Přílišné puntíčkářství: anankastická porucha osobnosti

To, co by se mělo dávno stihnout a rychle udělat, hotovo není, ale jsou konány dlouhodobé přípravy k dosažení cíle.

Na prožívání lidských vztahů, ale ani na rozhovor o nich, není nikdy čas. Všechen je totiž věnován propracování systému sankcí, pravidel, postupů.

To, co je příjemné jako zážitek vzniklý spontánně, je zde svázáno byrokratickými předpisy. Neexistuje improvizace.

Dokonce i tón, jakým postižení mluví, bývá jaksi monotónní, stále stejný, nevzrušený, emocemi nepoznamenaný.

Opravdu to není zlý člověk. Jeho touha po řádu, pořádku a přesně vymezených mantinelech má kořeny v dětství. Rodiče jej zřejmě nepřiměřeně kontrolovali.

Pak mu někdo namluvil, že city jsou zde od toho, aby byly umlčeny. Pokusil se o to, jen přesně nevěděl, jak je nahradit. Zvolil si pořádek jako cíl, drogu a smysl života. Není divu, že každý nepořádek vnímá poněkud úkorně, jako něco, co narušuje těžko vybudovanou iluzi světa, který teď snad při zachování předem určených zásad bude konečně v pořádku.

Nemá smysl s ním diskutovat o tom, zda je v seznamech a pravidlech krása. Ještě méně má smysl něco podobného mu vyvracet. Je třeba pochopit, že nejde ani tak o „seznam, řád, zásady, pravidla, předem určený postup", ale o obranu proti úzkosti. Pravda, ne vždy úspěšnou.

Zdroj: Tomáš Novák - Manželství jako trvalý stres, nakladatelství Grada