Na vysoké škole jsem si osvojil jednoduché pravidlo: lidé dovádějící se k šílenství mají neurózu nebo psychózu. Lidé přivádějící k šílenství druhé mají poruchu osobnosti.

Podle Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace si poruchu osobnosti můžeme vymezit jako trvalé projevy nepřizpůsobujícího se chování, které jsou hluboce zakotveny ve struktuře osobnosti. Nejedná se o příznaky jiné duševní poruchy ani o průvodní projev vážného tělesného onemocnění, nýbrž o výrazné odchylky vnímání, myšlení, cítění a především utváření vztahů s druhými, přičemž zmíněné odchylky se projevují ve dvou či více oblastech. Jsou jimi:
1. způsob vnímání své osoby, jiných lidí, okolních událostí a způsob přístupu k sobě, jiným lidem a událostem;
2. rozsah, intenzita, nevyrovnanost (labilita) a nepřiměřenost citových reakcí;
3. mezilidské vztahy;
4. kontrola impulzivity, vnitřních podnětů.

V manuálu jsou uvedeny diagnostické vzorce myšlení a chování dvanácti poruch osobnosti. Zaměříme se na pět z nich, protože právě s nimi se v běžném životě můžeme setkat nejčastěji. Naším tématem bude porucha osobnosti disociální, histriónská, narcistická, úzkostná a paranoidní.

Tyto typy sice spadají do patologie a dokážou druhé vyčerpat až na dno sil, ovšem mají i nádech přitažlivosti, zajímavosti. Téměř třicet let působím na poli psychologie a firemního poradenství a za tu dobu jsem mnohokrát viděl, jaké hrůzy dokážou tyto poruchy osobnosti druhým, či pacientům samotným napáchat doma, v práci a kdekoli jinde.

Zkuste si vzorce chování a myšlení představit jako seznam způsobů, jakými nám nároční lidé znepříjemňují život. Někdy se chovají tak neuchopitelně a bezbřeze, že by byla na místě hospitalizace, jindy nás tu a tam zarazí nepřiléhavostí chování, ale většinou ho přičteme dopadům stresu. Ve světě psychologie nic není buď/anebo, projevy se pohybují na kontinuu intenzity.

Odlišné vzorce myšlení a chování vyvěrají z toho, že citoví upíři vnímají svět jinak než ostatní lidé. Jejich vnímání je pokřiveno snahou přiblížit se k nedosažitelným, nepřiměřeným a leckdy nezralým cílům. Citoví upíři touží po nerozdělené, výsadní pozornosti ostatních. Očekávají, že prožijí dokonalou lásku, která bude dávat a dávat, ale nebude nic požadovat na oplátku. Přejí si žít v nekonečné radosti a zábavě, o nudné nebo náročné záležitosti by se z jejich pohledu měl postarat někdo jiný. Upíři vypadají na první pohled jako dospělí, ale v nitru jsou děti.

Filmoví upíři se děsí křížů, česneku či svěcené vody, citoví upíři mají posvátnou hrůzu z běžných zážitků patřících do světa dospělých, včetně nudy, nejistoty, zodpovědnosti a nutnosti nejen přijímat, ale i dávat.

Nejsnáze si upíry rozdělíme podle způsobů myšlení a chování. Každý typ upíra totiž podněcuje specifická nezralá a nenaplnitelná potřeba, která je středem upírova světa. Patrně si vyvodíte, že citoví upíři si nebývají dětinských potřeb vědomi, tyto tendence jim nevstupují do vědomí. Tím spíš bychom si jich měli být vědomi my.

Zdroj: Albert J. Bernstein - Citoví upíři, nakladatelství Motto