Komplexu méněcennosti se můžete zbavit

Nejméně 95 procent lidí trpí pocity méněcennosti a pro miliony lidí jsou tyto pocity vážnou překážkou v dosažení úspěchu a štěstí. V jistém smyslu je každý člověk na zeměkouli méně schopný než někdo jiný.

Pocity méněcennosti nevznikají ze zkušeností a faktů, ale z našeho hodnocení zkušeností a faktů. Já jsem například špatný vzpěrač a špatný tanečník. To ovšem neznamená, že jsem méněcenný člověk. Paul Anderson a Arthur Murray jsou špatní chirurgové, nejsou však méněcenní lidé. Všechno závisí na tom, podle jakých měřítek se posuzujeme.

Vědomí, že jsme v něčem horší než druzí, není příčinou komplexu méněcennosti. Příčinou jsou naše pocity méněcennosti.
A naše pocity méněcennosti jsou zapříčiněny tím, že se neposuzujeme podle svých měřítek, nýbrž podle měřítek druhých. Kdykoli to děláme, skončíme vždycky na druhém místě. A protože věříme, že bychom se měli vyrovnat někomu jinému, cítíme se mizerně a máme pocit, že s námi není něco v pořádku. Tento zmatený myšlenkový proces nás logicky vede k závěru, že si nezasloužíme úspěch a štěstí a že není na místě, abychom vyjadřovali své vlastní schopností, aniž bychom se za to styděli a omlouvali.


To všechno je důsledkem toho, že jsme se nechali zhypnotizovat naprosto mylným názorem: "Měl bych být jako někdo jiný" nebo "Měl bych být jako všichni ostatní". Nesmyslnost druhého názoru je zjevná, neboť když o tom přemýšlíme, neexistují žádná měřítka společná "všem ostatním". "Všichni ostatní" se skládají z jedinců, z nichž každý je jiný.

Člověk s komplexem méněcennosti si svůj problém ještě zhoršuje tím, že se snaží být nadřazený. Jeho pocity vyplývají z mylného předpokladu, že je méněcenný. Na tomto předpokladu pak staví strukturu "logického myšlení" a cítění. Jestliže se cítí špatně, protože je méněcenný, vyléčí se tím, že se pokusí být tak dobrý jako všichni ostatní, a aby se cítil ještě lépe, pokusí se být lepší než ostatní. Tato snaha být lepším než ostatní ho dostává do problémů a někdy dokonce vyvolává neurózu. Pak je na tom ještě hůř než předtím a "čím víc se snaží", tím je to horší.

Méněcennost a nadřazenost jsou opačné strany téže mince. Léčení spočívá v tom, že si uvědomíme, že sama tato mince je falešná. Pravda je prostá:
Nejste méněcenní. Nejste nadřazení. Vy jste prostě vy.

Jako osobnost nesoutěžíte s žádnou jinou osobností z toho prostého důvodu, že na světě není žádný jiný člověk, který by byl stejný jako vy. Jste jedinci. Jste jedineční. Nejste "jako" nikdo jiný a nikdy "jako" nikdo jiný být nemůžete. Neočekává se od vás, že budete jako všichni ostatní a od nikoho se neočekává, že bude jako vy.

Bůh nestvořil "normalizovaného" člověka a neřekl "tohle je on". Stvořil všechny lidi jedinečnými, stejně jako stvořil každou sněhovou vločku jedinečnou.

Bůh stvořil malé a velké lidi, dlouhé a krátké lidi, hubené a tlusté lidi, černé, žluté, červené a bílé lidi. Nikdy nedával přednost jedné velikosti, barvě ani tvaru. Abraham Lincoln kdysi řekl: "Bůh musel milovat obyčejné lidi, neboť jich stvořil takové množství." V tom se však Lincoln mýlil. Neexistuje totiž žádný "obyčejný člověk" - žádný normalizovaný vzor. Bylo by bližší pravdě, kdyby byl řekl: "Bůh musel milovat neobyčejné lidi, neboť jich stvořil takové množství."

"Komplex méněcenností" lze vyrobit na objednávku v psychologické laboratoři. Nemusíte udělat víc než stanovit "normu" a přesvědčit pokusný subjekt, že se jí nevyrovná. Jeden psycholog chtěl zjistit, jak pocity méněcennosti ovlivňují naši schopnost řešit problémy. Dal svým studentům běžný test. Ale pak slavnostně prohlásil, že průměrný člověk by měl test dokončit přibližně za pětinu doby, kterou test skutečně vyžadoval. Když v průběhu testu zazvonil zvonek oznamující, že doba vyžadovaná "průměrným člověkem" vypršela, někteří nejinteligentnější studenti začali být nervózní a opravdu neschopní, neboť se začali považovat za imbecily.

Psychiatr Norton L. Williams řekl nedávno na jedné lékařské konferenci, že pocity úzkosti a nejistoty vyplývají z nedostatečného "sebeuvědomění" a že vnitřní jistotu můžeme nalézt, když "v sobě najdeme individualitu a jedinečnost odpovídající myšlence, že jsme stvořeni podle obrazu Božího". Řekl také, že sebeuvědomění dosáhneme tím, "že věříme ve vlastní jedinečnost, hluboce chápeme všechny lidi a věci a konstruktivně ovlivňujeme druhé prostřednictvím své vlastní osobnosti".


Zdroj: Maxwell Maltz - Psychokybernetika, nakladatelství Pragma

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (47)

  • Obrázek uživatele bob
    bob (anonym)

    To jsou KECY!!!

    Čer 01, 2002
  • Obrázek uživatele Saima
    Saima (anonym)

    Ve Vašem názoru jistě trocha pravdy je, ale určitě to není pravda celá. Komplex méněcennosti není jen problém vyrovnání se zavedené normě. Ten problém má, dle mého názoru, daleko širší spektrum. Komplex méněcennosti může být i problémem vysoko posazené laťky. Ten jedinec, který si na sebe klade neúměrné nároky a stále jim nedostačuje, se opětovně ujišťuje o své nedostatečnosti. Postupem doby se mu do negativna dostávají třeba i takové "umy", ve kterých vyniká. Ale on již není schopen to tak vidět. Tady tedy nemusí vůbec jít o nějakou společenskou normu. Člověk si své sebevědomí umí velice dobře podkopat i sám. Doufám, že jsem přispěla dalším střípkem do mozaiky tohoto velice širokého problému..

    Čer 02, 2002
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Někdy může být příčinou nízkého sebevědomí a pocitu méněcennosti třeba i to, že dítě nebylo chtěné a v dětství nedostávalo dostatek lásky od svých rodičů. Je proto v něm hluboce v podvědomí zakořeněn pocit méněcennosti. Myslím, že v takovém případě je vhodné vyhledat odbornou pomoc - např. psychologa, kineziologa, homeopata. Tyto metody mohou odkrýt pravou příčinu a pomoci ji "odblokovat".

    Čer 05, 2002
  • Obrázek uživatele Viera
    Viera (anonym)

    A nebo je jedinec do prehnanych naroku na sebe samotneho a z toho vyplyvajicich pocitu menecennosti nucen svym okolim; blizkymi na kterych mu zalezi (nemusi na nich byt primo zavisly). Klasicky priklad je dle meho necitlivy manzel, ktery vycitana zene jeji kila; nebo naopak zena, ktera vystavuje sveho muze srovnavani s jinym muzem jako pomyslnym meritkem. (Zde si kazdy muz doplnit dle libosti).

    Čer 02, 2002
  • Obrázek uživatele lucie
    lucie (anonym)

    Myslím si, že je to opravdu přehnanými nároky na sebe sama. Je to přímo má zkušenost. Srovnávání se s dívkami v mém okolí, které jsou krásné, štíhlé, inteligentní. Srovnávám se téměř se sobě rovnými, mám také 50kg, jsem také hezká, jsem inteligentní a mám i některé dovednosti navíc. Ale pocit méněcennosti je choroba, kterou nezastavíte. Bohužel nevím jak z kola ven. A i kdyby jste potkali kamarádku, která má v 17 letech 20kg nadváhu a už roční dítě, stejně najdete na ní klad, který neexistuje a začnete si namlouvat, že tenhle klad nemáte. Třeba optimismus. To je to vyrovnání se sama sebou. I když nemá život lehký, tak je s tím vyrovnána a je šťastná. Neklade si zbytečné nároky, které člověka jen ničí.

    Lis 14, 2002
  • Obrázek uživatele Silvie
    Silvie (anonym)

    Naprosto souhlasim s poslednim komentarem

    Zář 10, 2003
  • Obrázek uživatele Jan  Buka
    Jan Buka (anonym)

    Sohlasím se všemi komentáři, kromě prvního... :) Ale vše také lze nalézt v hlavním článku... :) Pocity méněcennosti vznikají naším porovnáváním neporovnatelného a tak se sami stresujeme a následně i trestáme za to, že na různých frontách prohráváme... místo abychom si neustále uvědomovali naší jedinečnost a užívali si jí... :) Všechno toto už také sám vím a pracuji na tom, abych tak žil... Těším se na dobu až to budu opravdu a naplno zažívat... Honza Buka Teplice

    Dub 17, 2006
  • Obrázek uživatele Martin
    Martin (anonym)

    Něco na tom, co je v článku napsáno,je. Jenže...jednoduchým měřítkem toho, zda jsem nebo nejsem méněcenný, je když se to vydám někde vyzkoušet. Například se přihlásím na výběrové řízení na místo, které bych chtěl dělat. Nedostanu ho - tedy jsem méně-cenný, než ten, kdo jej dostal. Líbí se mi nějaká žena, nelíbím se ji - tedy jsem méně hodnotný, než by byla ochotná akceptovat. Neboli jedna věc je něco si o sobě myslet a druhá dostávat informace od okolí, které nelze bagatelizovat s tím, že je to jen nějaké pochybné měřítko. Co mi pomůže, že se budu cítit stejně dobrý jako všichni ostatní, když budu chudý a sám.

    Čer 19, 2006
  • Obrázek uživatele Martin
    Martin (anonym)

    Něco na tom, co je v článku napsáno,je. Jenže...jednoduchým měřítkem toho, zda jsem nebo nejsem méněcenný, je když se to vydám někde vyzkoušet. Například se přihlásím na výběrové řízení na místo, které bych chtěl dělat. Nedostanu ho - tedy jsem méně-cenný, než ten, kdo jej dostal. Líbí se mi nějaká žena, nelíbím se ji - tedy jsem méně hodnotný, než by byla ochotná akceptovat. Neboli jedna věc je něco si o sobě myslet a druhá dostávat informace od okolí, které nelze bagatelizovat s tím, že je to jen nějaké pochybné měřítko. Co mi pomůže, že se budu cítit stejně dobrý jako všichni ostatní, když budu chudý a sám.

    Čer 19, 2006
  • Obrázek uživatele Eva
    Eva (anonym)

    Je to opravdu zapeklitý problém. Teoreticky je vše jasné,logické, ale pak přijde konkrétní situace a už v tom zase lítám. Mě konkrétnš tento problém způsobuje vážné obtíže na psychické i fyzické úrovni. Prostě se to jaksi zaseklo a už to nejde. Hledám řešení, chci žít šťastně, ale je to dlouhodobá práce. Jestli se jednou vyléčím, budu nejšťastnější člověk na světě. Přeji sama sobě i všem podobně postiženým mnoho zdaru.

    Zář 07, 2006
  • Obrázek uživatele Emy
    Emy (anonym)

    Mě pocit méněcennosti taky pěkně trápí. Přesně tak, jak je napsáno v článku. Ale já si k tomu ještě přidávám...vždycky když něco udělám, ať je to cokoliv, tak pak přemýšlím, jestli jsem to neudělala špatně a jestli jsem to nemohla udělat nějak jinak...no a ve většině případů zjistím, že by to šlo jinak, a pak si nadávám, proč jsem to tak neudělala...i když kolikrát jde třeba i o kraviny...když se pak na to kouknu zpětně, tak si zase řikam, že sem fakt praštěná, když o všem takhle přemýšlím, ale já si prostě nemůžu pomoct...

    Kvě 05, 2007
  • Obrázek uživatele BLEK.
    BLEK. (anonym)

    Já nemám komplex méněcennosti. Já jsem skutečně méněcenný. Mám totiž poruchu osobnosti, která mi byla diagnostikována.

    Zář 16, 2007
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Souhlasím. Z čeho asi tak člověk získává sebevědomí? Ne snad z úspěšných mezilidských kontaktů, drobných úspěchů v práci či jinde? Chce snad článek říct, že i kdyby celé moje okolí o mě říkalo, že jsem idiot, mám si říct: OK, maj jiný měřítka, tak se s nima nebdu měřit! ....a bude mi fajn?

    Feb 17, 2008
  • Obrázek uživatele Erik
    Erik (anonym)

    Jasně, když ti budou říkat že jsi idiot, jsi pomalý máš na výběr ze dvou možností. Poddáš se tlaku okolí, nebo budeš ve svém (nějakém) úsilí pokračovat. Budeš věřit sám sobě a staneš se lepším než ostatní. Vše tady hraje na čas. Jako řekl Enstein "Nejsem o nic lepší nebo talentovanější než ostatní, jen dávám problému daleko více úsilí a času než ostatní"

    Srp 07, 2008
  • Obrázek uživatele Eva
    Eva (anonym)

    Co udělat s mrňavym a zákeřnym chlapem, který se existenčeně a finančně srovnává s nesrovnatelnými a nespokojený a vzteklý a ubližuje okolním. Jak ho donutit aby se "hluboce vžil do pocitů jiných " a dal jim aspoň pokoj.???

    Zář 12, 2008
  • Obrázek uživatele saki
    saki (anonym)

    Evo, to nejde. Od takového chlapa je nutno rychle utéct

    Zář 12, 2008
  • Obrázek uživatele Pavel
    Pavel (anonym)

    Souhlasím, u mě to bylo zase tak že se mi posmívali spolužáci a jiní které jsem ve svém životě potkal. Pak záleží na člověku jestli si to moc bere, nebo nad tím mávne rukou. Umě to bylo to první a pak se to se mnou táhlo dál a ještě táhne. Ale chci se pokusit to změnit, tak chodím k psycholožce a není to jen kvůli tomuto problému

    Bře 01, 2009
  • Obrázek uživatele denisa
    denisa (anonym)

    Myslim si,ze je dulezite,aby si kazdy clovek uvedomil,ze ma sve pozitivni,silnejsi stranky a take i ty slabsi a bral se takovy jaky je a v ramci svych moznosti na sobe pracoval,vyvijel se.Naucila jsem se brat takovou jaka jsem a snazim se byt lepsi,i kdyz mi to mnohdy nejde,ale nad skobrtnutimi je treba se zamyslet,vzit si z nich tu kladnou stranku a jit dal.Mit kolem sebe lidi rad a brat je takovi jaci jsou,ale takhle to funguje pouze vazime-li si sami sebe.Okruh svych pratel mame moznost si vybirat,a tak mam kolem sebe lidi,pred kterymi si na nic nemusim hrat,dokazeme se navzajem pochvalit,ale i zkritizovat,naslouchat si a podporovat se a takhle to ma byt,protoze jedine takovymi vztahy si zkvalitnime a zprijemnime zivot a i diky nim rosteme a vyvijime se.V pracovnim kolektivu je to horsi,jelikoz nemame moznost volby,ale i tam se to da zvladnout,zacneme-li si vsimat i tech lepsich charakterovych rysu,ktrery nas nesympaticky kolega ma.Nepovysovat se a neponizovat :-)

    Bře 25, 2009
  • Obrázek uživatele lola
    lola (anonym)

    blbost tenhle článek....

    Kvě 16, 2009
  • Obrázek uživatele iveta
    iveta (anonym)

    blbost tenhle článek.... taky názor

    Říj 07, 2009
  • Obrázek uživatele Edy
    Edy (anonym)

    No, není to zas taková blbost.

    Říj 08, 2009
  • Obrázek uživatele pes
    pes (anonym)

    No, není to zas taková...hovno z nutrie

    Dub 10, 2010
  • Obrázek uživatele veronika
    veronika (anonym)

    komplex méněcennosti je sikně zarytý již z dětství,není to těma laťkama,je to z toho dětství kdy dítě nebylo dostatečně milováno a bylo mu podkopáváno sebevědomí od všech členů rodiny a nejen členů ale většiny lidí.. jedná se o lidi,kteří si nevěří a na lidi s puškama jsou jako magnet..

    Čer 30, 2010
  • Obrázek uživatele veronika
    veronika (anonym)

    a ještě bych ráda dodala,že ani homeopatika vám nepomohou-užívala jsem a nic. to si jedinec musí na sv cestičce řešit sám...jinak,pocit méněcennosti je i tím,že nám média a společnost jaksi předhazují všechny ony ty vzory a ideály,a jedinec je nesplňuje...mám na mysli anorektičky,extravagantní oblékání apod.

    Čer 30, 2010
  • Obrázek uživatele Miki
    Miki (anonym)

    urcite si pocit menecennosti nesu z detstvi a z rodiny a ze stylu zivota, ktery jsem profetovala. ted je mi tricet a sebevedomi ktere jsem ziskala pryc od vseho v zahranici,kde jsem dlouho pracovala , po navratu snad jeste zhorsilo a nejenom tim ze jsem si zas dala,ale lidi tady me brali furt stejne a to jsem neustala. Komplex, ktery budu mit cely zivot- slova me matky, mi znicil vztahy s muzi a vubec zivot. doslova se uziram tim ze si zivot neuzivam!!! nebavim se a ziju v hororu. a o tom zivot prece neni. Budete se divit,ale jsem hezka, stihla, ale mam toho za sebou az moc. cist knizku o kompl. mi asi nepomuze a rodinu si nevyberu,jak to mam sakra prekonat?

    Črv 21, 2010
  • Obrázek uživatele Phil
    Phil (anonym)

    2Miki: Zkus změnit svůj názor na sebe a postoj k životu. To jsou věci, které máš ve své moci, jen je potřeba si to uvědomit.

    Srp 11, 2010
  • Obrázek uživatele Wellness
    Wellness (anonym)

    Přesně tak...taky na sobě pozoruju, že mé pocity sebevědomí pochází z výchovy mých rodičů, kdy mi bylo odmala vštěpováno, že nikdy nic v životě nedokážu,že jsem nula atd....Výchova a postoj rodičů dokáže hodně ovlivnit a i když mi je třicet, žiju sama, tak se od toho nedokážu odprostit, je to ve mě :-/

    Srp 12, 2010
  • Obrázek uživatele marki-tánka
    marki-tánka (anonym)

    Mám komplex méněcennosti. Vím, že ve světě mám své místo a že nejsem existenčně víc ani míň než jiní. Ale ten komplex jsem dostala kvůli klukům. Skoro vždycky, když se o mě nějakej kluk ucházel, byla ještě jiná holka, které pro něj znamenala víc než já. Před ní mě zapíral, všímal si jí, poslouchal jí, viděl a slyšel jenom jí. Já přišla na řadu, až když "královna" opustila sál. Začla jsem se chovat, jako že jsem míň - nebudu s ním mluvit. Proč by mu to mělo vadit, důležitější je přece ona a to co ona dělá, ne? Teď mě to ničí a je to horší a horší. Bohužel se nemůžu dostat k psychologovi. Každý den tomu musím čelit a přicházím o sebe i lidi, na kterých mi záleží.

    Zář 06, 2010
  • Obrázek uživatele Petronella
    Petronella (anonym)

    Mě zase ponižuje vlastní rodina, už fakt nevím co dělat. Bratránek, který žije v Praze, což je moc daleko ode mě, všechny díky svojí mámě, která žije ve stejné vsi jako já duševně ovládá...I mou máti. Chodí k nim na návštěvu a vždycky, když se vrátí, já jsem strašně moc očerněná...Vadí jí na mě cokoliv, i když říká, že se o mě nebaví, ale já vím, že jim nevoním - hlavně pražáčkovi, který se o mě akorát čistí a sám má prohřešků více než já. Jenže on se umí i sebešpatnější svoji špatnost prodat a obhájit. Proti němu jsem úplná nula a furt mě musí poměřovat, kdo je lepší - jestli já na vesnici, nebo on ve velkoměstě, které je mu malé...

    Čer 03, 2011
  • Obrázek uživatele ja
    ja (anonym)

    a stacilo mi precitat si 2 vety a co a naco

    Srp 02, 2011
  • Obrázek uživatele kdonekdo
    kdonekdo (anonym)

    Spíš něž komplex je to fakt, všichni okolo mě co znám jsou lepší než já (chytřejší, šikovnější, pilnější a duševně vyspělejší, až je mi záhadou, proč se se mnou vůbec baví), ale jednoho dne je doženu a předeženu.

    Srp 02, 2011
  • Obrázek uživatele HesTia
    HesTia (anonym)

    Rodicia by mali casto chvalit svoje deti aj za malickosti - velmi to podporuje sebadoveru. Lenze, rodicia mozu predavat svojim potomkom iba tolko sebadovery, kolko mali oni sami. Najtazie je necitit sa menejcenna, ked ste nezamestnana... Ja som nasla navod ako chapat a pracovat s komplexom menejcennosti v knihach Eckarta Tolleho (Moc pritomneho okamihu / Nova Zem). Uryvok najdete v kategorii Duchovno pod nazvom Osvobodte se od sve mysli...V kratkosti: ide o to pozorovat svoje myslienky, uvedomit si ich, nestotoznovat sa s nimi, vsimat si kedy mam negativne myslienky ktorymi v sebe pestujem pocity menejcennosti.

    Lis 28, 2011
  • Obrázek uživatele miki
    miki (anonym)

    blbost tenhle článek....to není názor!!!

    Feb 21, 2012
  • Obrázek uživatele Elen
    Elen (anonym)

    Souhlasím s předchozími příspěvky, které argumentovaly tím, že pocity méněcennosti hodně pramení z podkopávání dané osobnosti v dětství ale také i v dospělosti samotnými členy rodiny. Svému autoritativnímu a cholerickému otcovi "vděčím" za své pošramocené seběvědomí a následnou šikanu na ZŠ (malé sebevědomí bylo velmi snadným terčem pro ostatní) a také následné špatné prosazení ve větších kolektivech na VŠ a v práci (mohla jsem toho dokázat mnohem více, ale díky tomu kreténovi jsem jen průměrný pracující člověk). Postupem času jsem se z toho téměř dostala. Ale vždy, když přijdu k našim, tak je to hned zpátky. Nesnáším ho a nehodlám udržovat umělé udržování rodinných vztahů. Proč? Jsem už zvyklá na určitý standart chování a na to, že se k partnerovi, ke kolegům v práci a k přátelům chováme navzájem slušně a nestrpím, aby moje děti byly v budoucnu svědky mého ponižování. Až budu mít vlastní dítě, nebudu už mít vlastně sebemenší důvod svého "otce" navštěvovat a ani to nemám v úmyslu. Na takové chování platí jedině ignorace a jen min. nebo spíše žádné návštěvy. Každopádně, ať si nemyslí, krétén, že ho budu někdy v jeho stáří podporovat, když on mě vždy shazoval a v období, kdy jsem pracovala a studovala zároveň, jsem byla pro něj jen "líná veš".

    Feb 29, 2012
  • Obrázek uživatele Dita
    Dita (anonym)

    Celý život tímhle trpím ... Mám pocit, že jsem míň než ostatní, vadí mi to v běžné komunikaci, slova ve smyslu jsi na nic se mi derou do hlavy pořád, když se ráno probouzím, když mluvím, kdykoliv během dne znova a znova ... Nesnáším to ... tohle je začarovanej kruh a já přestávám věřit, že se z něj někdy dostanu ...

    Bře 04, 2012
  • Obrázek uživatele Sunčica N.
    Sunčica N. (anonym)

    Já jsem si uvědomila, že kolikrát schazuju už sebe sama. Jak jsem dospělá, tak jsem si kolem sebe ,,uklidila" a obklopila jsem se převážně lidmi, kteří mě podporují, ale ten hlas kritika ve mě zůstal. Nicméně jsem odhodlaná ho zkrotit :) Už si z něj dělám i legraci, z toho jak je ubohý. Jednou budu já jeho pánem, to vim! Nicméně pocit méněcennosti je asi jeden z nejhorších pocitů, co jsem ve svém životě zažila. Už se těším na ten pocity plné sebedůvěry. Držím Vám všem palce!

    Kvě 04, 2012
  • Obrázek uživatele Sunčica N.
    Sunčica N. (anonym)

    Něco na tom, co je v...Mno, jenže jak si můžete být jisti, že ta žena nebo ten zaměstnanec má pravdu? Možná jste pro tu pozici nevhodný, nebo pro tu ženu méně atraktivní, ale přece jen to jsou dva posuzovatelé a dva subjektivní pohledy, které mohou být kdovíjak zkreslené. Pro jinou ženu a pro jiného zaměstnavatele budete více než vhodný. Navíc tady ani nejde o to ty informace shazovat, nebo vůbec nepřijímat. Když Vám řekne někdo, že neumíte jazyky, a vy je opravdu neumíte, tak je to fakt, ale to neznamená, že se z toho musíte zákonitě zhroutit, nebo to brát jako důkaz Vaší nedostačivosti. Můžete s tím něco udělat, anebo taky ne :)

    Kvě 04, 2012
  • Obrázek uživatele Martina
    Martina (anonym)

    Jsme tím s čím se ztotožňujeme,takže nevěř druhým ,ale věř v sebe sama,nesnaž se chápat druhé ,ale pochop nejdříve sebe abys mohl opravdu pochopit vše ostatní:)sebeuvědomění,je sebevědomí.

    Říj 10, 2012
  • Obrázek uživatele Kája D
    Kája D (anonym)

    Tady se mluví jen o tom vnějším obalu. Komplex méněcennosti se nesprávně zaměňuje s pocitem méněcennosti a vlastně jen s frustrací z toho, že se nám nedaří čehosi dosáhnout. Komplex ale není nějaký zlozvyk, kterého se lze jednoduše zbavit na základě přečtení si populárního článku v časopisu. Komplex je psychický útvar,žijící si svůj vlastní život někde v hlubinách našeho podvědomí. Spíše ovládá on nás,ne my jej. Nemůžeme se jej zbavit nějakým výkonem vůle (naopak často pak dolijeme palivo pro jeho rozvoj). Můžeme opatrně pronikat do hloubi sebe sama (hodně nebezpečná výprava) a cosi o sobě sama poznávat....

    Feb 26, 2014
  • Obrázek uživatele kuk
    kuk (anonym)

    To by mě zajimalo jak se ma s komplexem méněcenosti srovnat někdo kdo ma treba vadu řeči. Nebo jiný handicap, to pak je přece uplne normalni ze tyto komplexy ma. Kdyz se na nej lidi vetsinou koukaji pohrdlivě ....

    Dub 02, 2014
  • Obrázek uživatele Karel
    Karel (anonym)

    komplex méněcennosti je...Neuvěřitelně výstižné, asi tak nějak to cítím i já. A bojovat s tím budu do konce života.

    Pro 05, 2014
  • Obrázek uživatele jirka
    jirka (anonym)

    To by mě zajimalo jak se ma...Sice starží příspěvek, ale myslím, že máš pravdu. Jestliže je někdo např. obézní, tak je zcela logické, pokud má komplex méněcennosti, protože opravdu vyčnívá a taky je společností masírován, jak má vypadat ideál krásy. Vada řeči nebo jiný tělesný handicap.

    Pro 05, 2014
  • Obrázek uživatele lukas
    lukas (anonym)

    dobry den mam pocit bezcenosti protoze mam velke problemi s laskou a vztahy poradil by mi nekdo co mam delat udelal a vyskousel jsem snad vsecno ale nic trapim se tim ze o me zadna nestoji poradte mi nekdo co mam delat

    Kvě 23, 2015
  • Obrázek uživatele Marvin
    Marvin (anonym)

    Článek hezký, ale příjde mi to dost plytké. Základem pro tento pocit je frustrace. Tedy opakovaný neúspěch v konkrétním jevu, který se nadále promítá i do ostatních věcí. Pokud je tento pocit v zárodku (a to se stává člověku během života neustále), není tak težké se ho zbavit. Stačí trávit čas tím, co nás baví a nemusíme se zde srovnávat (čtení, filmy...), ovšem ve chvíli kdy frustrace přeroste v méněcennost, je léčba mnohem obtížnější. Tady už zabíháme do psychologie a jednoduchého pravidla, že by léčený neměl vědět z čeho a jak je léčen. Proto je zde samoléčba velice obtížnou. Ale jedna věc funguje. Naprostá změna prostředí. Dostat se do prostředí, které vás nezná a dokáže vaše kvality náležitě ocenit, avšak k tomuto je velice obtížné se přemluvit a též není 100% úspěšná. Ale snad to někomu pomůže.

    Črv 04, 2015
  • Obrázek uživatele Katja
    Katja (anonym)

    Dlouho jsem projížděla spoustu diskusí o tom, jak být spokojená sama se sebou, jak si věřit, jak se necítit mezi ostatními lidmi jako zpráskaný pes, či ten poslední a úplný i*becil, odpad nebo ten nejzapomenutější a nejzbytečnější červ na Zemi. Celou dobu jsem se s ostatními srovnávala a nedala si téměř ani na chvilku pokoj. Dosahovala jsem mnoha úspěchů, ovšem s vynaložením obrovského úsilí a s konečným pocitem, že jsem zrovna tyto úspěchy nikdy nechtěla. Okolím (rodinou, blízkými) jsem byla neustále přesvědčována, že takto je to správně a že mám tímto způsobem dál pokračovat, abych udržovala svoji hodnotu. Takto to trvalo cca 19 let. Chodila jsem za pí psycholožkou střídavě asi 3 roky, ale řešily jsme spolu pouze důsledky vyplývající z mého pocitu méněcennosti = neurózy. Až relativně donedávna, kdy jsem si po spoustě letech trápení prostě uvědomila, že nemusím nikomu (ani sobě) svoji hodnotu dokazovat. Já ji prostě od narození mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi tuto hodnotu nikdy nevezme. Nemusím vyhrávat soutěže či se usmívat na okolí, aby mě mělo rádo. Moje hodnota nebude nikdy ničím snížena, stejně jako vaše. Třeba vám to někomu pomůže. Howgh

    Pro 17, 2015
  • Obrázek uživatele Lenka
    Lenka (anonym)

    Taky trpim komplexy menecennosti a to kvuli tomu, ze nemam uspech pri seznamovani s muzi a take, ze nezapadavam v zamestnani do kolektivu. Pak se citim cely zivot jako hlupak. Mam spatne zkusenosti s pomluvami. Clanek pisi nahonem, take je s chybami.

    Pro 10, 2017
  • Obrázek uživatele Roman
    Roman (anonym)

    Dlouho jsem projížděla...To je přesně ono. Každý má hodnotu, každý má nějaký talent, i když ho zrovna nezná a okolí ho v dané chvíli neoceňuje, protože od něj požaduje něco jiného, tak přesto každý je někdy významný a bez něj by to na světě nešlo. Tak to stvořila příroda, jen tak to dává smysl. Pokud bude společnost lpět na tom, aby všichni uměli ty samé předměty, činnosti, tak to bude zhouba civilizace. Někdo možná opovrhuje popelářem, ale představte si, jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni měli VŠ a nikdo nebyl popelář.

    Pro 10, 2017

Přidat komentář

Reklama

Reklama