Truchlení
Truchlení je komplexní prožitek a projevuje se na úrovni emocionální, tělesné, kognitivní a na úrovni chování a jednání truchlících osob. Je třeba mít na paměti, že všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Cesta časem zármutku může být nesmírně dlouhá a těžká. A tím, co na této cestě budeme takřka nejvíce potřebovat, je trpělivost, vytrvalost a umění všemu dopřát náležitý čas.
Častými emocemi přicházejícími v období truchlení jsou mimo jiné smutek, sklíčenost, šok, strach, úzkost, bezmoc, beznaděj, hněv, žárlivost, vina či sebeobviňování, osamělost, otupělost či pocit vysvobození, ulehčení, radost a smích.
Na tělesné úrovni se truchlení projevuje pocitem sevřeného hrdla, únavou, nedostatkem energie, svíráním u srdce, nespavostí či poruchou imunitního systému.
Myšlenky jsou spíše depresivní, odmítáme skutečnost, jsme zmatení, dezorientovaní a vnímáme silně pocit přítomnosti zesnulého.
Mění se naše chování a jednání - rezignujeme na sociální kontakty, vyhýbáme se vzpomínkám na zemřelého nebo naopak vyhledáváme místa nebo předměty připomínající zemřelého, neustále ho hledáme a voláme. Zemřelý je v našim snech. Někdy můžeme od bolesti unikat k alkoholu či jiným návykovým látkám.
Zdaleka ne všichni truchlící procházejí popsaným spektrem reakcí. Všechny zmíněné projevy jsou v období truchlení - vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka - naprosto přirozené a normální a v žádném případě se nejedná o znaky duševního onemocnění.
Jakou má truchlení úlohu?
Truchlení má své opodstatnění a truchlící člověk by měl být aktivní a pro zvládnutí svého zármutku něco udělat. Obecně lze hovořit o čtyřech úlohách truchlení.
- Přijmout ztrátu jako realitu.
- Prožít zármutek.
- Zadaptovat se ve světě, ve kterém zesnulý schází.
- Citově se odpoutat od zemřelého a investovat city do jiného vztahu.
Jsou-li tyto zmíněné úlohy úspěšně zvládnuty, znamená to, že práce truchlení je u konce. To ale neznamená, že končí smutek nad ztrátou blízkého člověka.
Kdy tedy truchlení končí?
Je velmi těžké říci, kdy je truchlení u konce. Či dokonce hovořit o časových lhůtách. Přesto se hovoří o skutečnosti, že normální proces truchlení zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok. Někteří hovoří o tom, že proces zármutku nekončí v podstatě nikdy.
Zpravidla lze za jisté známky konce truchlení považovat fakt, že vzpomínky na zemřelého již pozůstalým nepůsobí bolest a nevyvolávají slzy či pocit tlaku na hrudi. Jiní popisují důležité body zlomu neboli události související s revizí jejich pocitů, názorů či chování (např. změna interiéru domu, odjezd na dovolenou, schůzka s mužem po smrti manžela atd.).
Komplikované truchlení
Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se "zkomplikovalo" a mají pocit, že už sami nemohou jít dál.
V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků - psychologů či psychoterapeutů - kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.
Zdroj: www.umirani.cz
Komentáře
Pravda však je, že pořád se mi strašně moc po obou stýská, pořád cítím tu, jak píšeš, neuvěřitelně silnou bolest, a aspoň prosím, aby za mnou přišli /sny jsou někdy velmi živé.../. Jsem s tebou a chápu Tvou bolest.
Ozvi se a drž se, mamka je s tebou. Aby mohli jít dál, do další vyšší sféry, musíme je "pustit", to neznamená zapomenout, ale dopřát jejich duším klid a lásku, pokud je k sobě připoutáme bolestí, jsou nešťastní, protože chtějí dál a nemohou. Ale jak vidíš, to je teorie, ani já necítím bolest méně. Snažím se, ale jde to strašně těžko...Hanka
Jinak ti můžu napsat, že maminka vás jistě slyšela, resp. cítila vaši lásku a možná, že byla blízko vás. A vím, že vás dodnes navštěvuje, pokud už se nenarodila. Těmi novými životy totiž postupuješ dál, co se ti nepovedlo v tomto, můžeš opravit v tom druhém, dokonce můžeš prožívat devadesátý život...O tom ti pak napíšu víc. Drž se, moc na tebe myslím a jistě není náhoda, že jsme se tady setkaly:-)) Věř!
Pa,pa, budu se těšit a zítra, jak jen to půjde napíšu. Držím palce.
Já na tom nejsem o moc lépe, jak před rokem, maminka mi moc chybí stále, ale střídají se i chvilky, kdy jsem na ní naštvaná,že odešla tak brzy.
A jestli se někomu zdá odchod v 61 letech jako adekvátní k věku, tak to se na mne nezlobte, podle mne je to dost brzo....mohla tady být minimálně dalších deset let, kdyby se odhalily příčiny a nemoc samotná dřív. Lékaři jí totiž moc naředili krev, tudíž vykrvácela zevnitř, měla otok na mozku a prodělala další mrtvici. Nedalo se už nic dělat....a je mi to stále hrozně líto. Navíc, jsem naštvaná i na doktory, že jí přidali léky na ředění krve a tudíž jí problém i způsobili.
Myslete si co chcete, ale kdo to nezažil a neprošel si tím, tak těžko může posoudit, jaká bolest a bezradnost to je....
Pokud ano, tak doporučuji navštívit odborníka, nemyslím to zle.
Dokonce lidé, kteří věří na duševno říkají, že se tím škodí duši zemřelého, protože se nemůže odpoutat do věčného klidu.
Hodně lidí si jako berličku naopak vezme informaci,že trápením škodí duši zemřelého..Opět nesmysl. Pokud duše existuje, žádný človíček jí nemůže ovládat;-)
Odžívej si v klidu tu ztrátu, možná se s ní díky vině lékaře budeš vyrovnávat déle. Něco nemusí zmizet nikdy, jen se obrousí hrany bolesti.
To, že tu píšeš a potřebuješ sdělit co tě potkalo,je pochopitelné a v pořádku. Dál dej na svou intuici a ne na lidi, co papouškují co kde vyčetli. Jsi naprosto normální.
její dýchání....je to strašná představa,ale jsem vděčná za to,že jsme u ní mohli být až do konce...
Psychologové rozdělí intenzitu smutku při ztrátě někoho blízkého do sedmi fází. Po prvotním šoku, mechanismu, který nás zbavuje možnosti reagovat a tak nás vlastně chrání následuje fáze popírání, kterou lze ale někdy považovat za součást šoku. Je to přirozený pocit, kdy člověk nechce akceptovat, že nějaká jím milovaná bytost opustila jeho svět. Pak následuje pocit viny. Truchlící si začne automaticky myslet, že neudělal dost proto, aby věci běžely jinak, aby pomohl zabránit smrti milovaného člověka. Po vině následuje strach z budoucnosti, nového světa, který již nikdy nebude takový, jaký byl dosud a možná v něm již nikdy nebude tak dobře, jako dosud. Strach se zřetelněji projevuje u dětí než u dospělých, protože většina dospělých se již za svůj život naučila svůj strach vnějšímu světu dobře maskovat.
Strach může být vystřídán pocitem hněvu nebo zuřivosti a mnoho psychologů se domnívá, že tato fáze je jednou z nejdůležitějších etap v procesu truchlení, protože pomáhá člověku dostat se blíže k přijetí smrt druhého člověka. Hněv se většinou ventiluje na živé lidi kolem. Deprese je fází, kterou prochází všichni truchlící. Je to hluboký a neodbytný pocit, že život již nestojí za to žít, nepřijde již nic dobrého a nic nemá vlastně cenu. V této fázi může člověk trpět nespavostí a nechutenstvím, ale i dalšími symptomy, které není radno brát na lehkou váhu. Poslední fáze je krokem přijetí. Člověk prošel dlouhou cestu smutku a nezbývá se mu než ránu osudu přijmout a naučit se s ní žít. Truchlící připustí, že ztráta milovaného je trvalá a v okamžiku, kdy tak učiní, začíná proces hojení.
Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se „zkomplikovalo” a mají pocit, že už sami nemohou jít dál.
V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků - psychologů či psychoterapeutů - kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.
Možná ano,ale podle zkušenosti se většinou složí hlavně ti,co dřív radili "jak by se to mělo brát".
Kdo zažil trápení a naříkání někoho blízkého mi snad dá za pravdu. Taky ještě nemám věk na umírání, ale vždy opakuji, že kdybych se někdy ráno neprobudil, tak nemají naříkat a lamentovat, ale být rádi, že se mi splnilo přání.
- Odpovědět
Pošli odkaz