Reklama

První český portálu o umírání

Umírání a důstojný odchod ze života jsou tématem v Česku zcela ojedinělého portálu www.umirani.cz. Pomoc, radu a útěchu zde najdou lidé, kteří vědí, že brzy zemřou, nebo pečují o umírajícího člena své rodiny, stejně jako lékaři, zdravotní sestry či sociální pracovníci, kteří umírajícím a jejich rodinám pomáhají.

"Naším cílem je, aby se lidé dozvěděli a odvážili se hovořit o tom, že člověk umírá, že to není jednoduché a že se dá pomoci, aby umíral tak, aby nebyl nešťastný, netrpěl bolestí a nebyl sám," řekla ČTK šéfredaktorka portálu Jindřiška Prokopová.

Připomněla debaty, zda právě toto slovo má být v adrese webových stránek. "My si myslíme, že má. Nejde obcházet situaci, která každého z nás potká," řekla při dnešním slavnostním představení portálu šéfredaktorka a nabídla hostům cukrářské rakvičky, věnečky a čokoládový dort v podobě katafalku. "Smrt patří k životu a patří k němu i rakvičky," poznamenala.

Na portálu je také místo pro diskusi o tom, jaké je umírání v Česku. Podle průzkumu o nevyléčitelně nemocných a umírajících z let 2003 až 2004 umírají tři čtvrtiny lidí v nemocnici nebo léčebně, 80 procent si přitom přeje umírat doma mezi svými blízkými. Velká část jich trpí zbytečně bolestí, podání účinných opiátů brání předsudky. Na komunikaci s umírajícím a jeho rodinou se necítí být připraveno 90 procent mladých lékařů.

Webové stránky jsou projektem domácího hospice Cesta domů, finančně je podpořila Evropská unie z programu Phare. Podle tvůrce portálu Vojtěcha Kozlíka trvala příprava půl roku, portál má široký záběr, od pečujících odborníků po pozůstalé.

Reklama

"Snažili jsme se nebýt příliš odborní a vyjít uživatelům vstříc. Jsme si vědomi, že jsou většinou starší, aby se na stránkách vyznali," řekl. V orientaci pomůže také mapa stránek.

Naďa Myslivcová - ČTK

Reklama

Komentáře

Martina H. (Po, 25. 7. 2005 - 09:07)
Podobný zážitek jako Míša mám i já ze svým taťkou. Milovala jsem ho tělem i duší a byla přešťastná, že když umíral netrpěl a mohla jsem ho držet za ruku...odcházel dokonce s humorem a úsměvem. Neuvěřitelné že?! Byli jsme s ním celá nejbližší rodinka. Jen kvůli své mamce jsem pořádala, aby s námi posečkal i lékař, protože mamka tomu nechtěla uvěřit, že taťka nám už umírá. Lékař moc s námi být nechtěl, že mu končí směna a že taťka nebyl přímo jeho pacient, ale já jsem na něj zpřísna, že alespoň kvůli mé mamce a její psychice by tam s námi mohl být. Zvládl to i můj tehdy 10-tiletý syn a taťkův jedinný vnouček. Syn neplakal, držel se statečně, nemělo ho co traumatizovat, protože dědeček před posledním vydechnutím jen půl hodinky "spal". Plakal pak až doma v pokojíku až do usnutí.
Nebylo pro něj traumatizující dědečkovo umírání, ale ztráta dědečka, což se u něj začalo tak za 3 měsíce fyzicky projevovat ve formě astmatu.
Vím, že jsem se odmala bále smrti blízkého, protože jsem ji těžce prožívala u svého milovaného dědečka a nikdo se mnou o tom nemluvil. Proto jsme realitu smrti se synem probírali několikrát, aby byl do budoucna trochu připravený.
Franta (Pá, 13. 5. 2005 - 20:05)
Chtěl bych touto cestou poděkovat za tuto skutečně unikátní příležitost se seznámit se smrtí. Ještě jednou děkují předem za budoucí pozůstalé.
Jaroslav (So, 14. 5. 2005 - 04:05)
Kéž by mne Pán nadlouho pozůstalým zachovati ráčil :-)
Je to těžká role, ale mně stačí.
Jindřich (Út, 15. 9. 2009 - 15:09)
Díky za tohle téma. Je moc těžké o tomhle uvažovat, ale...
Reklama