Pomluvy a vývoj pomluv

První dá šeptem k lepšímu nějakou informaci. Informace se předává od jednoho člověka k druhému atd., až poslední účastník vyřkne, co k němu jako informace dorazilo. Informace v závěru mívá už málo společného s informací na počátku. Tak snadno se proměňuje proto, že každý z nás má selektivní vnímání a selektivně vnímá těžiště informací. Všechno pro nás nemá stejnou důležitost. Značnou roli tu hraje mimo jiné vlastní aktuální životní problematika.

Lidé, kteří právě uvažují o rozchodu či rozvodu, nalézají vyjádření tohoto tématu v informacích častěji než lidé, pro něž to právě „není téma“.

Navíc se cestou od úst k ústům neustále ohlazují, nebo dokonce vypouštějí podrobnosti, které výpověď relativizují, protože lidé dávají přednost jednoznačné výpovědi.

Na závěr tedy zazní pomluva: „Pan X se každou noc vrací domů až ve dvě hodiny proto, že má milenku.“ A všichni už vědí, jak to bude dál. A pak X? Ten se podiví, až se ho někdo zeptá, jak je to s jeho rozvodem. Vždyť dostal nové místo, kde musí pracovat do půlnoci, a vůbec ho nenapadlo rozcházet se se svou ženou. Můžeme si však pomyslet, že se nebude jen divit, že se také naštve. Bude možná zuřit, až někdo dodá: „Není šprochu...“ Cítí, že je pomlouván. Ale co s tím může dělat?

Vyvracet pomluvy je téměř beznadějné. Jakmile je začneme vyvracet, získají ještě větší význam.

 Šíření pomluv prožíváme jako cosi vysloveně nepřátelského, jako anonymní útok na náš soukromý život. Je to překročení důležité hranice. Většinou pomluvy poškozují pověst pomlouvaného člověka a jeho pocit vlastní hodnoty. Navíc nevíme, kde se vzaly, jejich autor nebo autorka není k nalezení. Často už to nevědí ani sami lidé, kteří pomluvu rozšířili. Vědí to jen takoví, kteří rozšířili pomluvu naprosto vědomě, aby někomu skutečně ublížili. V politice je to bohužel stále běžnější způsob.

Lidí, jichž se pomluva týká, těch se dotýká hluboce. Nebývá to jen urážka. Pomluva dokáže vysloveně škodit, může to být „slovo, které zabíjí“. I kdyby snad ne, přece jen uráží cit pro spravedlnost. Narušuje však také právo na soukromou sféru. Co je koneckonců sousedům do toho, kdy přicházím nebo přijíždím domů, a jak si mohou dovolit vyvozovat z toho nějaké závěry, a ještě takové negativní? Ale komu to můžeme říci? Oběť pomluvy si připadá bezmocná, vydaná všanc druhým. Zlobí se, vyvstávají v ní zlostné fantazie, často však také pocit rezignace, když převládne pocit, že se proti tomu nedá nic dělat.

Existují nicméně mezi námi takoví lidé, kteří na takovou situaci reagují tvůrčím způsobem; není jich mnoho. Tito lidé se prostě pomlouvačů přímo zeptají: „Tak co, už jste se rozhodli, jestli byt zůstane mně, nebo mé ženě?“ Kreativitě se v tom nekladou meze. Abychom dokázali takovýmto způsobem reagovat, k tomu potřebujeme stabilní pocit vlastní hodnoty a jistou míru klidu tváří v tvář sprostotám.

Zdroj:  Hněv a jeho smysl (Portál 2010)