Neschopnost poznávat tváře - prosopagnosie - obličejová slepota
Pro její problém existuje jméno, píše časopis Time. Odborníci ho označují prosopagnosie, méně formálně pak obličejová slepota, či, chcete-li, vizuální hluch. Původně se předpokládalo, že je tato porucha dost vzácná a vyvolaná především poraněním mozku. Ještě před pár lety bylo sotva sto zdokumentovaných případů, říká Ken Nakayama, profesor psychologie z Harvardovy univerzity.
Ale minulý měsíc tomuto předpokladu zasadil ránu výzkum vědců z univerzity v německém Münsteru. Výsledky zveřejněné v časopise American Journal of Medical Genetics ukazují, že prosopagnosie (z řeckého prosopon - tvář; a agnosia - porucha chápání) je vysoce dědičná a překvapivě častá. V nějaké podobě postihuje každého padesátého člověka, tedy jen v samotných Spojených státech více než pět milionů lidí. "To je ohromné množství," říká doktor Thomas Grüter z Ústavu lidské genetiky v Münsteru, který je nejen autorem studie, ale sám prosopagnosií trpí. "Bylo to opravdu překvapení."
Mezi těmi, kdo touto poruchou trpí, jsou ale značné rozdíly. Pro valnou většinu nepředstavuje problém vidět tvář - prosopagnostici vidí oči, nos a ústa stejně jasně jako kdokoli jiný. Ale mají problém rozeznat tutéž sestavu obličejových rysů, když je vidí znovu. Je to porucha, která komplikuje cokoli od sledování zápletky filmu až po vybrání pachatele při policejní rekognoskaci.
Zatímco lehcí prosopagnostici se naučí uložit si do paměti omezený počet tváří (tak, jako by se jiní učili třeba rozeznat jeden kámen od druhého), jiní zápolí s poznáváním členů vlastní rodiny a v extrémních případech i s poznáváním vlastní tváře. Čtyřicetiletá Gaylen Howardová z amerického Boulderu, říká, že když stojí před zrcadlem na zaplněných dámských toaletách, dělá sama na sebe obličeje. "To abych poznala, která tvář je moje," vysvětluje.
Většina prosopagnostiků se brzy naučí se svým problémem vyrovnat. Rozeznávají lidi podle takových znaků, jako je účes, hlas, chůze nebo tvar těla. Vyhýbají se místům, kde by mohli nečekaně narazit na někoho, koho znají. Předstírají, že jsou hluboce zamyšlení, když jdou po ulici. Chovají se přátelsky ke každému - nebo k nikomu. Krátce řečeno se z nich stávají odborníci na maskování vlastní dysfunkce. "To je patrně důvod, proč tato porucha zůstala tak dlouho nezaznamenaná," říká Grüter.
Ve své studii Grüter a jeho kolegové zkoumali 689 místních středoškoláků a studentů medicíny a diagnostikovali poruchu u sedmnácti z nich. Další výzkum zjistil, že z těchto sedmnácti mělo čtrnáct nejméně jednoho blízkého příbuzného trpícího stejným problémem. Ze vzorce dědičnosti Grüter odvozuje, že prosopagnosii může způsobovat poškození jednoho dominantního genu, takže pokud ho má jeden z rodičů, má každé dítě padesátiprocentní šanci, že ji zdědí.
Howardová je jedním z těchto dětí. V loňském roce se dočetla o prosopagnosii v článku v novinách a pomyslela si: Tohle přesně mám. Kontaktovala Bradleyho Duchaina, která spolu s profesorem Nakayamou vede Středisko výzkumu prosopagnosie. V dubnu dal Duchaine Howardové, jejím rodičům a šesti sourozencům sérii rozpoznávacích testů včetně jednoho, v němž měli poznávat tváře známých osobností. Každý ze členů rodiny Howardových skončil pod průměrem. "Jedné z nich jsem ukázal Elvise Presleyho," říká Duchaine. "A ona myslela, že je to Brooke Shieldsová."
Neurologové zatím nevědí, co přesně je špatně u lidí, kteří nedokáží rozeznat tváře ostatních. Pro Cecilii Burmanovou, na kterou se celý život lidé dívají skrz prsty, je úleva už skutečnost, že na světě žije mnoho lidí jako ona. První kontakt s dalšími prosopagnostiky navázala přes internet v roce 2000. "Tehdy jsem teprve pochopila, jak na tom vlastně jsem a co to je," říká. "Strašně se mi ulevilo. Probrečela jsem celý den."
Zdroj: ČTK
Komentáře
Mě babička nakazila nějakým druhem paranoi. Nevím jak přesně to definovat, donekonečna mě celé dětství znejisťovala ohledně identity lidí, které jsme potkávali. Její památné věty, například: "Víš? Nevíš!... ta x má vlasy nahoru a ta y dolů...a ty si je proto pleteš" mě pronásledují v nočních můrách prakticky podnes. Připadalo mě to, jako by snad nevnímala obličej jako celek, ale tak nějak po částech,třeba knírek zvlášť, brýle jinde:)
Po pochopení, že je to choroba, si už nemusím vyčítat, že jsem ji v pubertě velmi často odbyl větou "NECHTE SE LÉČIT":)
Já bych to nepřipisoval nějakému genu, ale když doktoři chtějí na všechno dát nejdražší možnou léčbu:)
Naše učitelka na gymplu se s každým bavila tak nějak nějak stranou, místo do očí, že aby nemusela čuchat, jak si nečistíme zuby:)(blbost, nebyli jsme až takový prasátka) a pak taky nerozpoznávala obličeje. Přesto se sama na fotce třídy našla bleskově a vždycky nadávala, jednou jak se jí leskou oči, podruhé že jí akorát vítr foukl do vlasů:) A měla pravdu:) .
Na mně když někdo promluví z"poza rohu",nebo má velký černý brejle, nebo klobouk do čela tak taky nepoznám po xichtě o koho jde. A už by v tom někdo viděl psychickou chorobu. Aby si mohl udělat z člověka případ a šoupnout to do kartotéky a tahat z něho lováče, jako to dělá hromada doktorů:)
Když tvrdil Kocáb ruskému důstojníkovi z nějaké operace v 69´, který přišel vyjednat odškodnění, že nemá paměť na xichty, jenom na tanky, byl snad obličejově slepý?
Když náš soused kdysi chlastal s Havlem i s Dášeňkou, a oni ho dneska nepoznají, to je taky obličejová slepota?
Já nevím, co to ti doktoři zase našli. Čím dražší zdravotní péče, tím víc nemocí?
Jasně, když na vás někdo mluví a čumí někam do pryč tak ho po ksichtě nepoznáte! A ksichtíky na obvyklý kolektivní fotce 10*15 jsou tak malý, že se tam mám taky občas těžkej problém poznat, protože čumím na svět skrz 2 dioptrie! A to je celá ta slavná úchylka. Brejle s bifokálním sklem a trochu zdvořilosti by to jistě spravilo líp. A ne tohle blbý mudrování jako o tom, že když pavoukovi utrhneme nohy , nešplhá.
Pěkný jasnovidec, že. Mě to naučilo, že v té jeho sektě nemám marnit čas. Navíc když teď chápu, že je i psychicky tento...víte co:)
Jestli jsou takoví všichni ti Realizovaní, konečně chápu, proč tvrdí, že Bůh je osobní, ale nemá tvář:))))))
V den "D" jsem se dostavila, ale nikde jsem ho neviděla. Rozhodla jsem se počkat na schodišti před restaurací. Čekám, čekám. Okukuji příchozí, když najednou se ke mně jeden vydal. Přišel, vášnivě mě políbil. Já povídám: "Ahoj Vašku!" On se usmál a říká: "Já jsem Aleš." V tom už přicházel Vašek směrem od kavárny. Naštěstí můj omyl pochopil. Z jeho pohledu to vypadalo asi takhle. Prolétla jsem kavárnou, koukla na něj a šla dál. Chvíli byl v šoku a když jsem se nevracela šel se kouknout co se děje. Když mně viděl čekat na schodech pochopil, že jsem ho nepoznala. S tím líbáním s jiným jsem ho prý ale dostala. Ještě že mněl pochopení.
připravuji článek na toto téma do jednoho časopisu. Moc prosím ty, kteří mají tento problém a jsou ochotni své zážitky zveřejnit, aby se mi ozvali - co nejdříve. Velice děkuji.
E-mail: [email protected]
Navíc naprosto stejný problém mám se jmény a to je dost nešťastná kombinace. Už se mi stalo kvůli tomu dost trapasů, i když jsem se to za ty roky naučil celkem dobře maskovat. Mockrát se mi stalo, že jsem neodpověděl na pozdrav, nebo že jsem jen tak polohlasem něco pípnul, protože jsem si nebyl jistý, kdo to vlastně je a jestli to bylo na mě. No prostě hrůza. Nejvíc mě štve, že si asi dost lidí myslí, že jsem namyšlený a když někomu raději dopředu vysvětlím, že mám prostě špatnou paměť na obličeje, tak se na mě dívají jak na de*ila.
Ve škole jsem nikdy problémy s učením neměl. Slovíčka, čísla, letopočty a podobné věci jsem si pamatoval výborně. Myslím, že ta paměť souvisí jen s lidmi. Byl už s tím někdo z vás třeba u doktora, nebo u psychologa? Dá se s tím něco dělat?
Další problém jsou školní děti-jsem učitelka. Prožijeme spolu několik let,víme o sobě hodně a já si už po třech až pěti letech vůbec nemůžu vybavit jejich jména a podobu,na ulici je nepoznávám,oni me oslovují,já tuším,že je to bývalý žák,ale vůbec nevím jak komunikovat,protože nemám ani ponětí,kdo to je. Je to strašně nepříjemné.
Na asijské filmy se nedivám, protože jakmile se mi herci převléknou, jsem vedle.
Při filmech s bohatým hereckým obsazením obtěžuji svého muže s dotazy, kdo je kdo. Ten už si za 40 let zvykl, je rád, že poznávám hlavně jeho.
Často je to fakt ostuda :-)
Připravuje mi to v životě neuvěřitelné srandy i trapasy.
Jedním z největších hlodů bylo to, že jsem na prvním rande nepoznal svou lásku velikou (nyní ženu mou)... no co ještě k tomu dodat.
Tuhle svou chybičku jsem si pojmenoval už dávno.
Tak, jako je na světě dysgrafie a dyslexie, tak u mne je to
DYSXICHTIE!
- Odpovědět
Pošli odkaz