Neschopnost poznávat tváře - prosopagnosie - obličejová slepota
Pro její problém existuje jméno, píše časopis Time. Odborníci ho označují prosopagnosie, méně formálně pak obličejová slepota, či, chcete-li, vizuální hluch. Původně se předpokládalo, že je tato porucha dost vzácná a vyvolaná především poraněním mozku. Ještě před pár lety bylo sotva sto zdokumentovaných případů, říká Ken Nakayama, profesor psychologie z Harvardovy univerzity.
Ale minulý měsíc tomuto předpokladu zasadil ránu výzkum vědců z univerzity v německém Münsteru. Výsledky zveřejněné v časopise American Journal of Medical Genetics ukazují, že prosopagnosie (z řeckého prosopon - tvář; a agnosia - porucha chápání) je vysoce dědičná a překvapivě častá. V nějaké podobě postihuje každého padesátého člověka, tedy jen v samotných Spojených státech více než pět milionů lidí. "To je ohromné množství," říká doktor Thomas Grüter z Ústavu lidské genetiky v Münsteru, který je nejen autorem studie, ale sám prosopagnosií trpí. "Bylo to opravdu překvapení."
Mezi těmi, kdo touto poruchou trpí, jsou ale značné rozdíly. Pro valnou většinu nepředstavuje problém vidět tvář - prosopagnostici vidí oči, nos a ústa stejně jasně jako kdokoli jiný. Ale mají problém rozeznat tutéž sestavu obličejových rysů, když je vidí znovu. Je to porucha, která komplikuje cokoli od sledování zápletky filmu až po vybrání pachatele při policejní rekognoskaci.
Zatímco lehcí prosopagnostici se naučí uložit si do paměti omezený počet tváří (tak, jako by se jiní učili třeba rozeznat jeden kámen od druhého), jiní zápolí s poznáváním členů vlastní rodiny a v extrémních případech i s poznáváním vlastní tváře. Čtyřicetiletá Gaylen Howardová z amerického Boulderu, říká, že když stojí před zrcadlem na zaplněných dámských toaletách, dělá sama na sebe obličeje. "To abych poznala, která tvář je moje," vysvětluje.
Většina prosopagnostiků se brzy naučí se svým problémem vyrovnat. Rozeznávají lidi podle takových znaků, jako je účes, hlas, chůze nebo tvar těla. Vyhýbají se místům, kde by mohli nečekaně narazit na někoho, koho znají. Předstírají, že jsou hluboce zamyšlení, když jdou po ulici. Chovají se přátelsky ke každému - nebo k nikomu. Krátce řečeno se z nich stávají odborníci na maskování vlastní dysfunkce. "To je patrně důvod, proč tato porucha zůstala tak dlouho nezaznamenaná," říká Grüter.
Ve své studii Grüter a jeho kolegové zkoumali 689 místních středoškoláků a studentů medicíny a diagnostikovali poruchu u sedmnácti z nich. Další výzkum zjistil, že z těchto sedmnácti mělo čtrnáct nejméně jednoho blízkého příbuzného trpícího stejným problémem. Ze vzorce dědičnosti Grüter odvozuje, že prosopagnosii může způsobovat poškození jednoho dominantního genu, takže pokud ho má jeden z rodičů, má každé dítě padesátiprocentní šanci, že ji zdědí.
Howardová je jedním z těchto dětí. V loňském roce se dočetla o prosopagnosii v článku v novinách a pomyslela si: Tohle přesně mám. Kontaktovala Bradleyho Duchaina, která spolu s profesorem Nakayamou vede Středisko výzkumu prosopagnosie. V dubnu dal Duchaine Howardové, jejím rodičům a šesti sourozencům sérii rozpoznávacích testů včetně jednoho, v němž měli poznávat tváře známých osobností. Každý ze členů rodiny Howardových skončil pod průměrem. "Jedné z nich jsem ukázal Elvise Presleyho," říká Duchaine. "A ona myslela, že je to Brooke Shieldsová."
Neurologové zatím nevědí, co přesně je špatně u lidí, kteří nedokáží rozeznat tváře ostatních. Pro Cecilii Burmanovou, na kterou se celý život lidé dívají skrz prsty, je úleva už skutečnost, že na světě žije mnoho lidí jako ona. První kontakt s dalšími prosopagnostiky navázala přes internet v roce 2000. "Tehdy jsem teprve pochopila, jak na tom vlastně jsem a co to je," říká. "Strašně se mi ulevilo. Probrečela jsem celý den."
Zdroj: ČTK
Komentáře
Řekla,jsem,že si nepamatuji obličeje- a byla jsem v cukuletu na nákladním nádraží- jako skladník přepravy- myslíte,že mě to přešlo? Né- jen jsem se již nemusela stydět,za to,že si ty lidi nepamatuji.
Hlavně když jsem si pamatovala svého nařízeného a kolegu ve službě.
Horší je to na ulici, vidím lidi,ale nevím kdo to je.
Všechny trable s tímhle postižením už tu byly rozebírány. Ale má to i svou světlou stránku.
Protože si nikdy nejsem jist, jestli toho onoho či tu onu bych vlastně neměl znát, pro jistotu přepečlivě zdravím každého, kdo se mi přimotá do cesty. Získal jsem tak pověst velice zdvořilého, byť dosti roztržitého člověka.
Spousta lidí se ke mě hlásí, povídáme si - a já přitom vůbec netuším o koho jde. Pokud se mi to během rozhovoru po hlase nebo nějakou šikovnou dedukcí nepodaří zjistit, přátelsky se rozejdeme - a já vůbec netuším, s kým že jsem si to tak pěkně poklábosil.
Je to dědičné. Když otec můj, coby hrdý dědeček, šel vyzvednout svou milovanou vnučku ze školky, málem odvedl úplně jinou holčičku.
Má to i jiné dopady. Neumím kreslit. Tedy, i složitou technickou záležitost načrtnu přesně a bravurně. Ale člověk či jeho tvář v mém podání vypadá jak kresba retarda z mateřské školky.
Nějak už to s tím na tomhle světě doklepu, Ovšem trapné bude, až pak předstoupím před Boží tvář a zeptám se ho "kterej ty vlastně jseš?"...
Není to nemoc. Je to vrozená věc, konstrukční odchylka. Jsou i horší postižení, s tímhle se dá existovat.
Musíš se s tím naučit žít, přizpůsobit se tomu - holt každej jsme ňájakej.
Nejraději mám filmy, kdy jedna armáda má modré uniformy a druhá
červené. Když jsou stejně oblečení, tak mi zápletka uniká a když ještě mají vousy, tak vypínám televizi.
V realitě to prostě všem vždy dopředu říkám. Studentům při přednášce, že pokud chtějí, abych si je zapamatovala a věřila, že chodili, musí být VELMI aktivní, protože si je zapamatuju jen díky konkrétním názorům. Známým svých přátel v hospodě, když se představím a hned se ptám, zda se známe... odpověď "seznamovali jsme se už pětkrát" tak přechází ve vydařený nikdy neomrzený vtip... :)
Jednou z pozitivních stránek je, že díky tomu si mě můj současný manžel vybojoval. Hrozilo, že se mi víc zalíbí jeho kámoš, který si při druhém setkání dal brýle, zatímco můj původně vyvolený si je sundal. Pamatuju, jak se mě kámoška ptala, po kterém z nich jedu, protože o jednoho měla zájem sama... a já jí neuměla odpovědět. Pamatuju si, že se mi líbil ten brýlatý ji vůbec neuspokojilo :D
Ale je to katastrofa, keď si len predstavíte, koľko ľudí musím rozoznať, rodina moja i manželova, spolužiaci základná stredná vysoká + učitelia, učiteľky v dcérinej škôlke + rodičia detí - tým som to už rovno povedala pri potykaní, tak nevyzerajú byť prekvapení, potom kolegovia vo veľkej firme s dosť hojnou fluktuáciou (tí najbližší, ktorým som povedala, že mám problém s tvárami to uhádli aj sami a povedali, že problém s rozoznaním je slabé slovo, keď neviem spoznať niekoho, s kým som hovorila pred piatimi minútami) a pohromou sú aj pravidelné stretnutia v profesnej organizácii.
Spásou je neutrálny pozdrav zdravím a mobil do ktorého sa dá uprene civieť.
A príklad skúseností - môjho manžela som v začiatkoch nespoznávala mimo dohodnutej zóny vyše mesiaca, sesternicu som odignorovala na zastávke, hoci sa nám stretli pohľady a práve teraz som kolegu, ktorý sedí pár kancelárii vedľa a nikdy do tej našej nezavítal pozdravila srdečným dobrý deň, keďže nám majú prísť niečo namontovať na stoly (samozrejme že účtovník to nespraví).
Dlouho mi to dělalo problémy v soukromí. Pak jsem se naučil to, že když jsem třeba na rande, nebo s někým, koho budu chtít znát "trvale", tak se mu během hovoru dlouze dívám do obličeje a hledám právě nějaký detail či rys, který se pak snažím poznat.
A i když se nepovede, tak se svět nezboří. Chlapovi stačí říct "promiň zamyslel jsem se" a ženské pohotově nějakou lichotku ve smyslu "já jsem si říkal, odkud bych znal takovouhle krásnou a usměvavou ženu" a potencionální trapas je zapomenut...
- Odpovědět
Pošli odkaz