Smrt druhých nás konfrontuje s naší vlastní smrtí

29. Leden 2003
Psychologie
 29 Komentářů

Je to dobře? Měla by se taková konfrontace podporovat při psychoterapii zármutku? Otázka: Proč se škrábat tam, kde to nesvědí? Proč rozdmýchávat úzkost ze smrti u osob už tak ohnutých pod tíhou utrpěné ztráty? Odpověď: Protože konfrontace s vlastní smrtí může vyvolat pozitivní osobní změny.

Terapeutický potenciál setkání se smrtí při terapii zármutku jsem si uvědomil před desítkami let, když mi šedesátiletý muž popisoval děsivou můru, kterou měl tu noc poté, co se dověděl, že rakovina děložního hrdla ženy nebezpečně metastazovala a již není léčitelná. V tom děsivém snu běží starým rozpadajícím se domem - s rozbitými okny, opadávajícími kachlíky, děravou střechou - pronásledován Frankensteinem. Brání se: mlátí ho, kope, bodá, shazuje nestvůru ze střechy. Ale - a to je ústřední poselství snu - nestvůru nelze zastavit: okamžitě se objeví znovu a pokračuje v pronásledování. Nestvůra mu není cizí, prvně mu vnikla do snů, když byl desetiletý kluk, krátce po otcově pohřbu. Strašila ho celé měsíce a nakonec zmizela, načež se znovu objevila o padesát let později při zprávě o manželčině smrtelné nemoci. Když jsem se ptal na jeho úvahy o tom snu, jeho první slova byla: "I já už mám najety stovky tisíc mil." Tehdy jsem pochopil, že smrt druhých - nejdřív jeho otce a teď i blížící se smrt jeho ženy - ho konfrontovala s jeho vlastní smrtí. Frankenestein byl personifikací smrti a rozpadající se dům představoval stárnutí a chátránt ho těla.

Věřil jsem, že jsem při onom rozhovoru objevil úžasnou novou koncepci s významnými důsledky pro psychoterapii zármutku. Brzy jsem toto téma začal vyhledávat u pacientů, kteří utrpěli ztrátu, a za účelem ověření této hypotézy jsme se s kolegou Mortonem Liebermanem pustili do našeho výzkumného projektu.

Z oněch osmdesáti osob po ztrátě partnera, které jsme zkoumali, významná část - až jedna třetina - uváděla zvýšenou míru uvědomování si vlastní smrtelnosti, a toto vědomí pak bylo ve významném vztahu k podstatnému osobnímu růstu. Ačkoliv se za konečné stadium zármutku ze ztráty všeobecně považuje návrat na předchozí úroveň fungování, naše nálezy naznačovaly, že některé vdovy a vdovci dosáhnou víc než toho: v důsledku existenciální konfrontace se stanoU vyzrálejšími, vnímavějšími, moudřejšími.

Dlouho předtím, než existovala psychologie jako samostatná disciplína, byli velcí spisovatelé velkými psychology a v literatuře existují bohaté příklady toho, jak uvědomění si smerti podnítilo osobní přeměnu. Vezměme si terapii existenciálním šokem u Ebenezera Scroogea v Dickensově Vánoční koledě. Scroogeova podivuhodná osobní proměna je výsledkem nejen vánočního veselí, ale i toho, že je přinucen ke konfrontaci s vlastní smrtí. Dickensův posel (Duch nadcházejících Vánoc) používá ráznou terapii existenciálním šokem: duch zavádí hrdinu do budoucnosti, kde Scrooge pozoruje své poslední hodiny života, slyší, jak ostatní snadno pouští jeho smrt z hlavy, a vidí, jak se cizí lidé hádají o jeho majetek. Scroogeova proměna nastává vzápětí po scéně, v níž klečí na hřbitově a dotýká se písmen vlastního náhrobku.

Nebo si vezměme Tolstého Pierra, ztracenou duši, která bezcílně klopýtá prvními devíti stovkami stránek Války a míru, dokud ho nezajmou Napoleonova vojska, není svědkem popravy pěti mužů v řadě před ním popravčí četou a dokud v poslední minutě nedostane milost. Tato blízkost smrti způsobuje Pierrovu proměnu a on pak kráčí posledními třemi stovkami stránek s životním elánem, smyslem a horlivým vyznáváním darů života.

Ještě nápadnější je Tolstého Ivan Iljič, ničemný byrokrat, jehož agonie, když leží a umírá na rakovinu, se zmírňuje ohromujícím vhledem: "Umírám špatně, protože jsem špatně žil." V těch několika zbývajících dnech života Ivan Iljič prochází mimořádnou vnitřní proměnou, dospívá k takovému stupni velkorysosti, empatie a integrace, jaký nikdy dřív nepoznal.

Tak může konfrontace s hrozící smrtí člověka postrčit k moudrosti a nové hloubce bytí. Vedl jsem mnoho skupin umírajících pacientů, kteří vítali přítomnost studentů jako pozorovatelů, protože cítili, že mohou druhé hodně naučit o životě.

"Jaká škoda," slyšel jsem tyhle pacienty říkat, "že jsme museli čekat az doteď, kdy máme těla prolezlá rakovinou, abychom věděli, jak žít."

Ale co běžní, fyzicky zdraví pacienti v psychoterapii - muži a ženy, kteří nečelí smrtelné nemoci ani popravčí četě? Jak je můžeme my, kliničtí lékaři, vystavit pravdě jejich existenciální situace? Snažím se využívat určitých naléhavých situací, pro něž se často užívá termín "hraniční zážitky", jež nabízejí okno do hlubších existenciálních rovin. Pohled do tváře vlastní smrti je nejmocnější hraniční zážitek, ale je i mnoho dalších - vážné onemocnění nebo zranění, rozvod, pracovní selhání, životní mezníky (odchod do důchodu, odchod dětí z domova, střední věk, kulaté narozeniny) a samozřejmě závažný zážitek úmrtí důležité osoby.

Zdroj: Irvin D. Yalon - Máma a smysl života, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Související články: 
Poslední dny hrdiny
Numinózní zážitky
Turisté smrti
Smrt očima dospívajících a jejich rodičů
Mezi nebem a peklem
Přechod - 1. část nové povídky Petra Kulíka
Přechod - 2.část povídky Petra Kulíka
Převtělování jako základní projev života
Tibetská kniha mrtvých
Je možné ve vyléčeném stavu zemřít?
Reinkarnace a karma
Vědecký výzkum o reinkarnaci
Život, jenž stravuje sám sebe
Strach ze smrti - stvrzení žití
Strach ze smrti
Na umírání lidi nejvíc děsí ztráta důstojnosti
Umírání v Čechách
Zařazení na fórum: 
Psychické problémy a psychologie

Komentáře (29)

  • Obrázek uživatele Veronika
    Veronika (anonym)

    Poznatky z tohoto članku mohu potvrdit z vlastní zkušenosti.Ovdověla jsem v 36 letech(dnes je mi 55 let),manžel zemřel náhle.Můj život nejen,že dostal jiný řád(zůstaly 2 děti),ale veškeré životní hodnoty změnily své pořadí.Začala jsem si vážit věcí,které jsem dříve považovala za samozřejmé a také jsem se z těchto " obyčejných" věcí těšila.A protože jsem si uvědomila,že každý den může být poslední(i u mladého člověka)nikdy nad mým hněvem nezapadalo slunce.A doslova praktikuji,ono známé "pokud nejde o život,jde o ....."V současné době jsem přišla o práci,problémy s rodiči,no ono se občas toho nakupí,nejsem zoufalá,nemám deprese a říkam si,že všechno je dobré,pokud mám zdravé a žijící děti a vnoučata.Také moje dcera ovdověla,když jí bylo 21 let,byla těhotná.A já jsem do té doby myslela,že z puberty nevyroste,vyrostla,rychle,bylo mě jí velmi líto a jako matka jsem vše (a velmi bolestně)prožívala s ní.Všechno z té největší části přebolí,ale jedno zůstává:velký strach o zdraví a život,každodenně,při 5 min.zpoždění

    Led 30, 2003
  • Obrázek uživatele Káča
    Káča (anonym)

    Děkuji za tento článek, knihu si chystám přečíst. I já mám zkušenost se smrtí blízkého člověka a měla jsem podobné pocity - je potřeba se víc těšit ze života a z toho co máme, protože vše, co máme, můžeme ztratit, a zemřít můžeme už dnes. Děkuji i za předchozí komentář.

    Led 31, 2003
  • Obrázek uživatele Jarka
    Jarka (anonym)

    Ze své zkušenosti mohu říct, že ztrátou velmi blízké osoby, jsem žádnou konfrontaci s vlastní smrtí nepocítila. Nebo možná pocítila, ale v tom smyslu, že se své smrti neobávám, neboť mi dává naději, že toho koho jsem milovala víc než sebe, ještě třeba někde znovu najdu. Ale pocity, že budu žít lépe, zdravěji a radostněji, to rozhodně ne. Spíše převládají pocity křivdy. Možná je podstatné, jak moc blízkého člověka jste ztratili a jak moc ho milovali. V mém případě šlo bohužel o mého jediného syna. Myslím, že nic horšího mě potkat nemohlo, včetně mojí vlastní smrti.

    Bře 28, 2003
  • Obrázek uživatele zuzbar
    zuzbar (anonym)

    Skutečně mohu potvrdit konfrontaci,kterou jsem skutečně zažila při ztrátě svého otce. Z počátku se jednalo spíše o sebelítost "Proč zrovna já jsem musela přijít o otce ve svých 28 letech?? Proč můj syn přišel o dědu, o skutečného dědu???" Potom jsem najednou zjišťovala, že nemám zájem učit se novým věcem, ačkoliv vykonávám práci u které to potřebuji. Proč se učit novým věcem, když stejně jednou umřu???? V současné době mám sny, děsivé sny, při kterých se probouzím a brečím. Jedním z těchto snů byl následující. Jdu s otcem po kolejích a vidím díru s vodou, otce již nestíhám, zachytit a on do ní padá. Přesně vidím jeho tvář jak se za ní zavírá voda, ruku kterou skutečně nemohu chytit a přitáhnou celé tělo k sobě. Celý sen končí mou bezmocí a hledáním někoho, kdo by mi pomohl tatínka zachránit. Je možné, že ve skutečnosti jsem byla topícím se člověkem já. Je to již rok co mě otec opustil najednou bez varování, kdy jsem ho 20 minut do příjezdu rychlé záchranky resuscitovala a myslela si, že to určitě dokážu a zachráním ho, bohužel, byl to skutečný život a ne americký film.

    Dub 01, 2003
  • Obrázek uživatele Jarka
    Jarka (anonym)

    Světluško, když budeš chtít, tak mi napiš na mail, obě jsme ztratili zřejmě nejbližšího člověka a obě prožíváme asi podobnou hrůzu. Třeba nám bude příjemné, když se o své pocity spolu podělíme. Drž se Jarka

    Dub 19, 2003
  • Obrázek uživatele Neona
    Neona (anonym)

    Všechny upřímně zdravím. Neni to ani půl roku, co mi téměř před očima zemřela dlouholetá skvělá přítelkyně (22) a je to právě měsíc, co můj tatínek spáchal sebevraždu. Je mi 23 let a trápím se ve dne v noci. Dva lidé, kteří mi byli v životě tou největší oporou mě opustí během pár měsíců. Vím, že trpím zvláštními stavy a mým největším pocitem teď je "naprostá marnost". V práci, škole, osobním životě. Pronásledují mě noční můry, kdy ztrácím další blízské. Stále hledám něco, co by nastartovalo můj dřívější životní elán, bohužel nenacházím. Ale stále věřím a to mi pomáhá. Bojujte, vždycky tu bude někdo nebo něco za co stojí žít!

    Kvě 29, 2003
  • Obrázek uživatele Světluška
    Světluška (anonym)

    Před dvěma měsíci můj přítel spáchal sebevraždu. Velkou vinu dávám jeho psychické nemoci. Trpěl schizoidní poruchou osobnosti. Když jsme spolu byli a on mi říkal, jak moc se všeho bojí, jak je nejistý a vystrašený, jak se bojí, že mi ublíží.Tahle jeho nejistota a obava o moje štěstí se mi na něm líbila, uchvacovala mě. Jeho chování bylo upřímné, jiné než u většiny kluků kolem. Teď vím, že právě tyhle stavy nejistoty a strachu ho donutili si vzít život. Když jsem se to dozvěděla, musela jsem vypadnout někam ven, pryč od lidí. Mamka se bála mě nechat samotnou, abych si něco neudělala. Stále jsem se ptala proč.Dříve jsem odsuzovala lidi, co spáchali sebevraždu. Nyní o ní často uvažuji. Ne o tom,kde a kdy ji spáchat. Prostě jen na to myslet. Tím se tak trochu uklidňuji. Věřím v Boha a v posmrtný život. Na nebe, očistec a peklo. A vím, že ten snadnější způsob, jak s ním znovu být, je spáchat to samé co on. Nedokáži si život bez něj představit. Kdyby mi někdo ještě před rokem řekl, že budu jednou v tel. seznamu hledat číslo na psychiatra, vysmála bych se mu.

    Dub 07, 2003
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    milá Jarko pokud chodíš na tyhle stránky i teď.Napiš mi,můj syn odešel sám z tohohle světa,protože tenhle svět se mu zdál špatný napište mi na email Smutna9"email.cz

    Črv 27, 2007
  • Obrázek uživatele Andy
    Andy (anonym)

    Mám z vašich příspěvků husí kůži. Před měsícím mi náhle zemřela kámoška. V sobotu jsme byly pařit a v neděli nebyla. Byl to šok! Jsem s jejím přítelem v každodenním kontaktu a dodáváme si vzájemně sil na překonání toho nejhoršího. Počítáme, že do roka si na novou vzniklou sizuaci zvyknem a oba přestaneme doufat, že nám zavolá nebo, že opět uslyšíme ten její střeštěný smích. Pro všechny, kteří sem píší svoji bolest. Zní to jako fráze, ale je pravdivá: Všechno zlé, je k něčemu dobré, nyní jsem ve fázi, že je mi všechno jedno, nezáleží mi na penězích, hmotných statkách ani ničem takovém. Vážím si zdraví a života svého a svých blízkých. Chci žít v harmonickém souladu těla a duše a k tomu nic krom sebe a zdraví nepotřebujete. Je mi líto všech co pohřbily vlastní děti. Držte se, s tímto nemám vlastní zkušenost, ale dokážu si tu bolest představit, páč jsem taky matka. Je to zlý a věřím, že vám to vzalo šťávu a smysl života. Nic se neděje bezpodmětně, a i když žádný nenajdete, je možné, že tato cesta jim byla osudově předem předurčena. Všem pevné nervy a hodně zdraví:)

    Črv 27, 2007
  • Obrázek uživatele v áclav
    v áclav (anonym)

    Před časem jsem někomu řekl,že nemám rád domovy důchodců,poněvadž se mi jeví,jako čekárny na smrt. Dotyčný mi řekl,že vlastně celý život je čekárna na smrt. A měl pravdu! Ztratit milovanou bytost je jistě ztráta,a l e s tou ztrátou musíme stále počítat a nesmí nás překvapit. Nejsme bohové,ale smrtelníci. Smrt je ta nejvšednější věc v životě - v každém věku! /nemoce,úrazy atd./

    Čer 26, 2008
  • Obrázek uživatele Jiřinka
    Jiřinka (anonym)

    Vážení a milí přátelé, čtu Vaše příběhy a jde mi mráz po zádech, neboť i já jsem v obdobné situaci. Odešla mi maminka a já se s tím nemohu žádným způsobem vyrovnat. Ztratila jsem naprosto smysl, proč žít. Je pravda, že stále hledám,hledám něco nebo někoho, pro koho by vše nabylo nového rozměru.Pokud by kdokoli měl zájem mi napsat, e-mail kuklo"seznam.cz, skype kuklosms.

    Říj 06, 2008
  • Obrázek uživatele V-Renkaa
    V-Renkaa (anonym)

    To, co takdy čtu je velmi smutné. Vím, jak se cítíte. Když mi bylo 11 let zemřel mi otec, kterého jsem měla velmi ráda. Dnes je mi 44 let a stále jsem se s touto ztrátou nevyrovnala. Pořád mi chybí. Bolí to. Možná, že je to tím, že se u nás o tatínkově smrti nemluvilo. Prožívali jsme to každý sám v sobě. Nyní vidím, že je to špatně. Lepší by bylo, kdybychom se o tom doma bavili. Ale bylo to příliš bolestivé i pro maminku a mého staršího bratra, a Ti se tomuto tématu záměrně vyhýbali.Nechtěli si jitřit rány. Do teď mám ze smrti fóbii. Mám strach z toho, že mi někdo navždy odejde a já ho už nikdy neuvidím. Dost mě to svazuje. Moje rada je - mluvte o tom - dostaňte tu bolest ze sebe. Nebo Vás bude po zbytek života svazovat, jako mne. Přeji všem co nejméně bolestivých okamžiků a o to více štěstí a radosti ze života.

    Lis 11, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Umřel mi děda na rakovinu plic.Seběhlo se to během krátké doby a nejhorší bylo sedět u jeho těla a čekat až si pro něho přijedou.Chtěla jsem ho chytnou ještě naposledy za ruku a říct mu něco,ale byla jsem jak v tranzu a nemohla jsem nic.Nebrečela jsem ani na pohřbu,držela jsem to všechno v sobě a až jsem byla sama,tak se všechno ze mě spustilo.To,co jsem zažila v tragický den mi připadá jako by to bylo včera.Pořád se to opakuje jako nějaký film.Každý den na něho myslím a někdy mám pocit,jak kdyby byl tady se mnou.Je to zvlaštní pocit.

    Feb 09, 2009
  • Obrázek uživatele Yossarian
    Yossarian (anonym)

    Mě zemřel otec před 23 lety ......odjel k moři a zpátky se vrátil v rakvi.....tehdy to byl šok...ale dnes se na to dívám jinak....ten člověk měl takový osud , bylo mu souzeno mít to tak, proč se tomu bránit ??Prostě mu byl vyměřen určitý čas tady , jako nám všem a vrátí se třeba jako někdo jiný, jako třeba naše dítě...vy ste si nevšimli, že se často osud babičky a vnučky podobá ?? Člověk nezmizí, jeho energie je všude okolo nás a když jdete třeba do přírody, je stejně s vámi v tý krásný přírodě, není třeba ho želet, on má svůj osud ty máš svůj......život je nádhernej a je potřeba si vážit každýho dne a užívat si ho .... a nebránit se křečovitě tomu co se děje, co se stane..... mělo se stát!!

    Feb 09, 2009
  • Obrázek uživatele Jmesser
    Jmesser (anonym)

    Hm, tak tady je to hodně smutný, ale všichni se tu chováte dospěle a citlivě. Mám zatím to štěstí, a nerad bych ho zakřikl, ale nikdo z blízkých mě ještě neopustil.... Ve skrytu duše ale tuto věc řeším, a bojím se již od dětství.Jednou to přijde anebo..... všechny předběhnu??? Nevím co je lepší! Proto opravdu on ten život je krásnej, máme štěstí že nejsme Afghánci, Somálci a miliony jiných , kterým jde o život vlastně denně... Držme si palce ať není nikdy hůř.

    Feb 10, 2009
  • Obrázek uživatele Jarmi
    Jarmi (anonym)

    Já jsem přišla o tatínka před dvěma roky,zemřel na rakovinu tlustého střeva.V lednu musel do nemocnice a v březnu zemřel.Bylo to rychlé,pro něj určitě vysvobození z bolestí,kterými trpěl,pro nás obrovská ztráta.Nejhorší bylo vidět,jak člověk plný síly den po dni zeslabuje a vy mu nemůžete pomoct.Ta bezmoc mě štvala a já jsem se dodnes s jeho ztrátou nevyrovnala.Pořád čekám,kdy zaťuká svým typickým způsobem na dveře a já ho pozvu dál.Loni se mi narodil syn a já se přistihla při myšlence,že možná i na té reinkarnaci něco bude,ale spíš je to přání,aby se mi v nějaké podobě vrátil.Snad bude mít syn alespoň nějaké jeho skvělé vlastnosti.To bych si moc přála.

    Bře 05, 2009
  • Obrázek uživatele Tomáš
    Tomáš (anonym)

    Neumřel Ivan Iljič spíše na odraženou ledvinu - zranění, které si způsobil při pádu ze štaflí, když ukazoval, jak se má nalepit tapeta?

    Bře 05, 2009
  • Obrázek uživatele Renata
    Renata (anonym)

    Loni mi umřela maminka,babička,strýc.Tatka mi též zemřel.Nejhorší ale bylo že mi zemřela moje malá holčička,ale od té doby se smrti nebojím,doufám že se sejdeme.všichni mí blízcí.Nebojím se vlastní smrti,bojím se ztráty mych blízkých.

    Črv 31, 2009
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Světluško, když budeš...Také bych si ráda s vámi ženy popovídala o hrůze ztráty milovaného člověka,provází mně na každém kroku úzkost a nevím jak z toho ven?

    Zář 04, 2011
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Všechny upřímně zdravím....Prožívám to samé jako Ty ale nemám sílu to zvládnout!

    Zář 04, 2011
  • Obrázek uživatele Jarda
    Jarda (anonym)

    Neumřel Ivan Iljič spíše...Ubohý příspěvek,je vidět že jsi ještě neztratil nikoho blízkého,ale každý se dočká a pak si vzpoměň na nás,kteří už víme o čem píšeme. . .

    Zář 04, 2011
  • Obrázek uživatele Anina
    Anina (anonym)

    Také bych si ráda s vámi...Smířit se se smrtí milovaného nelze. Jen dlouhý čas pomůže naučit se s tím alespoň žít. A i poté chybí provždy pocit štěstí a radosti.

    Zář 04, 2011
  • Obrázek uživatele marcela
    marcela (anonym)

    Smířit se se smrtí...Ahoj, zdravím všechny, Také vím o čem píšete, je opravdu strašné přijít o blízkého člověka.Nemám si s kým vlastně o tom popovídat a pak je vše ještě horší. Zvlášť když nad tím po nějakém čase každý mávne rukou. A člověk sám trpí ve svém vlastním nitru a neví jak z toho ven. Sama si také neumím pomoci.

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele anina
    anina (anonym)

    Ahoj, zdravím...Ano, není kam jít, s kým být v úzkosti...

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele marcela
    marcela (anonym)

    Přesně tak.Lidé mají kolem pořád nějaké starosti, ale mě připadá, že jsou to hlouposti oproti tomu co řeším já. Je málo chápavých lidí...

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele Petr
    Petr (anonym)

    To ví přece každý, že umře. Nemám strach ze smrti, ale z umírání.

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele Anina
    Anina (anonym)

    To ví přece každý, že...O tom to ani tak příliš tady není, Petře, hovoříme spíše o strachu ze života a konfrontaci poté, co nás potkalo to, o čem je tu řeč.

    Zář 05, 2011
  • Obrázek uživatele marcela
    marcela (anonym)

    Tady jde o to, když zemře někdo z blízkých. A ještě horší, když je to mladý člověk, z rodiny a ještě nešťastnou náhodou. To je pak život úplně na prd. Nepřála bych to ani svýmu nepříteli. Vyčítat si celé roky a neustále to, že jsem tomu mohla zabránit a tak. Spousta kdyby, ale čas nejde vrátit a smířit se s tím taky nedá. Kdo o tom nic neví, nebo si nic podobného neprožil je úplně mimo mísu. Ale neodsuzuju ty co to nechápou, snad jim můžu jen závidět, že nic takového nemají v paměti a lépe se jim žije. Proto si o tom raději chci povídat s těmi, co ví o čem je řeč. Protože s nikým jiným to bohužel nejde.

    Zář 06, 2011
  • Obrázek uživatele valerie
    valerie (anonym)

    me umrel strejda pred 8 mesici

    Pro 16, 2011

Přidat komentář

Reklama

Reklama
Dikobraz

Reklama

Reklama

Videa