Odlišnosti ve vývoji mozkových struktur při poruchách učení

Hynd, Clinton a Hiement (1999) se domnívají, že poruchy učení vznikají na základě abnormalit nebo odlišností ve vývoji mozkových struktur, v jejichž důsledku se vytvářejí abnormální spojení mezi neurony v cerebrálním kortexu (mozkové kůře). Lze předpokládat, že odlišnosti s největší pravděpodobností vznikají mezi pátým a sedmým měsícem těhotenství, protože tehdy se utváří struktura gyrů a sulců. Gyry a sulcy vytvářejí závity v mozkové kůře a tím výrazně zvětšují její plochu. Gyry se vyklenují a sulcy tvoří rýhy. Předpokládá se, že gyrový vzorec je viditelným indikátorem intrakortikálních (nitromozkových) spojů u každého jedince. Proto se uvažuje o tom, že odlišnosti od tohoto vzorce by mohly souviset s odchylkami (deviacemi) ve spojeních uvnitř mozkové kůry. Například abnormální gyrový vzorec v levé centrální zóně může být spojován s deficitem ve funkcích, které se vztahují k oblastem, jako je řeč a čtení. Hynd, Clinton a Hiement se domnívají, že tyto změny by měly být porovnávány mezi pátým a sedmým měsícem vývoje plodu.

Grigorenková v již citovaném příspěvku tvrdí, že nejčastějším argumentem v současném neuropatologickém výzkumu dyslexie je při porovnávání obou hemisfér přítomnost neobvyklého symetrického povrchu mozku. Jde především o spánkový lalok (planum temporale), ve kterém probíhá zpracování sluchových informací (Sternberg 2002, s. 79). Opakovaně bylo zjištěno (Hynd a kol. 1999; Morgan a další 1996), že u osob s dyslexií je v 80 % pravý spánkový lalok stejně velký nebo větší než levý, zatímco u osob s dobrými řečovými schopnostmi a s dobrou dovedností číst se tato skutečnost objevila pouze u 41 % z nich.

Další abnormalitou ve struktuře mozku, o které se Grigorenková zmiňuje, je významně menší corpus callosum u jedinců s dyslexií; tato okolnost byla zjištěna použitím magnetické rezonance. Grigorenková se opírá o studii Hynda a jeho spolupracovníků z roku 1995.

Genetické výzkumy jsou založeny na důkazech zjištěných pomocí analýzy DNA špatných čtenářů. Tento směr výzkumu předpokládá, že bude možné stanovit nejen specifické genetické rysy, ale i specifické geny, které v budoucnu poslouží k časné diagnostice rizika potíží ve čtení (Olson 1999).

Abadziová (2003) uvádí rozdíly ve struktuře mozku a v odchylné organizaci cerebrálních (mozkových) aktivit při procesu zpracování slovních informací u dospělých osob, které se nenaučily číst, a u osob vzdělaných.

U negramotných je méně vyjádřená převaha (dominance) levé hemisféry mozku pro řeč než u vzdělaných lidí. Mozkové aktivity při verbálních úkolech, sledované pozitronovou emisní tomografií (PET), ukazují na větší míru lokalizace a současně odlišné umístění u negramotných osob. Když vzdělaní i negramotní lidé poslouchají smysluplná slova a mají je opakovat, podávají podobné výkony. Když však mají opakovat správně pseudoslova (slova, která nemají vlastní význam), jsou výkony negramotných mnohem horší. Výsledky tomografického vyšetření ukazují, že u těchto lidí nejsou aktivovány stejné mozkové struktury jako u čtenářů.

Zdroj: Věra Pokorná - Vývojové poruchy učení v dětství a dospělosti (Portál 2010)