Neutíkejme před bolestí

Protože věděl, že na takovou stezku se vydávají ti, kteří zakusili utrpení, usiloval král o to, aby  mladík ve svém životě nepoznal nic jiného, než radost a štěstí.  Palác a přilehlé zahrady nechal obehnat velikými zdmi, z nichž princ nikdy nevycházel. Uvnitř zdí trávil  svůj čas v radovánkách s mladými, krásnými lidmi ve skvostné zahradě, do níž se v noci tajně vydávali zahradníci odstraňovat povadlé listy,  aby ani stín nedokonalosti nezkalil iluzi pozemského ráje. Teprve když mladík dospěl, odhodlal se vyjít zpoza zdí. Při svých vyjížďkách spatřil nejprve starce zmoženého stářím, pak člověka nemocného, sedícího v nečistotě, člověka mrtvého uprostřed bědujících příbuzných a konečně mnicha s jasným pohledem. Setkání s nemocemi a bídou světa mladým Buddhou natolik otřáslo, že ještě téže noci z paláce utekl a vydal se na dlouho pouť, na níž později nalezl své osvícení. 

Tento starodávný příběh může být i v dnešní době velice aktuální. Ukazuje nám, že v našem životě existuje také utrpení a že pohledu na něj se nemáme vyhýbat. Způsob, jakým se dnešní člověk vyrovnává s realitou bolesti, se velmi podobá tomu, jaký si vymyslel král z příběhu: Stavíme kolem sebe zdi, abychom utrpení neviděli. Buddhův příběh nás naopak učí, že takovým postojem se ochuzujeme o poznání a že se nemusíme bát podívat se pravdě utrpení do očí, neboť naše srdce má dostatek vnitřní síly, aby se vyrovnalo s každým trápením a bolestí, pokud se jim otevřeme. 

Utíkat před bolestí je nezdravé, a často bývá  i nebezpečné. V rovině fyzické to znamená například nadužívání prostředků tišících bolest. Člověk, který hned začíná brát prášky, jakmile ho někde začne pobolívat, si neuvědomuje, že fyzická bolest je pouze  indikátorem nějaké poruchy v organismu, kterou tlumící lék neodstraní, pouze ji překrývá, takže potom tuto informaci o potřebě našeho těla se léčit, kterou nám bolest vysílá, nejsme schopni vnímat.

Na problémy si ale zadělává také ten, kdo utíká před nepříjemnými konflikty, které přináší každodenní život.   Neřešené nebo potlačované konflikty odnáší z dlouhodobého pohledu naše psychika. C.G. Jung definuje neurózu jako nahrážku za legitimní utrpení.

Manželka se například cítí frustrovaná ve své rodině. Avšak namísto toho, aby se pokusila si své problémy  nějak vyříkat s manželem a ostatními členy domácnosti, a dospět tak k nějakému řešení, což by představovalo ono „legitimní utrpení“, raději své konflikty i s příslušnými emocemi potlačí. V domácnosti se tak sice dosáhne klidu, ale vytěsněný problém si po čase na ženině psychickém zdraví  vybere svou daň i s úroky.

Zajímavou paralelu k těmto příkladům poskytuje filozofický pohled východního člověka, podle nějž jsme na světě proto, abychom se učili. Abychom se mohli učit, potřebujeme problém, jehož řešením se rozvíjíme. Náš osud je pak souhrným pojmem pro všechny ty problémy, které se nám v průběhu života stavějí do cesty, aby nám poskytly nezbytnou látku pro další rozvoj. Problémy tak nejsou něčím negativním, ale podporou našeho vývoje. Člověk může k problému přistupovat aktivně, nebo pasivně. Aktivně znamená jít ke každému problému přátelsky vstříc a chápat jej jako výzvu k učení. Mnohem častěji se ale lidé snaží problému vyhnout, potlačit jej. V takovém případě je postižený vmanipulován do situace, v níž se pasivně učí to, čím se měl zabývat aktivně. Toto pasivní učení je spojeno s utrpením.

Přesto ale i v tomto pasivním učení spojeném s utrpením, můžeme spatřovat příležitost k tomu, abychom se dostali o krok dál. Je třeba si uvědomit, že i nemoc má svůj smysl.     

Nemoce běžně zastupují problémy, kterým nečelíme, výzvy, které jsou určeny k tomu, aby nás vedly k  většímu úspěchu a naplnění. Onemocníme-li, vždy je k tomu nějaký důvod. Chceme-li se opravdově uzdravit, musíme tento důvod objevit.

Nemoc, utrpení, bolest, konflikty, problémy,  to vše nám připadá jako negativní zkušenosti. Přesto nás mohou podobně jako Buddhu přivést k novým oblastem vnímání.

Autor: Richard Gilík