V Tchaj-wanu nechávají vyučovat děti!

V mých rešerších jsem nalezla následující zajímavý článek Thoma Hartmanna:

"Co se týče dětí s ADD (Attention deficit Disorder - porucha pozornosti bez hyperaktivity), je Tchaj-wan nejpodnikavější společností, jakou jsem ve svém životě poznal. Dosud si ale ještě nejsem úplně jistý, zda je to pro lidi s ADD syndromem ráj nebo peklo, ale je to jednoduše neuvěřitelné. Taipee je město připomínající nám blázinec... Zdá se, že v Americe a Austrálii stále jen zápasíme s tím, co si se syndromem ADD máme počít. Přitom Tchaj-wan, kde je tento syndrom přinejmenším stejně očividný jako u nás (pravděpodobně dokonce ještě zřetelnější), slaví největší matematické a vědecké úspěchy na celém světě, jak to?
Z novin "Independent of London", které zaujaly mou pozornost, byl vyslán do Tchaj-wanu reportér, aby o tomto fenoménu napsal článek. Tento článek zde uvádím:

Lidé, kteří jsou posedlí učením / Tchaj-wan

Říká se, že když v Tchaj-wanu učitel vejde do třídy, pracuje ještě několik žáků na úkolech z předešlé hodiny. Během 45 sekund jsou už ale všichni plně soustředěni, dívají se dopředu na tabuli a začínají pracovat. Učitel jím pak například vysvětlí nějaký prvek aritmetiky. Vyučování je velmi rychlé a pro nás nepochopitelné, plné otázek - odpovědi na tyto otázky děti volají přes celou třídu. Všechny děti jsou ale plně vtaženy do vyučování, přicházejí dopředu, odpovídají, píší na tabuli, někdy je z více než čtyřiceti dětí, které jsou ve třídě, současně i šest nebo sedm dětí na nohou.

V Tchaj-wanu se školní systém zakládá v podstatě na tom, že úlohou učitele je, aby své informace žákům prezentoval během prvních pěti minut vyučování. - Určitě si vzpomenete, že ani ve vaší vlastní škole neexistovala látka jedné vyučovací hodiny, kterou bychom mohli shrnout v pěti minutách. - V Tchaj--wanu učitel plně využije prvních pět minut a řekne "zde je informace", a pak předá vyučování do rukou žákům. "Kdo z vás tomu rozumí úplně, ty? Kdo ne, ty ne? OK, ty to naučíš jeho a ty to naučíš ji...!"


Děti se učí navzájem. Děti, které jsou ve třídě napřed, se nenudí, protože se nacházejí v pozici učitele. Děti, které za třídou pokulhávají, se také nenudí, protože je lepší žáci látku učí. Učitel zůstane dětem otevřený, pohybuje se mezi nimi, pomáhá jim, radí jim a neztrácí čas tím, že by se staral o klid a pořádek ve třídě. V Tchaj-wanu nemají žádný problém se syndromem ADD a nemají žádné děti, které by musely brát léky. Mají školní systém, který funguje: veřejný tchajwanský školní systém. Radikální myšlenka, která je dobrým řešením pro všechny.


Podobný systém existoval před několika stoletími v USA. Stejně se vyučovalo i v tamních školách. Nahlédněte do pedagogických knih z 18. století. Tam je jasně napsáno, že úkolem učitele není vyučovat děti, ale dát dětem k dispozici materiály nutné pro vyučování, aby se děti mohly učit navzájem. Děti byly do tohoto procesu plně zahrnuty...!


Zdroj: Carolina Hehenkamp - Fenomén Indigové barvy