Za maskou je člověk
A ptali jste se sami sebe: Kdo se vlastně schovává v tom překrásném kostýmu, za oním strnulým úsměškem? Nějaký nespoutaný člověk s radostí ze života, pro kterého karneval znamená vyvrcholení roku, nebo střízlivý, ostýchavý člověk, vycházející ze své ulity jen pod maskou? Je to člověk starý, mladý, chudý, bohatý, konzervativní nebo toužící po změně?
Otázky, jako jsou ty výše zmíněné, se tváří v tvář maskám na karnevalu člověku po chvíli vnucují. Napadlo vás však někdy, že se pohybujeme po celý rok, den za dnem, ve svém povolání a obchodním prostředí, v pracovních dnech a v privátní sféře právě takovým maškarním shonem? Že lidé, s nimiž máte co dělat při obchodování a na schůzích, na dovolené, před soudem, v nemocnici, v zábavním podniku nebo kdekoli jinde, nejsou vůbec takovými, jakými se dělají?
Mnoho chytrých knih nám ukazuje ty nejrůznější cesty k poznání člověka - pomocí typologie, systematiky, psychologie, hlubinné psychologie, intuice nebo prostě empiricky. Naučná a populární literatura však podle mého názoru nezdůrazňuje dostatečně tu nejdůležitější skutečnost: že každý, skoro každý, koho potkáváme, pobíhá po světě se svým pravým já schovaným za maskou, zkouší za ni skrýt své záměry a nedostatky, usiluje se skrze přetvářku přizpůsobit společenským normám. Stejně tak se snaží kultivovat vytvořené nebo vypůjčené image, přehrává sobě a ostatním nějakou roli, možná proto, že věří, že musí vyhovět pravým nebo domnělým očekáváním, nebo chce pózami sám sobě pochlebovat a druhým imponovat.
Maskou se v psychologii označuje tendence vlastní lidskému sociálnímu jednání, tendence zakrýt před ostatními lidmi své skutečné názory a postoje dobrovolně přijatým výrazem.
Neměli byste vždy vycházet z toho, že člověk za maskou je prostě pravým opakem toho, co předvádí svým maskováním. Samozřejmě, je to často tento případ; přesto se musíme vždy ptát, co by mohlo být cílem maskování: kompenzace slabostí, nevýhod a nedostatků, které člověk má, nebo o nichž si alespoň myslí, že je má? Předstírání nebývalých kvalit, aby sám sebe učinil důležitým nebo zajímavým? Nebo místo toho: Přizpůsobení se skupinovému chování ze strachu z postavení outsidera? Ustoupení nátlaku okolí, ať už ve formě výkonu nebo horlivého následování společenských norem? Pokus vypadat jako milováníhodný ve slepé víře, že odměnou nalezne lásku?
Ať už je maskování záměrné a účelné, neboje přítomno jen jako bezděčná, nevědomá reakce, v každém případě si jím chce člověk vydobýt výhody, získat pohodlí a vyhnout se potížím. Tak může slaboch a úzkostlivý člověk zaujmout pózu silného a sebejistého a utajit zranitelnou povahu, naháněje strach svým partnerům či protivníkům. Na straně druhé může touto cestou člověk průbojný a sebejistý předstírat efektně nejistotu, slabost a bezmoc, aby obdržel vytouženou výhodu materiální nebo duševní kvality.
Buduje-li si někdo svůj image, protože potřebuje zvláštní ideální obraz sebe samého, aby tím mohla vzrůst jeho chabá sebedůvěra, nebo věří-li, že se musí z ohledu na utiskující většinu přizpůsobit konvencím a k nerozeznání se uniformovat, nemění to nic na skutečnosti, že cílem je dosáhnout vždy toho samého: opatřit si výhodu.
Odhlédnuto od mála velmi svobodných, autonomních nebo despotických lidí, nebo od těch, co jsou vám velmi blízcí a důvěrně známí, můžete počítat s pravidlem, že při sebeprezentaci lidí ve vnějším světě se vždy jedná o masky. Následně byste se měli sami sebe ptát:
- Kdo a co se ve skutečnosti ukrývá za maskou?
- Které chyby a úmysly má maska schovat, které nedostatky kompenzovat?
- Jaký dojem chce člověk předestřít, jakého účinku docílit? Nadhodnocení? Zlehčení?
- Který druh image tu člověk vytváří - a za jakým účelem: aby učinil dojem na druhé nebo podpořil své sebevědomí?
- Co znamená orientace na ideály a vzory, které člověk horlivě následuje?
- Je maska uniformity a přizpůsobení se kolektivnímu úsilí zapříčiněna upadajícím pocitem vlastní ceny? Je kumpánství spojeno s touhou být akceptován, uznán, přijímán? Nebo je kapitulací ze strachu před tlakem většiny?
- Je maskování úmyslné, kalkuluje s účinkem a prostředky? Nebo naopak nezáměrnou, nevědomě řízenou reakcí?
- Jaké zpětné reakce umožňuje volba této zcela určité - a žádné jiné - masky? Chce jí maskovaný ovlivnit své typologické zařazení, tedy například chce být označen jako sečtělý intelektuál?
- Jaké hybné motivy mají nezáměrné, nevědomé maskování a přetvářka? Získané chování? Očekávání? Pocit nutnosti vyhovět nějaké roli? Sebeklam? Schování se ze strachu a nejistoty? Přizpůsobivost?
Už jako děti se učíme, že nám přísluší určité role a že je lépe se podrobit odpovídajícím konvencím, normám a cílovým představám. Takže hrajeme též, účinkujeme v našich rolích na jevišti života a předvádíme podle potřeby horlivého žáčka nebo odvážného lezce po stromech, něžného milence nebo nekompromisního manažera, jemně jednajícího bližního nebo světaznalého playboye.
Společenské normy, konvence, ideály, očekávání a nátlak většiny, skupinové chování a vysněné představy vyvolávají nutkání, na které reagujeme nasazením masek. Předvádíme vůdce nebo přitakávače, ze strachu a nesvobody utíkáme do perfekcionismu, od masky k sebeklamu, k životní lži.
Život bez masek by byl každopádně zrovna tak archaický, jako neurvalý - necivilizovaná, nudná utopie. Učme se tedy žít s maskami lidí, učme se masky prohlédnout! Budeme potkávat lidi. Potkáme sami sebe.
Zdroj: Dr. Alfred J. Bierach - Za maskou je člověk, nakladatelství Alternativa
- Odpovědět
Pošli odkaz