Jak reagovat na pacienta s bipolární poruchou
Jak reagovat při manické fázi
1. Hlavní je naučit se co nejdříve rozpoznat znaky ohlašující návrat nemoci. Nemocný je někdy skrývá. 2. Cílem je „zklidnit hru“, vyhýbat se konfliktům, udržovat kontakt a zabránit zvyšování excitace.
3. Velkou chybou bývá považovat všechny emoce nebo vnější projevy chování za známky návratu nemoci. Nemocný má právo se smát nebo se zlobit - to ještě neznamená, že se začíná dostávat do mánie.
4. Snažte se nemocného přesvědčit, aby šel ke svému lékaři nebo mu alespoň zavolal; jedná se o velmi delikátní, ale v každém případě podstatnou záležitost.
5. Zachovejte klid. Nemocný se v manické fázi „naladí“ na obecnou atmosféru a okamžitě na ni přehnaně reaguje. Během hovoru s rozrušeným člověkem se rozčílí ještě víc.
6. Nemocnému neodporujte, otevřeně ho nekritizujte a snažte se vyhýbat výrazům, které ho rozzlobí - snadno vybuchne vzteky.
7. Omezte vnější podněty. Člověk v mánii má tendenci reagovat na všechny vnější podněty. Prochází stavem nadměrné citlivosti: má rozjitřené všechny smysly a zvýšeně citlivé vnímání (vizuální, chuťové, sluchové, čichové i hmatové).
8. Nemocný potřebuje klid. Je třeba omezit návštěvy kamarádů a kolegů. Vyhýbejte se hluku, omezte poslouchání hudby, dlouhé večírky, nekonečné diskuse, vyčerpávající sportovní aktivity, snažte se zamezit neúměrnému sledování televize. Konkrétní limity jsou samozřejmě individuální. Všechny povzbuzující prostředky (coca-cola, cola light nebo zero, káva, čaj, alkohol...) jsou zakázány.
9. Svou snahu o upokojení a navození klidu si nechte pro sebe. Nemocný by pochopitelně špatně prožíval, že ho „dirigujete“ a zacházíte s ním jako s dítětem.
10. Snažte se kontrolovat jeho rozhodnutí. Máte oprávněné důvody se domnívat, že budou nepřizpůsobená situaci, přehnaná a nepodložená...
11. Důležitá rozhodnutí nechte na pozdější dobu i vy - vaše účast na pacientově návratu do nemoci vám bere odvahu. Počkejte, až v rodině zase zavládne pohoda a vy si o svém rozhodnutí budete moci s dotyčným pohovořit.
12. Snažte se odolávat jeho charizmatu. Osoby v manické fázi dokážou být velmi přesvědčivé a navíc jsou mistry ve hře a manipulaci, protože dokážou vyvinout velké úsilí na ovlivňování druhých.
13. Přijměte ochranná opatření a schovejte jeho klíčky od auta, bankovní karty... Lékař může požádat soud o ochranu majetku, pokud to bude nutné.
14. Ujistěte se, že nemocný bere správně léky, aniž se chováte jako zdravotní sestra. Pokud si přesto všimnete, že léčbu přerušil, a pokud se projeví i další znaky návratu nemoci, je nezbytná návštěva lékaře a nová medicínská opatření.
15. Během období zklidnění (remise) si se souhlasem pacienta vypracujte plán akcí. Jeho vznik usnadní alianci mezi pacientem, jeho partnerem a lékařem.
Jak reagovat ve fázi deprese
Je zbytečné říkat:
1. „Zítra to bude lepší. Není to nic vážného, to přejde. Je to jenom chvilkový smutek!“ Není to pravda a vyvoláte tím pocit viny. Deprese je patologický a ochromující stav. Na druhou stranu je důležité dát pacientovi na srozuměnou, že deprese je dočasná záležitost a že se uzdraví.
2. „Jdi ven, to ti udělá dobře! Musíš se vzchopit a hned ti bude lépe.“ Taková slova jen podtrhují pocit selhání vyvolaný neschopností depresivního pacienta udržovat vztahy s lidmi kolem sebe. Pokud poslechne vaši radu, bude pravděpodobně vystaven novému selhání, a tím se v něm pouze posílí pocit neschopnosti...
3. „Nemáš k depresi žádný důvod.“ Sdělení stejně absurdní jako říci holohlavému člověku: „Proč jsi holohlavý? Nemáš k tomu žádný důvod.“ Je také bezpředmětné říkat pacientovi, že jiní lidé mají „skutečné důvody“ k tomu, aby jim bylo zle. To na problému nic nezmění a jen to posílí pacientovy pocity viny.
4. „Vůbec se nesnažíš.“ Deprese se snahou vůbec nesouvisí - naopak vůli člověka zcela ochromí. Pacient je skálopevně přesvědčen, že je neschopný a bezcharakterní, a vůbec nebere na vědomí, že za to může deprese!
5. „Ty si v té depresi libuješ.“ Stačí jen trochu proniknout do pocitů pacienta, abychom zjistili, že v depresi si nelibuje nikdo. Deprese je obrovské utrpení.
6. „Jestli se nezačneš snažit, odejdu.“ Citové vydírání nemá na pacienta s depresí žádný účinek, pouze u něj vyvolá pocit viny nebo posílí jeho pocit osamocenosti.
7. „Musíš se snažit, a všechno se pak zlepší“ je stejné jako říci ochrnutému člověku „Vstaň a choď“. Všechny běžné činnosti jsou omezeny stavem abulie (chorobné nerozhodnosti).
Doporučuje se udržovat komunikaci v pozitivní rovině, povzbuzovat, chovat se laskavě a empaticky:
1. „Je to otázka času, uzdravíš se jako už tolikrát předtím, jakmile zaberou léky. Ale bude to nějakou chvíli trvat.“
2. „Žij podle svého rytmu. Je zbytečné se vyčerpávat. Nejdůležitější je, abys zase nabrat síly. Nemá smysl se přepínat, vystavovat se riziku zbytečné únavy, necítil by ses pak dobře - nebyl bys v pohodě.“
3. „Nemůžeš za to. Nerozhodl ses, že budeš mít depresi. Nezapomínej, že je to nemoc, která má mnoho příčin nezávislých na tvé vůli.“
4. „Pořád ti opakuji, že deprese je mnohem silnější než vůle. Uvidíš, že zase najdeš vůli jednat, a že v sobě znovu objevíš touhy a přání.“
5. „Uvědomujeme si, že trpíš. Máš hodně odvahy k boji s depresí. Víme, že si v tom tajně nelibuješ.“
6. „Všichni jsme s tebou. Víš, že s námi můžeš počítat. Můžeš nám důvěřovat. Chápeme tě.“
7. „Nemá smysl tě z něčeho vinit. Nemůžeš za to. Postupně to bude pořád lepší. Šetři se a moc si to nepřipouštěj.“
Několik rad pro přístup k nemocnému
1. Laskavost ještě nikomu neublížila a už vůbec ne tomu, kdo trpí a potřebuje laskavý přístup více než kdo jiný. Měli byste působit rozvážně, uklidňujícím a laskavým dojmem, povzbuzovat.
2. Nedávejte najevo netrpělivost a zároveň neustupujte od svých záměrů. Je také třeba vzít v úvahu problémy depresivního pacienta s reagováním a myšlením, jeho únavu, chybějící zájem a touhu.
3. Pacient v depresi nebo mánii může být agresivní nebo podrážděný. Nedoporučuje se reagovat stejným způsobem.
4. Dávejte najevo empatii, soucit a pochopení. Vyhněte se jakémukoli hodnocení.
5. Pomozte pacientovi (pokud to jeho stav dovolí) relativizovat, získat si odstup od toho, co považuje za svůj neúspěch.
6. Nezapomínejme, že pacient v depresi si uchovává v paměti jen to negativní. Pokuste se ho tedy přesvědčit, aby vnímal i pozitiva.
7. Pomáhejte mu rozlišovat důležitá a nedůležitá rozhodnutí. Pacient není ve stavu, kdy dokáže správně zhodnotit situaci.
8. Vaše pomoc a přítomnost není totéž co léčba. Pokud budete přehánět svou péči tak, že bude bránit pacientovi v jednání, potlačíte jeho uzdravování.
9. Naučte se stanovit limity, které ještě tolerujete.
10. Když rodina žije klidně, průběh nemoci je lepší.
Několik rad pro vás blízké
1. Nezapomínejte myslet na sebe.
2. Deprese je nemoc, kterou vyvolává celý komplex příčin. Za depresivní nebo manický stav pacienta nejste zodpovědní.
3. Nechte si pomoci, pokud máte dojem, že už nemůžete vzniklou situaci dál snášet.
4. Neztrácejte naději. Deprese je nemoc, kterou lze léčit. Těžké případy mohou vyžadovat více názorů. V současné době existuje mnoho velmi účinných metod léčby.
5. Nebojte se požádat lékaře, aby vám popsal stav nemocného, pochopitelně s pacientovým souhlasem.
6. Zařiďte si přestávky na regeneraci. Žít s pacientem s bipolární poruchou je opravdu velmi náročné.
7. Nevěšte hlavu - vždycky existuje nějaké řešení.
8. Jednejte podle svého zdravého rozumu.
9. Nenechte se ovlivnit svými momentálními pocity. Fyzická přitažlivost pacienta a váš obdiv k němu jsou sice narušeny, není to však nevratný proces.
10. V boji s nemocí nemusíte zůstat sami. Izolace vede ke zranitelnosti. Je-li to potřeba, můžete požádat o zařazení do skupinových sezení. Vyhledejte informace o pomoci na internetu, obraťte se o pomoc například na Sdružení pacientů s bipolární afektivní poruchou a jejich rodinných příslušníků. Setkání s dalšími rodinami vám pomůže lépe porozumět nemoci a přijmout ji.
11. Zůstaňte ve svých očekáváních realističtí.
12. Neupouštějte od svých aktivit, vztahů ani koníčků. Odříkáním a sebeobětováním byste se jen oslabili. Život jde dál.
13. Nezapomínejte, že vaším utrpením se pacientovo utrpení nezmenší - právě naopak.
Ukázka z knihy Bipolární porucha (Portál 2010)
Komentáře
Existuje nějaká účinná strategie, jak dostat takového člověka alespoň k psychologovi (protože k psychiatrovi přeci samozřejmě nepůjde...)? Nebo je nutno trpně čekat, až se stane nějaký opravdu zřetelný průšvih? (Dosavadní vlastní úraz, havárie auta a výraznější finanční ztráta jej nepřesvědčily...)(Jeho poněkud nepředložené aktivity ve veřejném životě jej navíc mohou do budoucna zdiskreditovat i profesně..)
a neřekl mi to ....
Proč bych měl psát konkrétní léky, když je to u každého pacienta značně individuální?
je vidět že tvoje diagnóza ...sedí ...
seš v té druhé ..fázi egoisto
diagnostikovanou BAP, mám už od svých 14 let, zažil jsem si jak mánie tak deprese, prošel si tím co nás BAP sužuje, a určitě se tím zase projdu. Pravdu mají všichni, jak ti kteří s nemocí bojují, tak ti kteří se o nás nemocné starají. Ale nepřestanu věřit, že se dá s BAP žít klídný život. Hrajou v tom různé faktory, jako jeden z prvních a těch nejtěžších je prižnat si a uvědomit si, že jsem nemocný. Důležité je brát prášky, bez toho to prostě nejde, nic jiného zatím my BAP na boj s touto nemocí nemáme, a všichni dobře víme, že to nejsou žádné vitamíny, že mají spoustu nežádoucích účinků, ale musíme pochopit, že nám pomáhají, a třeba se dožijeme toho, že se léčba posune dál, i když o tom silně zatím pochybuju, jsou v tom peníze. Ale o to nejde. Prostě nám víc pomahájí. Sám nikdo klidný život s BAP mít nebude. Potřebujeme pomoc, od psychiatrů, a především od rodiny, přátel, ty s námi žijí tenhle nelehký osud. Takže je to na nás, ale i na našem blízkém okolí. Postavit se nemoci čelem a bojovat s ní, naučit se s ní žít. Každý jsme individuál, každý se chováme jináč :) naše osobnost, ta na tom taky hraje roli. Já jsem životní optimista, přes všechno, vím že nejspíš nikdy nebudu zdravý :) ale kdo dnes je, je to o tom naučit se s tím žít, a nevzdávat se. Život je boj ! Nikdo neříkal, že to bude lehký.
Od roku 2018 jsem si našla nového psychiatra, psychologa, práci v chráněné dílně, přiznali mi invalidní důchod a nakonec jsem se odvážila zajít na seznamku a potkala jsem tam partnera, který se snaží pochopit mé stavy. Není pro něj lehké přijmout, že už nebudu nikdy zdravá. Našel si mě v dobré náladě a zažil se mnou dvě epizody těžší úzkosti. Hypománie jsem také měla. Občas si říkám, zda jsem vůbec nemocná. Snažím se přijmout a naučit se s tím žít. Jsou dny, kdy vím, že tohle ke mně prostě patří a patřit bude. Ale je to podle fáze, ve které zrovna jsem. Musím být na sebe přísná, ale věřím, že se s tím naučí žít plnohodnotný život. Jen to chce trpělivost a čas.
Jinak bez léčby se bude stav stále zhoršovat až do odvozu do PL. Nelze se nějak spojit s lékařem?
Prectete si tuto stranku,neni-li histrionstvi i pripad vasi maminky:
ografologii.blogspot.com/2007/12/hysterie-v-psmu.html
Nicméně naprostá většina těch bodů, některé s určitými změnami, na ni pasují. Bohužel, již rok je vdova, takže už nemám šanci se před ní skrýt, protože za života otce to byl, kdo tu její povahu musel snášet. K tomu jsou ještě v jejím chování patrné prvky narcismu.
Jenom by mě zajímalo, jestli se tato porucha může s věkem zhoršovat. Co si pamatuji, tak v jejím produktivním věku jsem její povahu tak negativně nevnímal.
Akita se spravne pta na nazvy tech leku,ktere ma vase maminka brat.
U psycholožky jsem byl já na poradu, co dělat. Byla to jednorázovka, kdy jsem nebyl zcela připraven, takže její doporučení bylo, že si s ní mám promluvit a urovnat vzájemné vztahy. Po studování mraků a mraků článků jsem přesvědčen, že tohle by byl marný pokus. Jí totiž zatím všichni v životě raději ustoupili a moc se s ní nechtěli zabývat. Včetně jejího kněze, který byl svědkem jejího nenormálního chování, ale dělal, že nic.
Zazite vzorce chovani v nositelkach nektere z poruch osobnosti F60.x. nezmenis;a bez nasazeni spravne lecby uz vubec ne.
Takze zbyva odejit...Bo taci lide psychicky znacne vycerpavaji sve okoli,kor kdyz si nepripousteji svuj problem.Mela by brat nejspis antidepresiva-Neurol atp.
Já jsem již ve dveřích a po prvním pohledu poznal, že to "dnes" bude. Otci, který byl naprosto klidný začala vyčítat, že je nervózní (on otec) a ať toho nechá, na mě vyjela, že vidí, že jsem tam přijel se špatnou náladou ap.
A ten inteval byl tak cca 4 - 5 měsíců.
Preju Vam (i Tomovi ) hodne psychickych sil.
Mozna jeste dodam,ze pokud by situace mela byt neudrzitelna,uvazoval bych o odchodu z toho domu.Pokud u pani neni navic pocatecni demence (Alzheimer),pak si snad maminka uvedomi,ze je ponekud osamocena,bez rodiny,znamych a navstev,a ze asi chyba bude v ni..
V mém případě matka již nikoho jiného nemá, takže mé řešení je asi jasné.
Ale pokud bych měl ještě sourozence, tak bych se s matkou vůbec nestýkal, kromě popřání pěkných vánoc a narozenin. A krátké návštěvy, které je člověk schopen přetrpět.
Pises ale,ze mamka je navic Hypochondr,to je problem.Bude to hrat na tve city pres svuj zdravotni stav...
Ciste nevedecky,ale presto hodne zajimava uvaha je tzv.Energeticky vampirismus.Nic za to nedas,kdyz navstivis tuto stranku,treba si z ni neco vytahnes:
spektrumzdravi.cz/neni-ve-vasi-blizkosti-energeticky-upir
O takovychto typech lidi je clanek s diskusi i zde,na dr.
Ano, zde na doktorce jsem už do toho vlákna o energetických upírech přispíval, ale už nevím pod jakým nickem. Ale podle toho, že tam píši o matce, tak je to jasné. :-)
Znám mé pocity a od 3 nezávislých lidí vím, že se právě v její blízkosti necítí dobře. Někteří další to sice neřekli, ale podle toho, že jim číní "problém" překonat 60 - 70 km autem na návštěšvu k matce (po jejím přestěhování) si myslím, že mají stejné pocity.
Cesta,jak se vyhybat kolizim s hysterkou nicmene existuje.Jde o to nenechat se vyprovokovat,zustat nad veci a utoky odpalkovavat zlehcovanim situace,s lehkosti flegmatika a s usmevem.Tim sobe usetris energii a oponenta odzbrojis.
Jinak,za odkaz samozrejme neni zac.Tak at' se dari.
"Tiapridal patří do skupiny tzv. antipsychotik (neuroleptik) a jeho účinnou látkou je sloučenina tiaprid."
Prave tato skupina leku patri mezi ty,kdy je velmi dulezite presne a pravidelne uzivani.Na tom opravdu zalezi,zhorsujici se stavy mohou byt dusledkem spatneho nebo zadneho davkovani.(Neschovava Vase maminka prasky,nesplachuje je?)
Nebo pak spatna diagnoza,a nasledkem toho i spatne vedena lecba.To by stalo za to probrat s psychologem - mel by na Vas vicero otazek pro urceni te spravne dg..
Jo,a Vase maminka doufam nepije,to by totiz byl treti mozny duvod jejich excesu...
"Depakine Chrono se využívá zejména k léčbě některých forem epilepsie jako prevence opakování epileptických záchvatů. Podávat se může samostatně, nebo někdy v kombinaci s jinými antiepileptiky . V některých případech se může podávat u manických epizod při maniodepresivní psychóze".
nemoci.vitalion.cz/maniodepresivni-psychoza/
Histrionky nebo Hranicni,u nichz je hodne podobnych symptomu s BAP,trpi svoji poruchou permanentne,s opakujicimi se vzorci chovani.Zminene cyklovani prozrazuje Bipolarni PO.Mne to prve v textu Jany uniklo,po druhem precteni uz jsem byl doma.
Duraz na pravidelne brani prasku je naprosto nezbytne v kazdem pripade.Jinou otazkou je,jak toho docilit.Napada mne jen jedno - nadrcene je podsouvat do jidla (piti...).
Jinak se ty stavy budou opravdu jen zhorsovat..
Pokud se ten člověk léčí a spolupracuje, tak si myslím, že i přístup okolí bude asi shovívavější a tolerantnější.
Ale v případě, že ten člověk si odmítá připustit nějaký problém, tak potom to okolí má častější tendenci reagovat občas zlostně a vztekle. Soudím tak podle sebe, navíc moje matka je žena dvou tváří, takže lidé kteří ji znají povrchně ji považují za úžasnou. (Otázka je, zda to myslí upřímně nebo je to jen společenská slušnost z jejich strany.)
Takže když slyším oblíbené fráze typu - "Hlavně že ještě máte maminku, buďte rád za každý rok", tak si připadám jako schizofrenik a jenom se připitoměle zatvářím a myslím si své.
Jediný zpusob,jak Tvé mamince pomoct vidím v tom,ze by jsi to byl Ty,kdo potrebuje psychologickou pomoc; a pozádal bys maminku,zda by nesla s Tebou.Jasne,ze s psychologem by jsi uz' mel po predchozí návsteve tento "scénár" tajne domluvený...
Proste,jinak nez' fintou to nepujde - sám maminku nepresvedcís' asi nikdy..
Drzim palce
- Odpovědět
Pošli odkaz