Medicína z bubnu

Bubeník udává rytmus pro ostatní hudebníky a tanečníky a drží ten puls nebo tlukot, který nás povzbuzuje. To věděli i generálové už ve starověku, jejichž bubeníci celé dny rachotili do pochodu vojsk. Bez bubnů se vojáci snáze unavili a ztratili s ostatními krok. Ze všech těchto důvodů kultury po celém světě udržovaly svou společnost prostřednictvím bubnů pohromadě.

V Africe se bubny považují za bohy, protože jsou vy­robeny z živého materiálu (ze dřeva), mají kůži, a když se jich dotkneš, mluví k tobě. V některých afrických vesnicích ještě dnes bubnování neustává od časného rána téměř do soumraku. Za soumraku si bubeníci dají přestávku tak na hodinu, aby mohli rozjímat, modlit se nebo meditovat a pak zase ještě několik hodin bubnují. Samo­zřejmě celou tu dobu nebubnují všichni. Bubnuje každý, ale střídají se, protože všichni mají i jinou práci. Zajímavé také je, že každá osoba má svůj charakteristický rytmus, který je pro ni jedinečný. Hlavní bubeník pomáhá každému nalézt ten pravý.

V Japonsku, než se přizpůsobilo západní civilizaci, měla každá vesnice tzv. komunitní buben - patřil jedné komunitě. Příslušnost obyvatel k dané vesnici nebyla dána hranicemi, ale doslechem bubnu. Takže čím větší ves­nice, tím větší buben potřebovala. Představ si, jak velký buben by dnes potřebovalo Tokio!

Pocházím ze Skandinávie, jejíž původními obyvateli byli Saamiové. Žijí tam stále, a říká se jim Laponci. Buben byl pro ně důležitější než cokoli jiného na světě. Stejně jako Inuité neboli Eskymáci žili za polárním kru­hem, a tak museli vědět, jak přežít v extrémních podmínkách. Jejich ša­mani (duchovní léčitelé a učitelé) se radili s bubnem tak, že na něj hráli a naslouchali duchům, kteří jim řekli, kde by mohlo být dost zvěře, nebo je varovali před nebezpečím. Buben je posvátný nástroj, jeho prostřednic­tvím lze navázat kontakt s Matkou Zemí či Velkým duchem a žít v harmo­nii s celou přírodou.

Proč je buben tak důležitý? A proč je důležitější než, řekněme, saxofon? Začneme tím, jak důležité je všechno umění obecně, pak konkrétně hudba, a potom buben. Na toto téma už bylo napsáno mnoho, a já ti nabídnu jen nejstručnější vysvětlení. Původně, až asi do doby před 450 lety, všechno umění - včetně vizuálního umění, hudby, tance, poezie a divadla - se pro­vozovalo výhradně pro církevní či náboženské účely. Umění se také využí­valo k léčení nemocných. Hudba dokáže zvláštním způsobem ovlivňovat mozeček a střední mozek, kde vznikají naše hluboké emocionální reakce. Pokud tedy zapojíš do modlitby či meditace nebo nějaké jiné duchovní praxe i bubnování, které působí na šedou kůru mozkovou, máš k dispozici Pravděpodobně spolehlivý způsob, jak dosáhnout změněného stavu vědomí. Prostřednictvím recitace, zpěvu a práce s dechem toho lze také docílit. Klasická duchovní hudba a žalmy mají podobný účinek, více nás otevírají duchovnu. Bubnování a recitace nás ovlivňují více na fyzické úrovni a povzbuzují naše emoce. Představitelé některých náboženských směrů měli strach z toho, co by takové podněcování emocí mohlo znamenat, a tak bubny z náboženského života mnoha západních kultur zmizely.

Bubnování uzdravuje tělo. Funguje na hluboké emocionální úrovni, propojuje nás se zemí a s naší komunitou. Ale stejně, proč ne saxofon? Je pravda, že hra na saxofon umí tohle všechno také, takže když hraješ na saxík, dej do toho celé srdce! Věřím tomu však proto, že buben je zřejmě prvním nástrojem, na který kdy lidé hráli. Nějakým nevysvětlitelným způ­sobem nás tak spojuje s našimi dávnými prapředky. První buben vznikl tak, že se rachotilo klacky do kamení. O něco později lidé objevili „membranofon“ neboli zvuk, který vydává něco, přes co je natažena membrána. Poklepali na zvířecí kůži nataženou přes dutý špalek a vyšlo rezonující „tum-tum“. Jiným prastarým hudebním nástrojem byl dutý rákos. Když se do něj fouká, stává se primitivní flétnou, která má také zvláštní sílu.

Zdroj: Julie Tallard Johnsonová - Bouřlivá léta, nakladatelství DharmaGaia