Být vždycky vinen

Často se přímo rozdírají pocitem viny a vyčítají si svou minulost. Připadá jim, že už nemohou napravit, co udělali špatně. Mnohdy nedokážou věřit v odpuštění, pro­tože podlehli fixní ideji, že za svou vinu musí zaplatit. Prohřešky mládí často zveličují. Sobě i duchovnímu, který by jim chtěl zprostředkovat odpuštění, říkají: „Jsem špatný. Nezasloužím si, abych byl šťastný. Musím být potrestán za své hříchy.“ (Fairchild)

Mnozí křesťané, kteří získali negativní představu o Bohu, vytrvale krouží kolem svých vin. Dokonce své depresivní pocity prožívají jako vinu – přitom by se jako křesťané měli radovat a být šťastní z vykoupení skrze Ježíše Krista. Výčitky sobě samým však tyto lidi od jejich deprese neosvobodí, naopak je do ní ještě hlouběji ženou. Existují patologické a neurotické pocity viny, které už nemají nic společného s reálným proviněním. Takoví lidé už ani nemohou číst Bibli, protože v ní nenacházejí nic jiného než místa, kde se mluví o vině. Po četbě Bible se cítí ještě provinileji. Když při bohoslužbách poslouchají kázání nebo zpívají písně, jsou fixováni na slova o vině. Aby s tímto pocitem vůbec mohli žít, zastírají pocity viny přehnanou pracovitostí. Nedopřejí si žádné potěšení a přísnou askezí se pokoušejí vykoupit se ze svých vin. Zakotvení v náboženství obvykle snižuje náchylnost člověka k depresím. Je však i takový druh religiozity, který výskyt depresí naopak podporuje. Je to religiozita, která se neustále točí kolem viny a říká lidem, že jsou jen mizerní hříšníci a počet jejich hříchů roste ze dne na den. Pro lidi, kteří vyrostli v náboženském prostředí trvale implantujícím pocity viny, platí: čím náboženštější, tím depresivnější. Ježíšovým poselstvím je odpuštění. Ježíš zvěs­toval lidem milosrdnou a odpouštějící lásku Boží, aby se osvobodili od svého nemilosrdného vnitřního soudce, od upjatě přísného Nadjá, které je neustále odsuzuje.

Třetí skupina lidí trpí depresemi proto, že svou vinu vytěsnili. Tito lidé se reálně provinili, ale vůbec se se svou vinou nekonfrontují. Uklidňují se tím, že to přece dělají všichni. Fairchild píše o jednom poslanci, který si stěžoval na depresivní pocity, demotivovanost, lenost a ztrátu zájmu o svou práci. Teprve po několika rozhovorech v poradně přiznal, že má nemanželský poměr s kolegyní. Měl za to, že to nemá vůbec nic společného s jeho depresí, že to není nic zvláštního, spousta jiných lidí má takový poměr. Až po dalších rozhovorech „poznal a prožil své pocity viny a rozhodl se, že svůj mimomanželský poměr ukončí. Brzy zmizela i jeho deprese.“ (Fairchild) Deprese někdy ukazuje na potlačené pocity viny. Naším úkolem pak je, abychom se své vině postavili, abychom uvěřili v odpuštění a abychom zároveň uvedli svůj život do pořádku.

Ruedi Josuran, švýcarský žurnalista, který zná depresi z vlastní zkušenosti, píše o svých pocitech viny v době deprese: „Pocity viny byly v mých depresivních fázích vždy velmi silné. Míval jsem naprosto ireálný dojem, že jsem něčím vinen. Za každý nelad ve svém okolí jsem cítil odpověd­nost, respektive vinu.“ (Josuran, Hoehne a Hell, ) Josuran píše o spo­lečenství mladých křesťanů, s nimiž se setkal, když mu bylo pat­náct let. Mluvilo se v něm ustavičně o vině a o trestajícím Bohu. Všichni se pak cítili provinile pro kdejakou myšlenku, která se v nich zrodila. Místo aby se usmířili se svými stinnými stránkami, odsuzovali se kvůli jejich existenci. Josuran to komentuje slovy: „Pocity viny dokážou působit naprosto rozkladně. Zažírají se do mozku jako kyselina.“ (Josuran, str. 145)

Depresivní matky a otcové často cítí vinu, že nedali svým dětem, co potřebovaly. Přesvědčování, že nemají důvod k přijímání veškeré viny, je pak marné. Jedna matka, která po­ciťovala vinu vůči svému synovi a často o tom hovořila s přáteli, kteří se snažili ji pocitu viny zbavit, řekla: „Když člověku není dobře, nedokáže takovým argumentům věřit“ .

Jestliže doprovázíme depresivní lidi vnitřně rozdírané pocity viny, nemá smysl jim říkat, že jejich pocit viny je vlastně neškodný, nebo jim opakovat: „Nemusíš se cítit vinen. Neprovinil ses.“ Po takové radě bude depresivní člověk cítit, že ho neberu vážně. Přitom jeho pocity viny musím brát velmi vážně a hovořit s ním o nich. Když si o tom může promluvit, často díky takovým rozhovorům vyvstane možnost nového pohledu na věc. Takový člověk náhle pocítí, že není jediný, kdo je v různých situacích na vině. Možná se ze dna jeho provinilosti vynoří jiné pocity: bezmocná neschopnost žít tak, jak by chtěl; vztek na sebe, že není schopen uskutečnit své ideální představy; nízké sebehodnocení; zklamání Bohem; závist vůči všem, kterým se daří lépe; ctižádost dělat všechno správně; zlost na výchovu, v níž ho rodiče neu­stále infikovali pocity viny. Když pak mluvíme o těchto věcech, pocity viny se relativizují. A teprve pak s ním mohu hovořit o Božím odpuš­tění a o tom, že by si měl odpustit, aby se osvobodil od zátěže pocitů viny, kterou s sebou vláčí a která ho sráží.

Pro depresivního člověka bývá nejtěžší odpustit sobě samému. Vyžadovat to od něj obvykle nikam nevede. Chceme-li se zbavit neustálého sebeobviňování, jsou dobrou pomůckou rituály. Například zpovědní rituál, při němž kněz pokládá na penitentovu hlavu ruce a jako Ježíšův prostředník mu přislibuje odpuštění. Rituál zpovědi však není pro každého. Je také možné vypsat či namalovat svůj pocit viny nebo to, co mě tíží, na kámen a ten pak hodit do jezera nebo do řeky. Nebo to, co si vyčítáme, sepíšeme a papír pak spálíme. Můžeme také pohřbít do země předmět symbolizující naši vinu a zasadit nad ním strom či květinu – pak nad ním bude vyrůstat něco, co nám bude připomínat, že se nemáme hrabat v minulých proviněních, ale máme je nechat pohřbené v zemi. Vina se tak promění v cosi, co přináší plody a stává se požehnáním pro druhé.

Zdroj: Anselm Grun - Deprese jako šance (Portál 2009)