Amerika chce pochopit pozadí těhotenského paktu

Odborníci na psychologii uvádějí, že spolky a dohody, uzavírané z jakéhokoli důvodu, jsou mezi dospívajícími naprosto normální. "Děti se paktují",říká psycholožka Nadine Kaslowová. "Je to pro ně způsob, jak se mohou cítit součástí nějaké skupiny. Dává jim to identitu, kterou sdílejí."


Ale v některých případech mohou být v sázce věci mnohem závažnější, než rodiče tuší. Zatímco některé spolky mohou být relativně neškodné, jiné mohou sdružovat kolem mnohem nebezpečnějších věcí, jako jsou drogy nebo sebevraždy. A jak dokazují případy sebevražedných paktů z dubna v loňského roku v Austrálii či června 2007 v Irsku, rodiče měli jen minimum náznaků, že se něco děje, dokud nebylo příliš pozdě.


"Chování členů takového spolku - ať už jde o společné otěhotnění nebo sebevraždu - má stejné základní charakteristiky," říká doktorka psychiatrie Carole Liebermanová. "Sdílením tajemství se mezi členy vyvíjí důvěra, kamarádství a rebelství. Tato pouta je pak dovedou k provedení něčeho, na co by neměli odvahu, pokud by byli sami," dodává.


K tomu je nutné připočíst skutečnost, že teenageři nedomýšlejí budoucí důsledky toho, co se chystají udělat, míní Kaslowová. "Myslím, že v tom je velký problém (gloucesterského) případu. Většina sedmnáctiletých dívek ještě není připravena stát se matkou. Udělaly něco, co změní všechna rozhodnutí, která budou dělat po zbytek života."


Dá se část viny připsat médiím? Existují lidé, kteří nárůst počtu těhotných teenagerek, jenž od roku 2006 po desetiletí trvajícím poklesu začal v USA znovu stoupat, přičítají popkultuře a její glorifikaci těhotenství dospívajících dívek.


"Není pochyb o tom, že sdělovací prostředky mají na lidi vliv, aby - vědomě nebo podvědomě - napodobovali to, co je v nich zobrazováno, ať už jde o násilí nebo otěhotnění," Liebermanová. "Filmy jako Juno nebo Zbouchnutá, televizní seriály či těhotné dospívající celebrity, jako je Jamie Lynn Spearsová, přesvědčují mladé dívky, že otěhotnět je bezva bez ohledu na to, kolik je vám let nebo zda milujete - či dokonce vůbec znáte - otce dítěte," dodává.


Napodobovací faktor, tedy to, že mladí diváci imitují, co vidí v médiích, je fenoménem, který nejde podceňovat, argumentují psychologové. Jako ilustrace může posloužit případ z roku 1993, kdy se někteří z diváků filmu Program rozhodli napodobovat scénu, v níž vysokoškoláci testují svou odvahu tím, že si lehají na středovou čáru na silnici. Jednoho z napodobovatelů přejelo auto. Další příklad následoval v roce 2006 - poté, co televize odvysílaly záznamy popravy bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna, začaly chodit z celého světa zprávy o dětech, které se samy oběsily nebo se o to alespoň pokusily.


Jako další aspekt může podle Kaslowové fungovat touha objevit se ve sdělovacích prostředcích. "To se dá vysledovat jak v teenagerovských sebevraždách, tak třeba v tragédii na (střední škole) Columbine. Oni věděli, že vzbudí pozornost, když tohle udělají," říká s odvoláním na masakr, při němž dva studenti v roce 1999 postříleli 13 lidí. "Najedou byla tahle děcka slavná."


Zdroj: ČTK