Ztráta soukromí

Když člověku seberete intimitu, například když mu zabavíte celou korespondenci, seberete mu život. Jistotu základních společenských a sociálních vztahů, budovanou od nejútlejšího dětství.

Málokdo ví, jaké psychické potíže má člověk, kterého pustí z vězení. Navrácená svoboda je něco, na co si musí pomalu zvyknout. Pohybuje se městem, vidí lid stovky metrů od sebe, ale jeho vědomí skutečně vnímá jen prostor, na který bylo zvyklé posledních pár měsíců - omezený rozměrem cely. Jakoby si virtuální celu nosil s sebou. Jakoby ho virtuální cela stále ještě omezovala. Dopad? Ať je člověk jakkoliv charakterově a morálně silný, dlouhodobý pobyt ve vězení ho na celý život nenapravitelně poznamená. Ve chvílích skutečných krizí pak, i ke svému vlastnímu překvapení, jedná neočekávaně.

Podobné je to se ztrátou soukromí. Znají to esesáci i estébáci, čínští uživatelé brainwashingových metod a další. Když člověku seberete intimitu, například když mu zabavíte celou korespondenci, seberete mu "život". Jistotu základních společenských a sociálních vztahů, budovanou od nejútlejšího dětství.

Ukazuje se totiž, že například japonský model výchovy, kdy je dítěti do šesti let dovoleno naprosto všechno, a teprve pak nastoupí tvrdá disciplína, funguje lépe, než ten náš. Každé dítě si totiž do šesti let buduje jakousi emoční a charakterovou základnu, a když tu získá, pak snese cokoliv. Musí mít jakousi rodinnou (maminkovskou a tatínkovskou) jistotu, ze které pak vycházejí všechny další a stále složitější city a emoce. Zákazy, omezení, změny nálad či dokonce i to nejhorší, co může být, zákazy chození ven na celý týden nebo mnohadenní mlčení, destruktivně narušují emoční stabilitu, a z dítěte vyroste zbabělec či jedinec neschopný navázat jakýkoliv vztah.

Podobné je to se ztrátou soukromí. Na počátku 80. let jsem si velmi intenzívně dopisoval asi s šedesáti lidmi z USA a Japonska, a abych si je nepletl a věděl, co jsem už komu psal, schovával jsem si kopie svých dopisů. Když mne v roce 1986 zavřeli, zabavili celou korespondenci, dali ji přeložit celé armádě překladatelek, a pak dopis po dopise rozebírali a hledali, za co by mne potrestali. Nic nenašli, ale nikdy nezapomenu na hlubinně depresívní pocit studu a bezmoci, když probírali každou maličkost, a zvláště když si vychutnávali detaily týkající se mého nejniternějšího soukromí. To bylo horší, než kdyby mne bili.


Když se vám nějaký hacker dostane do e-mailové schránky a přečte si vaši korespondenci, psychická újma je daleko horší než ztráta důležitých dat. Jako kdyby vám voda ze záplav podmáčela domek a vy se museli trpně dívat, jak se to všechno, co tvořilo váš život, sesouvá. Jenže, zatímco zlomená noha či sesutý domek jsou vidět, a člověku se dá pomoci, zlomená duše a ztráta soukromí vidět nejsou: o to jsou jejich důsledky hlubinnější a dlouhodobější.

Co z toho vyplývá? V jednom extrému heslo Dana Dočekala - nikdy nikomu nevěř. Chraň si své soukromí. V druhém extrému - legislativně ochranu dat právně ošetřit a přísně trestat každého zloděje a hackera.


Vlasta Marek

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama