Reklama

Pacient se sice stále počůrává, ale už mu to nevadí

Většina lidí stále jasněji cítí, že s lidstvem to jde čím dál rychleji z kopce. Průměrný věk se přestal prodlužovat už dosti dávno, přibývá úmrtí na nádorová a cévní onemocnění. AIDS již dosahuje rozměrů pandémie a to horší máme teprve před sebou. Vzduch, voda, rostliny, zvířata - celá příroda je otrávena a víceméně živoří. Geometricky narůstá počet lidí, postižených psychickými problémy, především depresivními stavy. Antibiotika už nepřinášejí požehnání, ale začínají rozsévat zkázu.

Medicína se dostala do slepé uličky, neví jak dál, ani kudy se vrátit. Čím hlouběji a sveřepěji se za hledáním příčiny nemocí noří do menších a menších struktur, tím jasněji vidí rozšiřování labyrintu a vzdalování se konečné odpovědi a konečného řešení. Je čím dál jasnější, že materialisticky orientovaná "věda" dál nemůže, protože si sama zarubala cestu.

Stojíme na prahu vodnářského věku a cítíme, že lékařství budoucího času musí bezpodmínečně být postaveno na jiných základech, totiž - na znalosti přírodních zákonů a zákonitostí. Současné lékařství existenci zákonitostí popírá, pracuje pouze s konečnými hodnotami a pozoruje jen důsledky nemocí. Pravou podstatu člověka bud popírá nebo si ji vůbec neuvědomuje, neví, co člověk je, odkud přišel, kam kráčí a jaký je vlastně jeho smysl života. O člověku mluví jen v souvislosti s jeho tkáněmi, nemoc charakterizuje jako organickou změnu v těchto tkáních, zná pouze začátek nemoci a její konec.

V konečném důsledku chápe nemoc jako cosi bezpříčinného. Přijímá jen to, co je možno vyhmatat prsty nebo spatřit očima, či zjistit jinými smysly, případně i přístroji. Mikroskop je prodloužený prst a mikroskopické patologické nálezy jsou považovány za začátek a konec choroby, tedy za důsledky, které nemají příčinu... My však víme, že těmto následkům cosi předchází. Předpoklady a tušení musí vystřídat vědění !

Vesmírné dění je řízeno zákony a nikoliv zkušenostmi nebo hypotézami. Zákonitosti musíme absolutně respektovat, protože kromě nich nenajdeme pevné východisko. Pokud vycházíme jen z lidských názorů, můžeme očekávat časté změny. Jak se mění lidé, tak se mění i jejich názory a hypotézy. Kdo sleduje pozorně vývoj v medicíně, nemůže si nevšimnout, že prakticky denně dochází ke změně názorů - a tomu se ještě pyšně říká "pokrok."

Reklama

Jak často se v dnešní době opakuje podobný obraz: člověk se necítí dobře, má řadu potíží, jeho chorobné příznaky by zaplnily celou stranu pečlivě vedeného chorobopisu. Ale tento nemocný byl vyšetřen u nejlepších lékařů, strávil mnoho dní v nemocnici, konsultoval kardiologa, endokrinologa, alergologa, specialistu pro nemoci oční, ušní, krční a nosní, navštívil ortopéda, ženy navíc gynekologa. Byl vyšetřen od hlavy k patě a bylo mu sděleno, že "nemá žádný nález" a tudíž... A tudíž co? Že je zdráv, že jeho potíže jsou "pouze funkční anebo od nervů, to víte, ta dnešní doba". Nakonec tedy náš nemocný končí u psychiatra a ten ho buď potěší "psychoterapií" anebo mu naordinuje nějaké bobule, které jej neuzdraví, takže náš nemocný se posléze podobá onomu pánovi z prastaré anekdoty - léčba zabrala: Sice se stále počůrává, ale už mu to nevadí. A takto vedená "léčba" je vydávána za vrchol zdravotnické péče o člověka.

Vidíme, že je propastný rozdíl, zda se začneme zabývat nemocí až v jejích důsledcích, anebo se pokusíme začít od pravé příčiny. Pokud věříme, že podstatou nemoci je nemocný orgán, dospějeme logicky k myšlence, že nemocného uzdravíme, jestliže orgán odstraníme. Bude-li mít člověk např. nekrózu ruky, budeme považovat za vyléčení i to, když ruku amputujeme. Řekněme, že dotyčný nemocný má v ruce zhoubný nádor. Podle materialistického myšlení vzniká rakovina ruky sama od sebe a v obavě, aby se nemoc nerozšířila, ruku uřízneme a dotyčného budeme pokládat za uzdraveného. Na kožní vyrážku použijeme lokálně mast, protože věříme, že vyrážka nemá žádnou vnitřní příčinu a když jsme ji odstranili, pacienta jsme vyléčili. Toto myšlení je absurdní, neboť na světě není nic bez příčiny. Orgány a tkáně ještě nedělají člověka. Člověka vytváří teprve duch nebo chcete-li - spirituální agens, které jej oživuje. Každá nemoc má od začátku do konce svůj řád a stejný řád proto musí mít i léčení, které nutně bude postupovat od "člověka" k jeho tkáním a orgánům a nikoliv naopak. Dříve, než onemocní orgány a tkáně, onemocní "člověk" a už z toho pro vědoucí jasně vyplývá, že "člověkem" musí nutně být něco jiného než tělo, které tu posléze zanechává a které je vlastně pouhým příbytkem "člověka", případně jeho kabátem.

Skutečné uzdravení tedy znamená znovunastolení řádu v nemocném jedinci, zatímco odstraňování potíží, jak se dnes provádí, nebere živou bytost v podstatě v potaz. Aby lékař mohl účinně léčit, musí v jeho mysli především zavládnout řád. Pak nebude nutno přinášet stále nové ;,vědecké teorie," protože prostě nebudou potřebné.

Prvním porušením zdraví je vždy porucha vitality. Je to první popud, který se projevuje příznaky a obtížemi. Porušení vitální síly, respektive jejího vlivu na lidské tělo je tedy skutečnou, prvotní a základní příčinou každého onemocnění.

Přitom platí, že všechny nemoci zrcadlí lidské nitro. Kdyby zde neexistovala stejnorodost, člověk by nebyl k některé nemoci vnímavý a tato nemoc by se tedy vůbec nemohla rozvinout.

Nemoc není ani krutost, ani trest, ale pouze a jenom oprava, nástroj - kterým si naše vlastni duše posloužila, aby poukázala na naše vlastní chyby, aby nás zadržela před dalšími omyly, které by nadělaly další škody, a aby nás zavedla zpět na cestu pravdy a světla, ze které jsme nahromaděním vlastních omylů sešli.
Zdroj: Třetí cesta ke zdraví - Josef A. Zentrich

Reklama

Komentáře

Vilma (Út, 4. 3. 2003 - 12:03)
K tomu není co dodat.
barka (So, 16. 2. 2008 - 10:02)
Ano, souhlas. Z vlastní zkušenosti vím, že to tak je! Nelze však vždy zabránit tomu, aby duše nebolela!
jana (Pá, 29. 8. 2008 - 19:08)
ahoj
eva (Ne, 11. 10. 2009 - 22:10)
Ano, souhlas. Z vlastní...Stoprocentně s Vámi souhlasím.
Reklama