Ukázalo se, že šamané všech dob a končin světa, stejně jako tibetští mniši, indičtí nádajógíni, uměli vědomě léčit zvukem. Ukázalo se, že právě dnes, v době globálního zamoření a znečištění na všech úrovních (morální, rozumové a duchovní, ale i hlukové), je zvuk, hudba, ale i obyčejný lidský hlas, jeho dalekosáhlý vliv na člověka, tím nejlacinějším ale i nejúčinnějším léčebným prostředkem.

Hlasivky jsou patrně nejdokonalejším svalem lidského těla. Dokáží příčně, podélně i vlnovitě kmitat až v desítkách tisíc kmitů za minutu. Ukázalo se, že stav napětí svalů hlasivek je přímo úměrný emočnímu napětí člověka. Když má člověk trému, strach, má stažené hrdlo a především hlasivky, stačí si ale chvilku zazpívat - uvolnit hlasivky - a jde to i téměř neslyšitelným mručením, a člověku je psychicky lépe: uvolní emoční napětí.

Z tohoto hlediska jsou mnohahodinové buddhistické a tibetské obřady, při kterých mniši velmi hlubokými hlasy opakují verše saskrtských manter a svatých písem, pochopitelné: uvolnění hlasivek, tedy i emočních napětí a případných bloků, je dokonalé. Z tohoto hlediska pak dokážeme pochopit neuvěřitelnou čtvrttónovou intonační suverenitu indických zpěváků a zpěvaček i léčebnou schopnost šamanů zklidnit pacienta a v mžiku posílit jeho imunitní systém.

Obliba zpívání ve sboru je zřejmá i dnes, v době masové pasivní konzumace spotřební hudební kulisy. Pokud se lidí nejrůznějších povolání zpívajících ve sboru zeptáte, proč to dělají, většinou odpoví, že je jim ve sboru dobře. Mají pravdu. Postupné uvolnění hlasivek, dechové cvičení (jakým je každý zpěv), ale i vzájemné působení několika desítek lidí na sebe navzájem (někdo je uvolněn dříve a uvolněnost jeho hlasivek se do určité vzdálenosti myotransfericky přenáší okamžitě i na ještě zcela neuvolněné hlasviky sousedů. Jako když pedagog udeří na ladičku a stejné ladičky v rukou žáků se rozezní.

Ukázalo se, že to podobně funguje i pokud se týče celého mozku. Uvolněný dominantní člověk automaticky "uvolní" i ostatní v místnosti. Když pak deset či dvacet lidí ve sboru stojí těsně vedle sebe, všichni stejným tempem nadechují, jejich hlasivky vibrují ve stejných frekvencích, je nabíledni, že psychický efekt je hlubinný a jinými běžnými způsoby nedosažitelný.

Zatímco věda postupně zjišťuje, že vlastně nevíme, jak slyšíme, dnes už (jako v případě akupunktury) známe a můžeme používat praktické způsoby, jak vyladit a zharmonizovat svou mysl a svá těla pouhým zvukem. Tak jako v případě piána nejde o vědu a matematickou přesnost, ale o "temperované ladění" a cit, tak i v oblasti psychohygieny a preventivní psychologie lze s velkým úspěchem používat něco, nad čím "vědě" zůstává rozum stát. Třeba jen "šamanský zpěv", tiché mručení (třeba za jízdy autem nebo vlakem, abychom tak eliminovali negativní vlivy hluku a rychlé změny prostředí ve "Faradayově plechové kleci" vozu, uvolnění hlasivek.

Zpěvačka, harfenistka a muzikoložka Therese Schroeder-Shekerová před několika lety se svými přáteli uspořádala zvláštní experiment. Našli si vždy katedrálu, spirálou se k ní přiblížili městem, každý zvlášť a svým tempem, vešli dovnitř, a v určený čas se sešli uprostřed a na povel každý zazpíval jeden jediný tón, o kterém si myslel, že vyjadřuje a odpovídá prostoru té které katedrály. Vždycky se všichni sešli. A tón každé katedrály byl jiný.

Autor: Vlastimil Marek