Vážení uživatelé - pracujeme na migraci do nového systému. Je možné, že může být web v některých chvílích pomalejší. Pokud se tak stane, omlouváme se a věříme, že se vám nová verze bude líbit. Děkujeme!

Truchlení

17. Únor 2009
Psychologie
 43 Komentářů

Truchlení je přirozená reakce potřebná k tomu, abychom se vyrovnali se ztrátou blízkého, smířili se s ní, přijali ji a s ohledem na ni začali žít život jiný

Truchlení je komplexní prožitek a projevuje se na úrovni emocionální, tělesné, kognitivní a na úrovni chování a jednání truchlících osob. Je třeba mít na paměti, že všechny tyto pocity, myšlenky a prožitky jsou normální. Cesta časem zármutku může být nesmírně dlouhá a těžká. A tím, co na této cestě budeme takřka nejvíce potřebovat, je trpělivost, vytrvalost a umění všemu dopřát náležitý čas.

Častými emocemi přicházejícími v období truchlení jsou mimo jiné smutek, sklíčenost, šok, strach, úzkost, bezmoc, beznaděj, hněv, žárlivost, vina či sebeobviňování, osamělost, otupělost či pocit vysvobození, ulehčení, radost a smích.

Na tělesné úrovni se truchlení projevuje pocitem sevřeného hrdla, únavou, nedostatkem energie, svíráním u srdce, nespavostí či poruchou imunitního systému.

Myšlenky jsou spíše depresivní, odmítáme skutečnost, jsme zmatení, dezorientovaní a vnímáme silně pocit přítomnosti zesnulého.

Mění se naše chování a jednání - rezignujeme na sociální kontakty, vyhýbáme se vzpomínkám na zemřelého nebo naopak vyhledáváme místa nebo předměty připomínající zemřelého, neustále ho hledáme a voláme. Zemřelý je v našim snech. Někdy můžeme od bolesti unikat k alkoholu či jiným návykovým látkám.

Zdaleka ne všichni truchlící procházejí popsaným spektrem reakcí. Všechny zmíněné projevy jsou v období truchlení - vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka - naprosto přirozené a normální a v žádném případě se nejedná o znaky duševního onemocnění.

Jakou má truchlení úlohu?

Truchlení má své opodstatnění a truchlící člověk by měl být aktivní a pro zvládnutí svého zármutku něco udělat. Obecně lze hovořit o čtyřech úlohách truchlení.

  1. Přijmout ztrátu jako realitu.
  2. Prožít zármutek.
  3. Zadaptovat se ve světě, ve kterém zesnulý schází.
  4. Citově se odpoutat od zemřelého a investovat city do jiného vztahu.

Jsou-li tyto zmíněné úlohy úspěšně zvládnuty, znamená to, že práce truchlení je u konce. To ale neznamená, že končí smutek nad ztrátou blízkého člověka.

Kdy tedy truchlení končí? 

Je velmi těžké říci, kdy je truchlení u konce. Či dokonce hovořit o časových lhůtách. Přesto se hovoří o skutečnosti, že normální proces truchlení zakončený nalezením nové identity trvá zpravidla jeden rok. Někteří hovoří o tom, že proces zármutku nekončí v podstatě nikdy.

Zpravidla lze za jisté známky konce truchlení považovat fakt, že vzpomínky na zemřelého již pozůstalým nepůsobí bolest a nevyvolávají slzy či pocit tlaku na hrudi. Jiní popisují důležité body zlomu neboli události související s revizí jejich pocitů, názorů či chování (např. změna interiéru domu, odjezd na dovolenou, schůzka s mužem po smrti manžela atd.).

Komplikované truchlení

Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se "zkomplikovalo" a mají pocit, že už sami nemohou jít dál.

V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků - psychologů či psychoterapeutů - kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.

Zdroj: www.umirani.cz

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Související články: 
Smutek
Smrt druhých nás konfrontuje s naší vlastní smrtí
Smrt očima dospívajících a jejich rodičů
Na smrt nemocní měli mít právo umírat doma
První český portálu o umírání
Hospic - důstojné umírání
Poslední dny hrdiny
Cesta domů
Strach ze smrti
Tibetská kniha mrtvých
Zařazení na fórum: 
Psychické problémy a psychologie

Komentáře (43)

  • Obrázek uživatele kuklo"seznam.cz
    kuklo"seznam.cz (anonym)

    Před pěti lety mi zeemřela náhle matka.Moje truchlení trvá stále a nekončí.

    Feb 17, 2009
  • Obrázek uživatele MilanK
    MilanK (anonym)

    Budou tomu již 4 roky, kdy mi, půl roku po matce, zemřel i otec... Je těžké, to nejenom přijmout, ale i vyrovnat se s tím... Vím, nejsem jedinný, ani jsem nebyl tzv.:"Milovaný jedináček", ale i po letech, je mi někdy "těžko u srdce"... Asi je to také tím, že se poté, rozpadly vztahy také mezi námi, jejich potomky... A také i tím, že již více jak 5 let, žiji sám... A práce, to neřeší.......

    Feb 17, 2009
  • Obrázek uživatele Ivana
    Ivana (anonym)

    Věty, že čas vše spraví, že se s tím mám vyrovnat , jsou nejhorší. Před 1,5 rokem mi zemřela maminka, před tím babi. S babi jsem se dokázala vyrovnat, ale s maminou to prostě nejde. Nevím proč nedokázala jse ani pořádně brečet, jen na pohřbu. Není to , že bych ji neměla ráda, jen , že bych asi poté nedokázala přestat. Nosím to v sobě jako závaží. U doktorky jsem se rozbulela jako malá, zůstala na mě koukat, potom se mě začala vyptávat, ach jo bylo mi tak trapně. Doma o tom s mužem nemluvíme, chápu ho , chce, abych se s tím vyrovnala, jenže já musím mluvit.

    Bře 05, 2009
  • Obrázek uživatele Viktorie
    Viktorie (anonym)

    Také truchlím a tím pádem s váma všema cítím.Za 20dní to bude rok,co mi zemřela moje láska a hned nato moje milovaná babi,čas to zatím moc neléčí.Truchlím denně,ale pláč mi pomáhá,asi bysme měli plakat.Dostat to ze sebe aspon na chviličku se malinko uleví!Hodně síly vám všem,co jste sem psali!Kéž se nám někdy uleví..Viktorie

    Bře 05, 2009
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    V červnu 2009 mi zemřel po obrovsky statečném boji můj táta. Měl karcinom krční mandle, prožil peklo, operace, ozařování, bojoval, ale nemoc byla silnější. Jsem sestra a jsem nesmírně ráda, že jsme jako rodina drželi pohromadě a táta odešel doma, mezi svými. Za půl roku po tátově odchodu mi odešel milovaný manžel, ve 43 letech ho odepsal slavný IKEM, měl být odtransplantován /srdíčko/, ale nestalo se tak. Čas nic nemění, všechno bolí stejně intenzivně a můj život patří našemu devítiletému synovi. Nevím, jestli se mi někdy "uleví", bolest duše je neskutečněkrát horší, než bolest fyzická. Proto chápu všechny, kteří ji cítí i po dlouhé době. Hanka

    Pro 02, 2010
  • Obrázek uživatele ja
    ja (anonym)

    život je hnus.Je to víc než šest let,co mi zemřel brácha.Nikdo,kdo to nezažil,můj smutek nechápe.

    Pro 04, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    život je hnus.Je to víc...Máš pravdu, že kdo nezažil a hlavně nemiloval, nepochopí. Pokud nemiluješ, opravdicky a z celé své duše, oklepeš se ze ztráty rychleji. Poslouchám od některých lidí v okolí, že máme s mámou začít žít. Takové reakce mě dostávají do stavu, kdy bych těm, co to říkají, dala facku... Život je prostě někdy strašně nespravedlivej...Hanka

    Pro 05, 2010
  • Obrázek uživatele Pavel
    Pavel (anonym)

    Ano,také jsem toho názoru,že člověk,ať chce nebo ne je tady proto, aby žil především svůj život.Kdesi se vypráví,že jedné ženě zemřelo dítě a smutná běhala po vsi a stále naříkala,až ji někdo poradil, ať se jde poradit za poustevníkem za vesnici.Šla a dostala radu, může ji pomoci, když mu přinese hořčičné semínko z kterékoli chalupy kde ještě nikdo nezemřel.Chudák běhala i s mrtvým dítětem a všude kde prosila o hořčičné zrnko by ho sice dostala,bylo tehdy běžné, ale všude kde prosila ,někdo již zemřel.Běhala až pochopila ,že smrt patří k životu,rodíme se proto abychom později až naplníme svůj úděl zemřeli.Tak to prostě je.

    Pro 05, 2010
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    Je tomu teprve deset měsíců, co mi náhle a nečekaně zemřela maminka....nějak se s tím stále nedovedu smířit a asi nikdy tomu tak nebude. Tu bolest co tam uvnitř mám nejde ani vyjádřit. Chtěla bych jí toho ještě tolik říct a nejde to, už to nikdy nepůjde. Někdo řekne, život jde dál, někdo smrt bere jako přirozenou věc a ani se nad tím nepozastaví, jenže vysvětlete tohle svému srdci...není den, abych si nevzpomněla, není chvilky, abych nebrečela, alespon uvnitř, když už slzy dojdou a ted, obzvlášt v předvánočním čase. Nevím, jestli si někdy řeknu upřímně, že to k životu patří a i když mám synka, který se narodil dva měsíce po její smrti, nějak to tomu srdíčku nejde vysvětlit, ba právě naopak, představa, že ho nikdy neviděla a neuvidí, že nikdy neřekne, jak úžasného má vnoučka, mě drásá ještě víc...ach Bože, proč jen sis jí vzal. Byla to skvělá žena a bojovnice, proč jen jsi nedovolil, aby mohla bojovat dál....Chtěla bych zase slyšet její hlas, třeba i to, jak nadává, nebo pláče, její smích a to jak dovedla během minuty otočit o stoosmdesát stupnů a ze smutnícího člověka rázem byl optimista, který se usmál a řekl, to nic....jen jednou jedinkrát jí ještě být na blízku a mít možnost se s ní alespon rozloučit a říct to, co jsem jí říkala tak málo, že jí děkuji za vše co pro mě kdy udělala a nesmírně si jí vážím, že jí miluji z celého srdce a nikdy na ni nezapomenu, i když mě třeba nenaučila vařit :-) chtěla bych ji zase pohladit po stříbrných vlasech, tolik mi scházíš...mami, vrat se...

    Pro 06, 2010
  • Obrázek uživatele Mirko
    Mirko (anonym)

    Holka zlata Maminka je stebou,víš já věřím na to že se mrtví vracejí jak jsem četla tvé povídaní tak se její důše vtělila určitě do tvého malího moje maminka je mrtva17 let ale já jí cítím pořad věř mi ona je stebou , měj se moc hezky.Jana

    Pro 06, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Je tomu teprve deset...Mirko, maminka je, myslím, pořád s tebou. Víš, můj manžel, který mi 1/2/2010 odešel, měl před 6 lety, kdy prodělal klinickou smrt zážitky, které jsem později našla v knihách Raymonda Moodyho, manžel nebyl čtenář takových knih, takže je nemohl číst. I do IKEMu, kde naposledy před smrtí ležel, za ním chodil můj tatínek, jeho tchán, velice se měli rádi a rozumněli si. Taťka zemřel 1/2 roku před manželem. Jsem mnoho let sestřička a vím, jak někteří lékaři na takové zážitky nahlíží, tvrdí, že jde o ischemii /nedokrevnost/ mozku, z toho prý tyto zážitky pramení, já jsem však dostala od manžela, mojí životní lásky, šanci pochopit, že smrtí nic nekončí. Pravda však je, že pořád se mi strašně moc po obou stýská, pořád cítím tu, jak píšeš, neuvěřitelně silnou bolest, a aspoň prosím, aby za mnou přišli /sny jsou někdy velmi živé.../. Jsem s tebou a chápu Tvou bolest.

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Ano,také jsem toho...Já chápu, co chceš říct. Ano, smrt je součást života. Ale odchod milovaného člověka bolí. My jsme se s manželem potkali, když u jednoho našeho lékaře si měl vyzvednout klíčky od jeho auta /byl jeho dvorním automechanikem/, byla to oboustranná láska na první pohled, zajiskření... Celých dvanáct let jsme si měli co vyprávět, nikdy nám vztah nezevšedněl, Jarda byl /a já věřím, že stále je/ spolu s mými rodiči a naším synem tím z nejúžasnějších lidí, které jsem měla čest potkat a sdílet s nimi svůj život. Moje babička, moudrá a bezvadná žena, ovdověla ve 42 letech, mě je 37. Ona pak už zůstala sama se třemi dětmi. Jarda říkával:"Nikdy neříkej NIKDY", ale já prozatím chci zůstat sama a cítím to tak. Protože jsme každý originál a jeho kopie neexistuje.

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Sandra
    Sandra (anonym)

    Prispevek Mirky mi uplne rozbrecel.Je to hrozny proc je to tak zarizeny v tom zivote a pak mame vydrzet tu nepopsatelnou bolest.Ale tuhle bolest si prozil a bude muset prozit kazdy.Vsichni jednou tam pudem i my sami a verim ze se tam zase stemi blizkymi setkame.

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    Mirko, maminka je, myslím,...Hani, děkuju za milá slůvka a Tvůj příběh. Já kdysi četla knihy od R. Moodyho a věřila jsem, že tomu tak může být jak píšeš, ale nějak si neumím vysvětlit, jak je to v případě, kdy zemře mozek člověka dřív než člověk sám...maminka byla do dvou hodin od přijetí na internu mrtvá a to tam přišla po svých, jen s krvácením z nosu. Došla na pokoj a prostě usnula a už se neprobudila? Nebo trpěla před tím, než se jí mozek a celé tělo zalilo krví? Chtěla někomu zavolat, nebo napsat zprávu a nestihla to...jak jen v takovémhle připadě může dojít k tomu, že třeba vnímá a vidí kolem sebe lidi, jak dojde k tomu, co píše R.Moody ve svých knihách, když mozek, ten co dělá člověka člověkem už není živý, kde je tedy duše, kam se ukryje duch? Srdíčko jí bouchalo o sto šest, zemřít nechtěla, bojovala a stejně už byla mrtvá. Možná, kdyby zemřela jinak, smířila bych se s tím lépe, ale takhle? Co dělali ti doktoři, že ji nechali napospas osudu bez pomoci? Já to prostě nechápu a nepochopím nikdy...lékaři vše podcenili a Bůh si jí vzal,aniž jí dal ještě šanci...a co když nebyla mrtvá a co když se ti lékaři spletli a mohla by bývala se z toho dostat, kdyby zakročili tak jak mají v takových případech třeba operací, nebo jí dali potřebnou plazmu, na kterou se vykašlali? Co když nám tím vším chtěla naznačit, abychom jí neopojovali z přístrojů, že to zvládne a my slepě poslechli neurology, že to nemá cenu,abychom jí zabili :-( vše bylo tak rychlé, až mne z toho mrazí...co když se malý neměl narodit a je to trest za to, že jsme si s přítelem nedávali pozor a já otěhotněla nechtěně...co když....co když po smrti nic není :-(

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Hani, děkuju za milá...Mirko, podle toho všeho, co jsem já vyčetla, je kóma stav, kdy srdíčko a všechny orgány pracují. V tu dobu je duše na dovolené, cestuje kam chce, a je jen na ní, zda se do těla vrátí a nebo se rozhodne odejít. To je myslím případ Tvé milované mamky. Myslím, že zkoukla svůj život a pochopila, že byl naplněn a proto se rozhodla odejít. Tvůj syn je opravdu možné, že je to Tvá maminka, duše se může zpět do nového života vrátit, kdykoliv chce, předem ví, jaký její život bude, a i když má být těžký, nebo krátký /smrt malého děťátka/, jde do toho s tímto vědomím. Stejně tak může duše roky odpočívat, spát, nebo se věnovat činnosti, která mu v jeho pozemském životě šla dobře, ale profese byla jiná /např. sestra, ráda maluje, ale živí se jako sestra. Po odchodu se může malování věnovat/. Pokud Ti můžu doporučit, sežeň si 4 knihy od amerického psychiatra Bryan L. Lewiss, je to bývalý skeptik, který díky jedné hypnóze pochopil, jak se věci mají. Nejkrásnější a nejpůsobivější je poslední kniha "Jen láska je skutečná", u té člověk pláče od začátku až do konce. Já ti zítra napíšu, jak to bylo s mým mužem, protože jeho odchod nemusel nastat, proto to tak těžce nesu. Opatruj se, holka. H.

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Hani, děkuju za milá...A ještě jedna věc: smrt mozku, tj. stav, kdy vyhasnou základní tzv. kmenové reflexy, je stav, kdy už podle literatury duše tělo opustila. To jen na vysvětlení a odpověď na tvou otázku. Jinak manžel svou klinickou smrt popisoval jako nádherný, příjemný zážitek, a návrat zpět byl krutý. Tehdy mi řekl, že se smrti nebojí, protože to bylo tak krásné, že nemá slova, aby to popsal. Myslí, že maminka netrpěla, myslím, že netrpí nikdo, aspoň je to takto popisováno. Připouští právě B. Lewiss chvilinkovou bolest a pak nepopsatelnou nádheru a klid. To většinou u nějaké fyzické bolesti /byly tam případy smrti v boji ve válce atak/. Ozvi se a drž se, mamka je s tebou. Aby mohli jít dál, do další vyšší sféry, musíme je "pustit", to neznamená zapomenout, ale dopřát jejich duším klid a lásku, pokud je k sobě připoutáme bolestí, jsou nešťastní, protože chtějí dál a nemohou. Ale jak vidíš, to je teorie, ani já necítím bolest méně. Snažím se, ale jde to strašně těžko...Hanka

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    A ještě jedna věc: smrt...Hani, tak za tohle Ti moc děkuju, úplně jsem brečela, když jsem to četla, moc krásně jsi to napsala a doufám, že tomu tak je...jen nevím, jestli dokážu "pustit" její dušičku dál...spíš asi věřím, že už někde je tam nahoře a doufám, že se má moc krásně a že opravdu netrpěla. Mrzí mě jedna věc, když ted čtu tvé řádky, měli jsme možnost se s ní rozloučit, celou noc celá rodina jsme byli u ní, ale to už dávno mozek nepracoval a maminka byla defacto od soboty do pondělí, kdy jí odpojili, mrtvá a těžko nás mohla slyšet....třeba tam někde byla nablízku a ještě neodešla a třeba už dávno byla v tom království nahoře v nebi, mrzí mě, že jestli nás neslyšela, nebyla ani ta poslední šance, kdy jsme jí říkali, jak střešně jí milujeme a bolí nás její odchod, k ničemu...ale doufám, že tomu tak nebylo a opravdu nás slyšela i viděla v tom pokoji....jestli chceš, dám Ti na sebe svůj e-mail, aby jsi tady nepsala nějaké hodně osobní věci, byla bych ráda, kdyby jsi mi ještě napsala, protože Tvá slova mi dost pomáhají a i já Ti rozumím..jsme skoro na jedné lodi :-) měj se zatím hezky, pa Bí

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Hani, tak za tohle Ti moc...Miru, taky mě napadlo, že ti napíšu svůj mail, bude to pohodlnější, můžeme spolu být v kontaktu a já ti můžu předat, co jsem za leta praxe sestřičky u umírajících zažila, jak jsem ke všemu přistupovala a hlavně mé osobní prožitky a zkušenosti z knížek. Našla jsem na netu podle jména psychiatra Lewisse všechny jeho 4 knihy, jedna stojí myslím 177,-. Je to investice, která se vyplatí, já je mám půjčené od kolegyně z práce a sama uvažuju, že si je pořídím. Takže moje email adresa" hanina.cech@seznam.cz Jinak ti můžu napsat, že maminka vás jistě slyšela, resp. cítila vaši lásku a možná, že byla blízko vás. A vím, že vás dodnes navštěvuje, pokud už se nenarodila. Těmi novými životy totiž postupuješ dál, co se ti nepovedlo v tomto, můžeš opravit v tom druhém, dokonce můžeš prožívat devadesátý život...O tom ti pak napíšu víc. Drž se, moc na tebe myslím a jistě není náhoda, že jsme se tady setkaly:-)) Věř!

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Hani, tak za tohle Ti moc...Miru, ještě jednou email, nějak se mi tam připletly uvozovka, což jsi možná pochopila, ale raději ještě jednou /errare humanum est:_)/, takže: hanina.cech@seznam.cz Pa,pa, budu se těšit a zítra, jak jen to půjde napíšu. Držím palce.

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Mary
    Mary (anonym)

    Je to hrozně těžké,ale musí se žít dál. Často jsem se ptala, kde mám pořád brát sílu a každé ráno zase vstanout a o něco se snažit....

    Pro 07, 2010
  • Obrázek uživatele Iva
    Iva (anonym)

    Milá Mirečko.Čtu o smrti Tvé maminečky a věř že slzami kropím celou klávesnici,neboť chápu Tvoje utrpení jako nikdo!!Prožila jsem si toto strašné utrpení,protože mi zemřela v říjnu 201O moje zlatá maminka,která nesmírně v životě trpěla celých 26.let,od svých 45 let, kdy dostala první mrtvici až do svých 70 let a to jich už dostala 6!!!Byla upoutána na lůžko a poslení 3roky jsem ji krmila jen hadičkou do zaludku,neviděla ,vůbec se nehýbala,moc let nemluvila nepolykala jen jsem jí odsávala sliny z úst.Byla zkrátka trpitel!! !!Starala jsem se o ni celé ty roky,dala výpověď v práci,rozvedla se,trávila bez odpočinku celé dny u ní...a ona mi před 3 měsíci zemřela doma!!!Vím o čem mluvíš, o té bolesti která Ti rve srdce z těla,o té hrozné bezmoci a myšlence,že maminečku už nikdy neuvidíš!!Teď nemám práci, nebot jsem byla doma s maminkou,moře slz ve dne ,v noci,nespím, nemůžu jíst,šíleně se trápím,přečetla jsem snad všechny knihy o životě po smrti atd.Denně nebo obden chodím na hřbitov povídám si s maminkou a prosím ji jako Ty!!! ať se mi vrátí a zdravá!!! Kdo tohle Mirečko nezažil a neměl vztah k mamince jako my dvě nikdy to nepochopí!!A čím dýl je to od smrti, tím je to horší, stále ji hledám,čekám kdy se vrátí,hladím její věci a prosím a prosím.... Nepoznala jsem větší utrpení v životě, než smrt maminky!!Víš,ty knížky mi dávají naději, že skutečně, něco existuje mezi nebem a zemí a dávají mi víru,že se jednou s maminečkama opět setkáme.Můj život už není životem jen přežíváním.Možná si někdo poklepe na hlavu,ale bohužel je to tak.A nebere to konce!Naopak.Nevím ,co s tím trápením uděláme, Mirečko.Moc Tě zdravím a jsem ráda ,že na světě je človíček,který /je jich jistě víc/ co takto zbožňovali svoje zlaté maminky!!!Navždy budou s námi v našich srdíčkách!!!

    Feb 01, 2011
  • Obrázek uživatele dcera
    dcera (anonym)

    Přečetla jsem si Vaše vzpomínky a bylo mi též do pláče. Ssma stále vzpomínám na smrt mého tatínka. Není dne kdy bych si na to nevzpomněla. Hrozně to bolí a v domě moc chybí. Ale přesto si říkám, že musím jít dál a být oporou mé mamince.

    Led 14, 2012
  • Obrázek uživatele Taky
    Taky (anonym)

    jsem si přečetl ty vzpomínky, ale mám na to jiný názor. Myslím si, že pokud člověk zemře v 70ti letech po dlouhém utrpení, tak bychom mu tu smrt měli vlastně přát a my sami se s tím vnitřně smířit a vyrovnat.

    Led 14, 2012
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    Ahoj Ivi, zajímalo by mne, jak na to jsi nyní cca po dalším roce, kdy se stala ta špatná událost, jestli můžeš, tak sem napiš. Já na tom nejsem o moc lépe, jak před rokem, maminka mi moc chybí stále, ale střídají se i chvilky, kdy jsem na ní naštvaná,že odešla tak brzy. A jestli se někomu zdá odchod v 61 letech jako adekvátní k věku, tak to se na mne nezlobte, podle mne je to dost brzo....mohla tady být minimálně dalších deset let, kdyby se odhalily příčiny a nemoc samotná dřív. Lékaři jí totiž moc naředili krev, tudíž vykrvácela zevnitř, měla otok na mozku a prodělala další mrtvici. Nedalo se už nic dělat....a je mi to stále hrozně líto. Navíc, jsem naštvaná i na doktory, že jí přidali léky na ředění krve a tudíž jí problém i způsobili. Myslete si co chcete, ale kdo to nezažil a neprošel si tím, tak těžko může posoudit, jaká bolest a bezradnost to je....

    Led 16, 2012
  • Obrázek uživatele ???
    ??? (anonym)

    Ahoj Ivi, zajímalo by mne,...Napsat, že jsi na ni naštvaná, že odešla tak brzy, to snad ani nemůžeš myslet vážně. Pokud ano, tak doporučuji navštívit odborníka, nemyslím to zle.

    Led 16, 2012
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Napsat, že jsi na ni...To je ale normální reakce,patří to k vyrovnání se s odchodem blízkého člověka,který tu mohl ještě být.To by ti řekl každý odborník,kdyby byl dotázán.

    Led 16, 2012
  • Obrázek uživatele ???
    ??? (anonym)

    To je ale normální...Nemyslím, že po roce od smrti je to pořád ještě normální reakce. Právě že odborníci považují takovéto obviňování zemřelého za neochotu se s tím vyrovnat. Dokonce lidé, kteří věří na duševno říkají, že se tím škodí duši zemřelého, protože se nemůže odpoutat do věčného klidu.

    Led 16, 2012
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Nemyslím, že po roce od...No tak to se názory odborníků které známe liší,ale asi s tím nic neuděláme,že?

    Led 16, 2012
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    maminka zemřela v únoru roku 2010, tudíž to jsou dva roky po její smrti, pokud dobře počítám a jak tady bylo psáno, fáze, kdy je člověk jakoby naštvaný na toho, kdo odešel, je naprosto normální vyrovnávací proces...nikdo neříká,že na ní nadávám nebo bůh ví co ještě, jen si tak občas postesknu,že tady mohla ještě být, aby alespon viděla mého syna, který se narodil dva mesíce po její smrti. Spíš nejvíc ze všeho jsem naštvaná na lékaře, ale člověk s tím nic neudělá, najdou si kličky, kde budou tvrdit, že oni nic nezavinili a tudíž bylo z jejich strany vše vpořádku. Pochybuji o tom, protože je jasné i laikovi, že krvácení, které dostala po nasazení vyšších dávek Warfarinu, nemohlo být jen tak bez příčiny...

    Led 17, 2012
  • Obrázek uživatele Helena
    Helena (anonym)

    Mirko, nezabývej se tím, co píše ??? a jemu podobní. Jsi naprosto normální, někdo holt hodí smrt za hlavu a jde životem dál, jiný se trápí déle. Hlavně, pokud ví,že se to stát nemuselo! To je podstata věci. Hodně lidí si jako berličku naopak vezme informaci,že trápením škodí duši zemřelého..Opět nesmysl. Pokud duše existuje, žádný človíček jí nemůže ovládat;-) Odžívej si v klidu tu ztrátu, možná se s ní díky vině lékaře budeš vyrovnávat déle. Něco nemusí zmizet nikdy, jen se obrousí hrany bolesti. To, že tu píšeš a potřebuješ sdělit co tě potkalo,je pochopitelné a v pořádku. Dál dej na svou intuici a ne na lidi, co papouškují co kde vyčetli. Jsi naprosto normální.

    Led 17, 2012
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    díky Helenko...je to těžké, můj přítel moc dobře nechápe také,že je mi z toho všeho ještě pořád tak smutno a byl by nejraději, kdybych na to snad zapomněla. Což se samozřejmě nedá. Vím,že mám malé dítě, které je perfektní a hodně mě drží nad vodou,abych se s tím vyrovnala co nejlépe a nejdříve, ale jsou chvilky, kdy ani ono jakoby nestačí zapomenout. A tak tu teskním po svém a vzpomínám, derou se mi slzy do očí a stále mám před sebou ten den, kdy ležela v nemocnici na přístrojích, které už jen udržovaly bezvládné tělo a podporovaly její dýchání....je to strašná představa,ale jsem vděčná za to,že jsme u ní mohli být až do konce...

    Led 17, 2012
  • Obrázek uživatele Umřeme všichni
    Umřeme všichni (anonym)

    Je to dáno principem života. Jediné, co se proti tomu dá dělat, je s tím počítat a morálně se s tím vyrovnat. Ať už jde člověka blízkého nebo o nás samé.

    Led 17, 2012
  • Obrázek uživatele Truchlení
    Truchlení (anonym)

    7 fází smutku Psychologové rozdělí intenzitu smutku při ztrátě někoho blízkého do sedmi fází. Po prvotním šoku, mechanismu, který nás zbavuje možnosti reagovat a tak nás vlastně chrání následuje fáze popírání, kterou lze ale někdy považovat za součást šoku. Je to přirozený pocit, kdy člověk nechce akceptovat, že nějaká jím milovaná bytost opustila jeho svět. Pak následuje pocit viny. Truchlící si začne automaticky myslet, že neudělal dost proto, aby věci běžely jinak, aby pomohl zabránit smrti milovaného člověka. Po vině následuje strach z budoucnosti, nového světa, který již nikdy nebude takový, jaký byl dosud a možná v něm již nikdy nebude tak dobře, jako dosud. Strach se zřetelněji projevuje u dětí než u dospělých, protože většina dospělých se již za svůj život naučila svůj strach vnějšímu světu dobře maskovat. Strach může být vystřídán pocitem hněvu nebo zuřivosti a mnoho psychologů se domnívá, že tato fáze je jednou z nejdůležitějších etap v procesu truchlení, protože pomáhá člověku dostat se blíže k přijetí smrt druhého člověka. Hněv se většinou ventiluje na živé lidi kolem. Deprese je fází, kterou prochází všichni truchlící. Je to hluboký a neodbytný pocit, že život již nestojí za to žít, nepřijde již nic dobrého a nic nemá vlastně cenu. V této fázi může člověk trpět nespavostí a nechutenstvím, ale i dalšími symptomy, které není radno brát na lehkou váhu. Poslední fáze je krokem přijetí. Člověk prošel dlouhou cestu smutku a nezbývá se mu než ránu osudu přijmout a naučit se s ní žít. Truchlící připustí, že ztráta milovaného je trvalá a v okamžiku, kdy tak učiní, začíná proces hojení.

    Led 17, 2012
  • Obrázek uživatele TT
    TT (anonym)

    samozřejmě že je potřeba se vyrovnat se smrtí ,ale je potřeba i pořádně smutnit, jak zde bylo napsáno, je to proces uzdravování,není na škodu si zabrečet do polštáře a vyplavit to ven...každý se s tím jednou vyrovná,to je smozřejmé, jen někdo dřív a jiný později...nic jiného prostě nezbývá :-(

    Led 24, 2012
  • Obrázek uživatele Komplikované truchlení
    Komplikované tr... (anonym)

    Někteří pozůstalí mohou reagovat na ztrátu blízkého člověka abnormálním zármutkem. Zpravidla se atypické formy zármutku od normálních reakcí neliší ve své podstatě, ale rozdílnou intenzitou a délkou trvání. Samozřejmě nelze přesně stanovit optimální délku a intenzitu truchlení. Neboť jak již bylo řečeno, každý člověk se vyrovnává se ztrátou jedinečným způsobem. Pozůstalí si zpravidla sami jasně uvědomují, že jejich truchlení se „zkomplikovalo” a mají pocit, že už sami nemohou jít dál. V těchto případech je na místě vyhledat pomoc kvalifikovaných odborníků - psychologů či psychoterapeutů - kteří s pomocí pozůstalým mají zkušenost. Nebo v případě potřeby zvážit pomoc psychiatra a možnost medikamentózní léčby.

    Led 24, 2012
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Je to dáno principem...No,jsem zvědavá jestli to budeš brát stejně stoicky až jednou dojde na lámání chleba a odejde ti ten nejbližší,nebo budeš u konce cesty ty sám. Možná ano,ale podle zkušenosti se většinou složí hlavně ti,co dřív radili "jak by se to mělo brát".

    Led 24, 2012
  • Obrázek uživatele Přesně tak...
    Přesně tak... (anonym)

    jak píšeš ! on to pozná,až se složí sám, možná na tom bude o mnoho hůře, než mnozí, co ted smutní po odchodu někoho blízkého....

    Led 25, 2012
  • Obrázek uživatele Jana Černohorská
    Jana Černohorská (anonym)

    uplynulo 10 dní od pohřbu mé drahé maminky a já se nemohu zbavit hlubokého smutku,ani nechci,vím,že musím myslet na svůj další život,ale nejhorší pomyšlení v životě je žít bez ní........je to neuvěřitelné pouto,které ani úmrtím maminky nebylo přetrženo.....

    Led 27, 2015
  • Obrázek uživatele Ren.
    Ren.

    Budou to 3 týdny co jsem našla maminku mrtvou doma v posteli... V sobotu jsem se s ní smála a pila kafčo a v úterý už tu nebyla... Hrozně to bolí, chvílemi mám pocit jako by byla jenom někde na dovolené a až se vrátí, zase se uvidíme a budeme si povídat, ale potom mi dojde, že už ji nikdy neuvidím, neuslyším... nesvěřím se jí a ona mi neporadí...a to je nesnesitelná bolest. Měla zavřené oči a vypadala skoro jako kdyby spala :( pořád dokola si říkám... určitě usnula a ani neví, že odešla, už ji nic nebolí a netrápí... snad ji při odchodu nic nebolelo, byla to tak hodná a báječná ženská... ale proč to přišlo tak brzy, říkala, že tu bude ještě min. 20 let a těšila se až budu mít děti a já to pořád odkládala a teď už je pozdě :( Nebyla jsem na odchod maminky připravená a i když se snažím fungovat a zařizovat věci kolem, hrozně mě to trápí a není den, kdybych se někde v koutku nesesypala v slzách ...

    Kvě 19, 2015
  • Obrázek uživatele Helča
    Helča (anonym)

    Budou to 3 týdny co jsem...Mě umřela 3.dubna na plicní thromembolii a ještě ji zjistili lymfomy v těle obratlů a slezině umřela 3.dubna,koukni do kalendáře co to bylo za datum.O rakovině ani nevěděla.Netrápila se,beru to pozitivně a vzpomínám na to hezké,že se netrápila.Je mi 31,jsem jedináček,děti nemám,mám jen tátu a babičku,jinak nikoho.Přítel si letos našel jinou,chci žít duchovně a nebýt na ničím závislá,je to cesta štěstí.Život je pomíjivý plný změn.V pátek mám volno pojedu někam na výlet,padá listí,sama a budu hledat štěstí v okamžicích

    Říj 20, 2015
  • Obrázek uživatele milan
    milan (anonym)

    Mě umřela 3.dubna na...Podle tvého věku byla asi ještě mladá, nicméně, já zastávám filozofii, že je pro mě důležité, aby ten druhý měl pěkný a bezbolestný konec. Byť to někdy může být dříve. Kdo zažil trápení a naříkání někoho blízkého mi snad dá za pravdu. Taky ještě nemám věk na umírání, ale vždy opakuji, že kdybych se někdy ráno neprobudil, tak nemají naříkat a lamentovat, ale být rádi, že se mi splnilo přání.

    Říj 20, 2015
  • Obrázek uživatele Milan
    Milan (anonym)

    Vy všichni,držte se.Za pár dní tomu budou 2 roky kdy mi odešla má milovaná žena,zažívám zmiňované fáze a ve chvílích možného střízlivého úsudku se domnívám,že ta bolest nabývá spíše na intenzitě.Dnes poprvé po těch dvou letech jsem se začal poohlížet po zkušenostech jiných lidí ,spojených se ztrátou svého nejbližšího a musím říci,že mi to trochu pomohlo.Jen vlastní prožitek ze ztráty milovaného,pomúže pochopit druhého.Nechceme obtěžovat okolí,byť zřejmě všichni krátce po odchodu, v rámci jisté dezorientace hledáme oporu u rodiny,znamých.Chyba ? Přirozenost ? Někdy možná dojde k nečekaným reakcím dotyčných a přispěje to k totálnímu chaosu mysli pozustaleho.Pro mnohé z nás je bolest natolik sžíravá a potřeba sdílení tak usilovná,že nevnímáme reálný svět,který se točí dál a naše momentální rozpoložení do něj nezapadá,je pro něj zatěží.Jistě,každý má s vlastní empatičností své hranice a ne všichni umí v pravou chvílí najít ta správná slova.Chci tim říci,že i když jsem se doposud nedokázal se ztrátou vyrovnat,tak alespoň tomuto rozumím.Jestli někoho takového k sobě máte,je to úžasné a přeji z celého srdce.Pokud ne,myslím na Vás.

    Dub 12, 2020
  • Obrázek uživatele Milan
    Milan (anonym)

    Vy všichni,držte se.Za pár dní tomu budou 2 roky kdy mi odešla má milovaná žena,zažívám zmiňované fáze a ve chvílích možného střízlivého úsudku se domnívám,že ta bolest nabývá spíše na intenzitě.Dnes poprvé po těch dvou letech jsem se začal poohlížet po zkušenostech jiných lidí ,spojených se ztrátou svého nejbližšího a musím říci,že mi to trochu pomohlo.Jen vlastní prožitek ze ztráty milovaného,pomúže pochopit druhého.Nechceme obtěžovat okolí,byť zřejmě všichni krátce po odchodu, v rámci jisté dezorientace hledáme oporu u rodiny,znamých.Chyba ? Přirozenost ? Někdy možná dojde k nečekaným reakcím dotyčných a přispěje to k totálnímu chaosu mysli pozustaleho.Pro mnohé z nás je bolest natolik sžíravá a potřeba sdílení tak usilovná,že nevnímáme reálný svět,který se točí dál a naše momentální rozpoložení do něj nezapadá,je pro něj zatěží.Jistě,každý má s vlastní empatičností své hranice a ne všichni umí v pravou chvílí najít ta správná slova.Chci tim říci,že i když jsem se doposud nedokázal se ztrátou vyrovnat,tak alespoň tomuto rozumím.Jestli někoho takového k sobě máte,je to úžasné a přeji z celého srdce.Pokud ne,myslím na Vás.

    Dub 12, 2020

Přidat komentář

Reklama

Reklama
Dikobraz

Reklama

Reklama

Videa