Strach ze strachu a z panických atak

Stále více lidí se objevují s podobným příběhem. Stěžují si na to, že se jim jednoho dne zčista jasna udělalo nevolno, srdce se prý prudce rozbušilo, dostavily se návaly potu. To mělo vést k tomu, že od oné chvíle měli tyto symptomy stále častěji. Lékař však nedokázal na srdci nebo na žaludku nic zjistit. Tato porucha se označuje jako panický syndrom.

Symptomy nastupují většinou v situacích, nad nimiž dotyční nemají žádnou kontrolu, jako např. v dopravní zácpě, v obchodním domě, v divadle, ve frontě u pokladny, u kadeřníka, zubaře nebo ve výtahu. Jsou to situace, v nichž si nemohou zajistit rychlou pomoc nebo z nichž nemohou rychle uniknout. Pro své symptomy si postižení hledají vysvětlení. Nemůže-li lékař nic shledat, objasňují si své symptomy danou situaci. Určitým situacím se tak začnou vyhýbat a stále znovu si v duchu představují, jak by bylo zlé, kdyby takové symptomy dostali ještě jednou.

Život takto postižených ovládají dvě otázky: "Dostanu znovu záchvat paniky?" a "Jak tomu mohu zabránit?" Tím se symptomy dostavují stále hojněji a oni jsou stále více znejistění. Stále více se stahují z aktivního života nebo se snaží udržovat v každodenním chodu tím, že si berou uklidňující prostředky.

Celkový průběh:
A: Situace
Většinou v údobí tělesného a/nebo duševního vyčerpání a vypětí zažívá postižený v situaci, kterou nemůže kontrolovat, záchvat slabostí nebo nějakou poruchu krevního oběhu.

B: Hodnocení
Nebezpečí, teď je se vším konec.

C: Pocit a chování
Panika, únik.

V důsledku toho se vyhýbá těmto a obdobným situacím, v nichž se dostavil tento první záchvat. Pokouší se chopit kontrolních opatření, aby už nikdy nemohl upadnout do stavu, který prožíval jakožto ohrožující. Neustále si v duchu opakuje tuto první traumatickou situaci a zvažuje, kde by se kdy v budoucnu mohla vyskytnout znovu. Tím si tyto panické pocity přivozuje stále častěji, až se nakonec dostavují i doma v křesle, jakmile jen na onu situaci pomyslí. Opět to jsou jeho myšlenky, jež vyrábějí pocity paniky, a ne příslušná situace. Problémy plodí zpracování těchto prvotních zážitků, a nikoli ten fakt, že se mu udělalo nevolno. Vší silou se chce vyvarovat toho, aby se mu ještě někdy stalo něco "tak zlého", a dosahuje tím pravého opaku. Symptomy se, tím že se intenzívně zaobírá danou situací, dostavují stále hojněji.

Jak můžete naložit se strachem z panických atak:

1. Nechte si udělat lékařskou prohlídku, abyste se ujistili, že zde nejsou žádné tělesné příčiny. Střezte se však toho, abyste přebíhali od jednoho doktora k druhému. Postačí, jestliže ani dva lékaři nezjistí příčiny tělesné.

2.Ujasněte si, že si své panické pocity přivozujete sami. Když na danou situaci myslíte a ustavičně si sugerujete, že v žádném případě nesmíte mít ty a ty symptomy, protože s nimi nedokážete zacházet, dostanete strach. Dokud máte katastrofické myšlenky, nutně zakoušíte také strach.

3. Přerušte svou vyhýbavost. Vydejte se do situací, jichž se obáváte. Vy sami si vytváříte své pocity strachu a také je i můžete překonat. Teprve když znovu půjdete do oné situace, časem Vaše pocity strachu vymizí.

4. Očekávejte svůj strach, v dané chvíli jej akceptujte a postavte se mu čelem: "Očekával jsem tě. V této situaci se jistě vynoříš. Moje bodání u srdce, moje nevolnost, moje závrať a moje pocity strachu musí přijít, protože jsem si je natrénoval. pádné nebezpečí však nehrozí. Opět všechny zmizí. Provedu teď uvolňovací techniku a soustředím se na své dýchání. Potom budu klidnější. Se svým strachem umím zacházet."

5. Nasaďte představová cvičení, při nichž si živě představíte situaci, ze které máte strach. Sledujte po té, jak si předříkáváte myšlenky, opravené pomocí dvou otázek zdravého myšlení, a jak se stále více uklidňujete.

6. Ze situace odejděte teprve po té, co se cítíte klidnější.

Zdroj: Jak porozumět svým pocitům a jak je překonávat - Doris Wolfová a Rolf Merkle - Pragma

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Související produkty na 001shop.cz: 
Zařazení na fórum: 

Komentáře (201)

  • Obrázek uživatele alena
    alena (anonym)

    ahoj trpím něčím podobným beru také Ad a vím ,že to nestačí.jsem nějaká zmatená nevím jestli to patří k tomu.Vím že musím změnit styl života,ale nějak se mi to nedaří.jak jste začali vy .To zřejmě není ze dne na den ,ale nevím čím dřív začít.jídlem cvičením .já také nemám žádné zájmy tak s tím asi také musím začít.Potřebovala bych nějaký návod jestli je to možné.Děkuji

    Feb 08, 2008
  • Obrázek uživatele Mirka
    Mirka (anonym)

    Ahoj vsichni.Uplnou nahodou jsem nasla tuto stranku a ....diky Bohu.Myslela jsem , ze jsem jedina na svete , ktera ma tyhle problemy.Timhle tim trpim uz 10 let.Letos mi bude 31.Mam dva kluky....David 11 a Šimon 6.Zachvaty strachu a paniky ze umru jsou strasne a neda se jim nijak zabranit....nastesti mam vzdycky nejake obdobi klidu kdy jsem bez problemu a za cely rok vezmu treba jen 5 prasku.Je pravda , ze alkohol a cigarety to hodne podporuji a vyvolavaji,Proto jsem prestala kourit a uz vubec nepiju....staci mi jedna sklenicka vina a citim to na sobe...uz nejsem tak v pohode.Lidi je mi vas hrozne lito , ale zaroven jsem strasne rada ze existujete.Kdyz se mi to stalo poprve.....nechci na to ani myslet....lecila jsem se dlouho....nemohla jsem se s tim vyrovnat.Navic mi pritizilo jeste to , ze mi doktor napsal leky , ktere se nesnasely....mamka myslela ze umiram...za 5 dnu 5 kilo dole....nejedla jsem a skoro ani nepila.....a jeste , kdyz vam nekdo , kdo vubec nevi o cem je rec porad vyklada , ze se k tomu neumim postavit a ze se tomu poddavam....ono nejde se tomu nepoddavat , nikdy nevite kdy to na vas prijde.Ale o tom jsem nechtela psat.....neberu ted zadne leky a jsem docela v pohode.Ale mam problemy vyjit schody....sebemensi namaha me privolava tyto stavy....zrychleny dech , zrychleny tep...je to hnus....nemuzu ani normalne pouklizet....mam strasne hodnou kamaradku ktera me chodi pomahat.A mam pritele , ktery by chtel jet na dovolenou k mori....ale ja nemuzu....bojim se ze me to tam popadne a co tam budu delat ???Strasne se bojim i letet letadle....bojim se proste vseho.Brala jsem leky...lexaurin a neurol.....jestli nekdo vite o necem lepsim , co dokaze zbavit strachu , tak mi prosim pisnete na mail...kvetinka29"seznam.cz.Diky moc a zatim aho....drzim vsem pesticky Mirka

    Dub 02, 2008
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Přes 10let lítám po určitých dobách na ambulance s příznakami podobných infarktu. Mám sinusovou tachykardii a beru na ni Concor. Jediný lék, který mi umožnil zase začít normálně den a i že můžu cvičit. Tyto stavy, co popisuje Mirka z 2.4.2008 - to je prostě jako bych to psala já, nevěřila jsem, když jsem to četla svým očím..dokonce i ta nechuť se hýbat ( vždyť to zase poběží rychle- a já začnu blbě dýchat a zase se to zvrkne do hrozného běhu, který nezvládám..) Na to se dostaví takový třes celého těla, že skáču jak ratlík a překousla bych si jazyk. Myslela jsem si, že je to vše srdce, moje babička měla záchvaty anginy pectoris a vím, jak s sebou vždy třásla na gauči. Ale pak po Neurolu spolu s Concorem přišlo uvolnění jakoby teploučko, byla jsem jakoby unavená, ospalá a cítila jsem se líp. Druhý den jsem měla pocit, že jsem složila vagon uhlí..a tak pořád dokola·. Říkala jsem si, že takhle to moje srdce nemůže dlouho vydržet. Za zmínku stojí, že v mé anamnéze jsou tak závažná zranění a utrpení , že je nemá cenu ani vypisovat..takže jsem si už taky sáhla mockrát na dno, ale pravda je, že v době, kdy jsem prostě "musela", držela jsem pohromadě a tyto stavy se mi nestávaly.Pak, když jsem to zvládla, najednou jsem si připadala jako "srač--", že nemám energii, že to nezvládám, že jsem asi nemocná..tzv.posttraumatický stav, když bylo dobojováno, sesypala jsem se psychicky. Jak píše Mirka, mám taky doma schody..a stačilo si pomyslit, že jsem dole, a prášky mám přece nahoře a já tam musím došplhat..a už po prvním poschodí cítím, že s každým schodem je zle a já musím ještě výš!! Prášek beru téměř v bezvědomí a pak následuje tlukot- kterému říkám:dostihový kůň, takových 140 tepů a je to snad slyšet ven přes moje triko! Pak se to tiší tak 1,5 -2 hodiny a ten den už prakticky nemůžu nic dělat- prostě živá mrtvola. A přesně co popisují ti lidé : autobus, fronta u pokladny, taky jsem zjistila, že to mám, když třeba jedu autem pod mostík, kde se kupí auta a já musím počkat až popojedou a jsem ostatníma autama jakoby okleštěná, že nemůžu vyjet, to je horor, a nebo nedávno se mi to stalo, když jsme se blížili cestou k úseku, kde se nedávno zabili otec se synem v autě a já jela tou samou cestou- a bylo mi strašně zle, nejaký strach, a když jsme to přejeli, začalo to ustupovat..v té chvíli , co jsme to projížděli jsem musela dát hlavu dolu a zavřela si oči. Takže jak tak vidím, lítám v tom samém. A včera nastal zlom, nevěděla jsem co se se mnou doposud děje, zase ten stav, muž mě vezl v 1 hodinu ráno do nemocnice, přišla tam taková mladičká pani doktorka, postavou tak na 13let, a jako jediná !! Za těch 10 let, mi říká, srdce vám běží sice rychleji ale to je ze strachu, já si myslím, že u vás to je panická ataka. A bylo to venku, já nevím proč, ale zpátky v autě domů jsme si s mužem celou cestu povídali a doma si dokonce ještě v půl 2 dali kafe a hořický trubičky !! Bylo mi dobře, dobrá nálada, dokonce jsme se i po strašně dlouhé době milovali / i z toho jsem měla strach..co když mi začne bušit srdce../ A já najednou zjistila, když jsem si otevřela stránku s mojí diagnozou, že je nás víc, zatím se neléčím a mám k psychologovi teprve jít, ale už teď vím, že za tuto poruchu může "mozek" a jeho zcestné myšlení v tu chvíli až patologické a člověk bojuje sám se sebou. Ale já už jsem na to připravená, vím, s čím budu bojovat a nikdy to nevzdám !! A bude zase dobře. Tyto stavy mají lidé, kteří projdou strašným utrpením a ranami osudu, kteří jdou a pracují až do úmoru a neumějí odpočívat a nechat taky něco neudělané nebo na jiné. Pořád pořád jdou jako stroje, až to udělá "bum". A taky jsem si uvědomila, že se strašně málo oddávám slastím- nepiju/ vždyť mi pak buší/, nekouřím / měla jsem výčitky svědomí/, nechodím do společnosti/ vždyť mám 3 děti a práce je moc/, necvičím už / jsem po celém dni vyčerpaná/,nemám ráda návštěvy / oni jsou tak v pohodě a já přece mám "problém" / !!! ??? A to je to ! Asi se nebát a začít se zase pohybovat svobodně, sportovat, oslavovat smát se. Vždyť umřít může člověk i v naprosté blízkosti nemocnice.. LIDI VŠEM VÁM DRŽÍM PALCE A NEBOJTE, ZVLÁDNEME TO !! Vždyť toho svého protivníka známe - jsme to my sami. Moňa.

    Dub 17, 2008
  • Obrázek uživatele Kačka
    Kačka (anonym)

    Tak u mě to začalo před více než dvěma lety. Zemřel mi kamarád. Nedlouho na to jsem jela v autobuse a polil mě ten vám všem tady asi známej pocit...chladu...horka...pocit ne omdlení a že se zblázním. Muelas jsem vystoupit ještě že u zastávky kde jsem vystoupila bydlel můj kamarád. Celej den jsem u něj jen tak ležela a snažila se zpomalit ten šílenej tlukot srdce a vůbec mi to nešlo nakonec mě musel doprovodit přes půl města až domů protože ani do auta jsem nevlezla a věřte mi že jít přes město a snažit se v tom stavu nějak uklidnit když všude okolo vás jsou lidi a vám hučí v uších a nemůžete dýchat není nic příjemnýho (což ostatně taky asi víte) :D No trvalo to asi třičtvrtě roku než se mi povedlo vůbec vyjít z domu...musela jsem nechat školy a spoustu dalších věcí...po třičtvrtě roce jsem s pomocí kamaráda nasedla do auta a jela tři kilometry od baráku...ehm i když sme za dvacet minut zase seděli u nás doma pokrok to přece jen byl :D já vím směju se tomu ale člověk asi musí aby s tím mohl nějak bopjovat musí si uvědomit že o nic nejde že je to jen v něm a že mu nic moc až tak nehrozí...už tím trpím přes dva roky jak už jsem napsala, ale teď nastoupím sama do autobusu na pár zastávek a tam kde to znám...dokonce i hodinku ve vlaku přežiju teda samozřejmě že ne sama :-) a i na zábavu zajdu i když se stane občas že za dvacet minut odcházím...Vrací se to a je to čím dál tím horší pokud jsem nervózní nebo se mi nezdají lidi v mojí blízkosti nebo na mě někdo s něčím tlačí...stačí prostě odejít...uvědomit si že se pořád ještě nic neděje, prostě jít jen pryč. Nikdo z mých kamarádů mě nikdy nepochopil, možná by si to tady musel přečíst aby to vůbec mohl pochopit aspoň trochu, ale nikdo z nich mě v tom ani nenechal a to je důležitý naučit se o tom mluvit i když je to nepopsatelný...že je to ,,nemoc,, jsem se dozvěděla asi až před dvouma dnama kamarád mi poslal stzránku kde se o tom hodně píše když jsem mu ty pocity popsala zvláštní po těch dvou letech přijít na to že za to vlastně ani nemůžu když jsem si už začínala myslet že jsem magor...u psychologa ani psychiatra jsem s tím nikdy nebyla protože se moje ,,nemoc,, vztahovala i na to ,,co kdyby mi pomohl a já na tom člověku začala být pak závislá...co kdyby nastala chvíle kdy chytnu nějakej ten svůj záchvat a měla pocit že to může napravit jen ten jeden člověk...a co kdyby v tom případě nebyl k zastižení,, tak jsem to nechávala jen sama na sobě a že to byla sakra dlouhá cesta a taky neříkám že jsem na konci vůbec ne...momentálně jsem asi na začátku protože vím z čeho to pochází, ale říkám vám že v některejch případech to jde, že se s tím naučíte žít sami, bez lidí, léků...:) Hodně jsem četla že se to projevuje u dospělých...třeba kolem 30 let. Není to pravda...mě je osmnáct...už mi to vzalo dva roky mého ,,normálního pubertálního,, života :D ,ale pořád se směju tak neztrácejte naději...ALOHA :o) a kdo má dotazy tak NAWWRAC"seznam.cz :o)))

    Dub 29, 2008
  • Obrázek uživatele Laris
    Laris (anonym)

    Když mi bylo 19-20 - umřeli mi během jednoho roku dvě babičky a děda a pak se mi objevily ataky. Beru Seropram už 6 let, což asi není to nejlepší, ale už jsem téměř v pořádku, jenom necestuju na dovolenou do zahraničí, protože se bojim, že se mi udělá zle, znáte to, ale jinak už žiju téměř stoprocentním životem. Prášky a psychoterapie pomáhá. Tak hodně štěstí.

    Dub 29, 2008
  • Obrázek uživatele Lupoo
    Lupoo (anonym)

    Ahojky vsichni, tak jsem tady zase, uz 2 tydny jsem uplne hotovej, mel jsem asi cca pul roku klid a pak jsem vysadil AD s tim, ze uz je mi hej, ale ouva, tad mam pocit, ze se to zase vraci,silene tlaky na prsou, neotre videni, motaky jako blazen, nizky tlak a k tomu vsemu se pridalo jeste to, ze je mi spatne od zaludku a prestavam obcas slyset - nechapu, divne je to, ze rano jsem docela v pohode, ale sotva vylezu ven z baraku zacina to byt bes az do vecera nez se dostanu zase domu, vecer docela klid.Tak nevim mam to nejake prevracene.BYl jsem i u psychiatra a ten mi predepsal Remood a neurol kdyz bude nejhure.Prozatim mam strach tak si ten remmod kazdy den pulim a mam to pry po tydnu zvedout na cely.Jsem uz z toho zoufaly, nemuzu nikam chodit, presne jako pred tim, jenze ted to ma nejake vetsi grady a nekdy uz si preju at to mam za sebou, protoze to neni zivot, ale prezivani.Prozatim to zvladam s chozenim do prace, ale pokazde pri ceste domu cekam , ze sebou nekde slehnu a bude po me.Musel jsem se vykecat, protoze nemam s kym si o tom popovidat, jsem chlap, takze se za to trochu stydim, takze se o tom s nikym nebavim krome psychiatra a ten rika, ze jsem moderni clovek, ze nas je takovejch hafo, no to je sice asi pravda, ale copak se takhle da zit?byl jsem vzdycky vesely,spolecensky,sportoval jsem a ted si pripadam jako nepouzitelny k nicemu.Ach jo.....

    Dub 29, 2008
  • Obrázek uživatele žaneta
    žaneta (anonym)

    ahojky,jsem mamina od 2 dětí.asi před 2 lety, jsem se rozešla s hodně problémovým mužem.Nejdříve jsem pocítila velkou úlevu.Chodila s kamarádkama na večírky atd.Asi po 2 měsících, jakoby se ve mě všechny pocity otočily! Uvědomovala jsem si samotu,hledala jsem práci,neměla finance.Né že by to bylo s partnerem jiné...Nemohla jsem spát,jíst.Nebavilo mě chodit mezi lidi.Došlo to tak daleko, že jsem začala omdlívat i cestou v MHD.Většinou jsem cestovala se synem a to mě děsilo.Snažila jsem se to všechno sama zvládnout, měla jsem vůli hlavně kvůli dětem a to mě právě děsilo.Nešlo to.nakonec jsem se rozhodla p?o návštěvu psychyatra.Zkusila jsem několik atidepresiv, než jsme se s psych .konečně trefili.Teď jsem asi rok na apo-paroxu a neurolu SR.Před nějakou dobou jsem se snažila o postupné vysazení neurolu.Takže jsem se dostala k době 14 dnů,jen s apo-paroxem.Ale v noci se mi z ničeho nic dostavily křeče do nohou i rukou.Po poradě jsem se na chvíli zase vrátila k neurolu.Je možné, že jsem se ve vysazení unáhlila.Přesto to nevzdávám.Mám klidnou práci,nového hodného partnera a především děti.Jsem spokojená,ale mám i své dny,kdy si uvědomuju, že to nejsem uplně já.Ale snažím se žít a radovat ze života.Všem těm, kteří se potýkáte s tímto problémem, držím palce. Nenechte si nic namluvit od lidí,kteří s ním nemají osobní zkušenost.Nikdy to nepochopí.Hodně štěstí

    Čer 13, 2008
  • Obrázek uživatele danndy
    danndy (anonym)

    Tak jsem si přečetla všechny vaše příspěvky a asi mi to konečně došlo..opravdu to tak bude a já budu s vámi na stejné lodi...nějak mi to ale dodalo tady aspon trochu sílu, že prostě existuje možnost, jak s tím bojovat a to jsme my samy..někdy si připadám že už nemám ani trochu síly, ani malinkato :-( na druhou stranu vím, že nechci takhle strávit zbytek svýho života, přece mám ještě tolik plánů..už jen samotný život je skoro ještě celý přede mnou.

    Črv 06, 2008
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Ahojte vsetci. Mna takyto strach zachvatil prvy raz len pred par dnami. Strasne sa bojim, ze zomriem, hned, ze mi pukne cievka v mozgu, alebo tak. Viem, ze telo mam ok, lebo som bola na nejakych vysetreniach, ale neviem, ci mam ok mozog, tak sa bojim, ze zomriem tak. Uz som mala pred piatimi rokmi depresiu, lebo sa so mnou rozisiel chalan a ja som dost citlivy clovek, ale mam pocit, ze toto je nieco ine. Vtedy mi bolo vsetko jedno, ci umriem, alebo sa mi stane nieco ine, ale teraz mam obrovsky strach, ze zomriem. A najhorsie je to, ze nie som doma, ale v anglicku a ani neviem nejako extra po anglicky. Busenie srdca nemam, ani ine telesne priznaky, len ma pobolieva hlava a citim sa ako omamena, no a mam panicky strach. Zachvaty. Rozmyslam, ze ked sa mi to trochu zlepsi, zmenim svoj zivotny styl, hlavne joga (ta vraj pomaha) a potom nejake zaluby, ale teraz pocitujem strasny strach. Tak vela sily do tohto hrozneho zivota. A myslim, ze pomahaju aj rozne bylinkove caje, ako lubovnik bodkovany, medovka, lipa. Len ich treba pit pravidelne, ale neprehnat to. papa

    Črv 17, 2008
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Ahojte vsetci. Mna takyto strach zachvatil prvy raz len pred par dnami. Strasne sa bojim, ze zomriem, hned, ze mi pukne cievka v mozgu, alebo tak. Viem, ze telo mam ok, lebo som bola na nejakych vysetreniach, ale neviem, ci mam ok mozog, tak sa bojim, ze zomriem tak. Uz som mala pred piatimi rokmi depresiu, lebo sa so mnou rozisiel chalan a ja som dost citlivy clovek, ale mam pocit, ze toto je nieco ine. Vtedy mi bolo vsetko jedno, ci umriem, alebo sa mi stane nieco ine, ale teraz mam obrovsky strach, ze zomriem. A najhorsie je to, ze nie som doma, ale v anglicku a ani neviem nejako extra po anglicky. Busenie srdca nemam, ani ine telesne priznaky, len ma pobolieva hlava a citim sa ako omamena, no a mam panicky strach. Zachvaty. Rozmyslam, ze ked sa mi to trochu zlepsi, zmenim svoj zivotny styl, hlavne joga (ta vraj pomaha) a potom nejake zaluby, ale teraz pocitujem strasny strach. Tak vela sily do tohto hrozneho zivota. A myslim, ze pomahaju aj rozne bylinkove caje, ako lubovnik bodkovany, medovka, lipa. Len ich treba pit pravidelne, ale neprehnat to. papa

    Črv 17, 2008
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Ahojte vsetci. Mna takyto strach zachvatil prvy raz len pred par dnami. Strasne sa bojim, ze zomriem, hned, ze mi pukne cievka v mozgu, alebo tak. Viem, ze telo mam ok, lebo som bola na nejakych vysetreniach, ale neviem, ci mam ok mozog, tak sa bojim, ze zomriem tak. Uz som mala pred piatimi rokmi depresiu, lebo sa so mnou rozisiel chalan a ja som dost citlivy clovek, ale mam pocit, ze toto je nieco ine. Vtedy mi bolo vsetko jedno, ci umriem, alebo sa mi stane nieco ine, ale teraz mam obrovsky strach, ze zomriem. A najhorsie je to, ze nie som doma, ale v anglicku a ani neviem nejako extra po anglicky. Busenie srdca nemam, ani ine telesne priznaky, len ma pobolieva hlava a citim sa ako omamena, no a mam panicky strach. Zachvaty. Rozmyslam, ze ked sa mi to trochu zlepsi, zmenim svoj zivotny styl, hlavne joga (ta vraj pomaha) a potom nejake zaluby, ale teraz pocitujem strasny strach. Tak vela sily do tohto hrozneho zivota. A myslim, ze pomahaju aj rozne bylinkove caje, ako lubovnik bodkovany, medovka, lipa. Len ich treba pit pravidelne, ale neprehnat to. papa

    Črv 17, 2008
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Ahojte vsetci. Mna takyto strach zachvatil prvy raz len pred par dnami. Strasne sa bojim, ze zomriem, hned, ze mi pukne cievka v mozgu, alebo tak. Viem, ze telo mam ok, lebo som bola na nejakych vysetreniach, ale neviem, ci mam ok mozog, tak sa bojim, ze zomriem tak. Uz som mala pred piatimi rokmi depresiu, lebo sa so mnou rozisiel chalan a ja som dost citlivy clovek, ale mam pocit, ze toto je nieco ine. Vtedy mi bolo vsetko jedno, ci umriem, alebo sa mi stane nieco ine, ale teraz mam obrovsky strach, ze zomriem. A najhorsie je to, ze nie som doma, ale v anglicku a ani neviem nejako extra po anglicky. Busenie srdca nemam, ani ine telesne priznaky, len ma pobolieva hlava a citim sa ako omamena, no a mam panicky strach. Zachvaty. Rozmyslam, ze ked sa mi to trochu zlepsi, zmenim svoj zivotny styl, hlavne joga (ta vraj pomaha) a potom nejake zaluby, ale teraz pocitujem strasny strach. Tak vela sily do tohto hrozneho zivota. A myslim, ze pomahaju aj rozne bylinkove caje, ako lubovnik bodkovany, medovka, lipa. Len ich treba pit pravidelne, ale neprehnat to. papa

    Črv 17, 2008
  • Obrázek uživatele pasta x
    pasta x (anonym)

    zdravím vas všechny,nemam moc času na psani, ale držím vam všem palce,mné je 41 a s debkama mám hrozné zkušenosti,momentálne užívám coaxil a to už nekolik let,dost mi pomahá,ikdyž to stejne není ono,dríve jsem debky lečil alkoholem až to semnou jedou seklo o zem,to nikdy nedelejte,když mam velkou krizi dam si neurol tak cau

    Srp 19, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Trpím panickou poruchou už dva rok a dva roky aj berem seroxat, nie je na tom nič zlé, proste sa s tým treba len naučiť žiť, mala som strach takmer zo všetkého. Ale snažím sa to prekonávať, napr. mám strach z výšok a na budúci týždeň sadám do lietadla, hrozná predstava pre niekoho kto zažil záchvaty paniky. Ale chcem , jasné, že sadám s lexaurinom, sama som zvedavá, dúfam, že sadnem, strach z úskosti je potvora ale dá sa tomu pomôcť, musí však chceť aj ten jedinec, ved život je fajn a čo má prísť to aj tak príde, pá Sharka.

    Srp 30, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Neboj, u týchto liekov sa dostavý účinok tak za 10 až 14 dní a potom to bude faj, už len lepšie a lepšie, pri pan. poruche môžeš mať pri sebe aj 100 ludí, aj tak budeš mať pocit, že si sama, ale to prejde, bohužial len s pomocou doktora, pá

    Srp 30, 2008
  • Obrázek uživatele Monkey boy
    Monkey boy (anonym)

    Ahojky Jani a všici, dobré je zaměstnat pozornost něčím jiným. Třeba mít vedle sebe oprsklíka, který pošťuchuje a nedovolí myslet na něco jiného ;-). Vem si děcko, které usedavě pláče: zaujmi ho něčím a na své smutky zapomene. Třezalka je dobrá, ale taky třeba polynasycené mastné kyseliny, omega 3: jejich nedostatek může vést k depresi i úzkosti. Nalézá se hlavně v rybím tuku a oleji ze lněných semínek: v lékárně ti 1 dcl připraví za necelou pajsku. (užívá se 1, maximálně 2 čajové lžičky denně). Ahojník!

    Říj 04, 2008
  • Obrázek uživatele Amadeo
    Amadeo (anonym)

    plne souhlasim s evou to samy mam taky jako eva trva to uz 4 mesice a zkousim si nebrat prasky ale ted jsem je musel nasadil ponevac to dlouho trva a kazdy den to mam a neda se stoho vycouvat ponevac to prijde samo a samo to odejde natoz ze mi je 19 let si myslim ze je to az zbytecna nemoc preju hodne štesti bojovnikum alby zvitezily nad touto zakeřnou nemoci.PS: poslouchejte muziku klidnou,tepla koupel,a nemyslete na to jedine tak se toho da zbavit

    Pro 05, 2008
  • Obrázek uživatele Zuzana182
    Zuzana182 (anonym)

    Ahojte všetci. Ja mám takýto problém: pred štyrma rokmi sa mi to stalo prvý krát. Chodila som ešte na výšku a mala som pred triedou prečítať nejaký článok. A vtedy to prišlo: tma pred očami, nekontrolovateµna triaška, pocit na vracanie a odpadnutie. Ruky a nohy sa mi triasli tak, že som nebola schopná ani stáť a tak ma poslala učiteµka si sadnúť. Ja som sa cítila tak neskutočne trápne! A spolužiaci mi vôbec nepomohli-smiali sa, že čo to malo ako znamenať. Od vtedy som nebola schopná pred nich vystúpiť a ísť napr. pred tabuµu, alebo niečo prečítať. Myslela som, že táto nekontrolovateµná tréma sa týka iba školy, no bohužiaµ som sa mýlila. Začalo to zachádzať tak ďaleko, že som nebola schopná ísť do obchodu a niečo si vypýtať, alebo zaplatiť, alebo sa podpísať na pošte. Proste som sa vždy tak nekontrolovateµne triasla, že sa to nedalo. No a podpište sa, keď sa vám ruka tak trase, že nemôžete držať ani pero! Už s tým bojujem štyry roky a akosi už nevládzem. Pred štátnicami som bola som aj u psychiatra, aj u psychológa. Bála som sa, že neobhajím prácu. Nespávala som štvrť roka. No psychiatrička mi predpísala frontin a nejako som sa upokojila a zvládla to. Tiež mi povedala, že mám nízke sebavedomie. No ako to zmeniť som sa nedozvedela. To však vyriešilo iba štátnice, nie môj celý život. Psychologička mi dala cvičenia na odpútanie pozornosti, no dnes mi to už vôbec nepomáha. Strach príde tak rýchlo, že ani nestihnem napočítať do 5. Školu som teda nejako zvládla. No problém sa nevyriešil. Po škole som sa vydala a s manželom moc túžime po bábätku. No na to potrebujem nebiť v strese. Tak sme sa rozholi, že kým neotehotniem budem pracovať u jeho uja, čo by mala byť taká pohodová práca, kde nemám dôvod sa stresovať a potom pôjdem na matersku. No aj táto práca mi robí problém. Aj tu musím občas niečo vybaviť, s niekym sa stretnúť a tak. Dávam si vždy polku frontinu, aby som tieto situácie zvládla. No to sa nedá robiť stále a hlavne nie, keď chceme dieťa. Moc ma to trápi a neviem nájsť riešenie. Nemôžem predsa užívať lieky, keď chceme dieťa a zároveň nemôžem pracovať bez liekov. Nikdy nenájdem prácu, kde nebudem musieť byť v styku s µudmi a ktorá ma nebude stresovať. Manžel mi moc pomáha, no trápi ma tiež, že aj jemu som len na záťaž a že keby si zobral normálnu ženu, nemusel by zažívať to, čo zažíva so mnou. Moja tréma nám obom ničí život. Nemám už žiadne sebavedomie. Najhoršie je, že si začínam uvedomovať, že keby nežijem, uµahčilo by to život aj µuďom okolo mňa

    Pro 07, 2008
  • Obrázek uživatele Eva
    Eva (anonym)

    Ahoj Zuzana.Tak tu poslednu vetu si nemala ani pisat.Tak ani nerozmyslaj,keby im bolo lepsie bez teba,tak by sa ti nesnazili pomoct.Mam ten isty problem.Je to velmi neprijemne...Bola som u psychiatricky ta mi dala lieky a povedala ze do pol roka by som mala byt v poriadku.Teraz pojdem psychologicke a budem snazit aby som mohla mat to dieta,ale to nepojde s takou matkou akou som teraz.Preto sa chcem vratit do zivota.Tak to skus....lebo sa ozaj stane to co si myslis a muz ta opusti.Nema kazdy nervy zo zeleza a ked uvidi ze sa nesnazis,tak sa na to vykasle aj on.Neviem sice ako to dopadne so mnou mozno to ozaj nepojde,ale aspon sa posnazim.Chcela by som dieta a verim,ze to dokazem.Drz sa.Dufam,ze mi napises,ze to preslo a ze cakate aj vy dieta

    Led 02, 2009
  • Obrázek uživatele Zuzana182
    Zuzana182 (anonym)

    Ahoj Evka. Ja sa praveze snazim zo vsetkych sil. Snazim sa stykat s ludmi aj ked mi to robi velky problem. A v praci sa tomu tiez nevyhnem. A chcela by som sa ta este opytat, ty mas rovnaky problem s tremou ako ja? Aj ja ti drzim palce, nech sa ti to cim skor podari.

    Led 05, 2009
  • Obrázek uživatele dina
    dina (anonym)

    Ahojte všetci! Aj ja som sa rozhodla, že sa zverím so svojimi problémamy, ktoré sa so mnou vlečú od detstva. Súvisí to s nízkym sebavedomím. Najväčšie problémy som začala mávať na strednej škole. Chodila som na chemickú priemyslovku a chodili sme do labákov. Keď som mala niečo v labáku urobiť, čo ja viem - naliať niečo do skúmavky, tak sa mi od trémy roztriasli ruky, že som nebola schopná to urobiť. Cítila som sa strašne nemožne, lebo som sa strašne bála, že si to niekto všimne a budem na smiech.. Bolo to ťažké. Ani na obedy som nechcela chodiť, lebo keď som to skúsila, zase sa mi pri tom roztriasli ruky, lebo som si myslela že sa na mňa všetci pozerajú a všetci to vidia. A takto to ide so mnou ďalej. Mám strach a cítim úzkosť, niekedy až paniku, keď si predstavím, že mám niečo pred druhými urobiť... Napríklad servírovať kávu, naliať nejaký alkoholický nápoj do pohárikov atď. Skúšam to s autosugesciou a snažím sa relaxovať, predstavujem si keď relaxujem, ako tieto všetky situácie poµahky zvládam. Zatiaµ to moc nepomáha, prevládajú negatívne predstavy. Ak niekto z vás má podobné problémy, budem veµmi rada, keď mi skúsite poradiť. Ďakujem za každú radu!

    Led 06, 2009
  • Obrázek uživatele Zuzana182
    Zuzana182 (anonym)

    Ahoj dina. Ked som citala tvoj pribeh, akoby som ho pisala ja. Mam uuuplne rovnaky problem s rukami s jedlom, dokonca aj s kavou. Ja som zasla uz tak daleko, ze som nebola schopna sa stretnut aj s mojimi kamaratmi. Bola som u psychiatricky aj u psychologa. Psychiatricka mi dala frontin a ten uzivam podla potreby polovicu. Teraz sa chystam ku psychiatricke znova, lebo chceme s manzelom babo a lieky nebudem moct brat. No hrozim sa predstavy, ze budem tehotna a nebudem si moct zobrat liek a tiez sa budem musiet vyhybat stresu. Asi budem musiet byt zavreta iba doma, alebo co :-). Jednu vec ti poradim: nesnaz sa proti tomu bojovat, ale nauc sa s tym zit. Nauc sa respektovat samu seba, taku aka si, nesnaz sa v nicom menit. Ja som zistila, ze sa asi toho nezbavim, len sa mozem pokusit to potlacit. Vzdy si povedz: "No a co, ze mam takyto problem, ved su aj ini ludia s horsimi problemami a necitia sa hlupo ako ja." Zacni si hovorit, ze ti je jedno, co si druhy myslia, ze ty si proste taka. Ja viem, ze sa to lahko hovori ale casom to dokazes. Najdi si na cloveku, pred ktorym sa citis hlupo nejaku chybu a skus si povedat: "Je mi jedno, co si mysli, ved on je taky a taky..." Ja viem, znie to ako blbost ale ak sa posnazis, vzdy si najdes nieco, co je na tebe dobre a pekne a to ti pomoze prekonat situaciu z ktorej mas tremu. Mne to aspon pomaha. Inac psychologicka mi povedala, ze s podobnym problemom za nou chodia aj uspesni ludia ako manazeri a tak. Tak to ma tiez ukludnuje. Bola si uz aj ty u psychiatra alebo psychologa? Ak hej, co poradili tebe? Mozno to znie hlupo, ale myslela som si, ze tento problem mam na celom svete asi iba ja. Som rada, ze sa mozem s tebou podelit o skusenosti a rady ako to zvladat. Ak chces viac rad a postazovat sa cloveku, ktory ta na 100% pochopi, napis mi na janahruskova"orangemail.sk. Budem moc rada.

    Led 07, 2009
  • Obrázek uživatele wiera
    wiera (anonym)

    ahoj. Ja som tiez zazila zopar panickych zachvatov.Je to fakt dost neprijemne.Vzdy ma tovelmi vydesi.Chodim k psychologicke a ta mi poradila rozne finty.Napriklad,ze treba odputat mysel tak ze zacnes odpocitavat=trebars cislo 7 od 200.Musis sustrdit na to mysel a trochu sa upokojis.Alebo sa sustred na nejaku vec pred sebou a v duchu ju opisuj do detailu.Spievaj si svoju olubenu pesnicku.Mne pomaha to odpocitavanie.Zatial som lieky nebrala.Ale ked dostanem panicky zachvat tak som tak vydesena ze niekolko dni premyslam iba nad tym.Mam dve deti,je to dost tazke zvladat to.Nastastie moj manzel je uzasny a snazi sa ma chapat.Drzte sa vsetci.

    Led 20, 2009
  • Obrázek uživatele andrej
    andrej (anonym)

    Ahojte! Vidim ze sem pisu zvacsa damy, tak aby sa to nenieslo len ako problem nezneho pokolenia: Ked chcete byt usetreni mojich psychickych velevov, prejdite rovno na cast prispevku kde je 'moj navod': MAL som panicke ataky /neskor depresiu/ od roku 2001. Zacalo to ako problem s dychanim. nemohol som sa dostatocne nadychnu - doslova som si musel zivnut aby som nabral plne pluca. Neskutocne ma tounavovalo fyzicky ajpsychicky. Mal som strach ze sa udusim, zacalo mi busit srdce, mal som zimnice, nespal som, stale som sa sledoval, meral si pulz a tlak... Postupne sa strach nabaloval. Volal som pohotovost, odisiel som z prednasky na pohotovost, busenie srdca a strach prichadzali vsade. Moj problem bol stale zalozeny na pocite nedostatku vzduchu v plucach - velmi neprijemne, neprajem to nikomu. No ako tak som fungoval doma aj v skole. Neskor mi do toho prisla chripka, takze som si musel polezat aby som to 'vypotil' , no akosi sa mi v posteli zapacilo, a aj ked som spaval cca 20 hodin denne, jest mi nechutilo a bol som stale velmi slaby, srdce mi stale busilo, zimnice, vzduchu bolo malo a strach obrovsky. Takto som ostal v izbe vyse troch mesiacov. Odbornikovi by to znelo mozno dost jednoducho ale nikto mi nic nevedel poradit ani ked som vysypal tolko faktov a okolnosti ako sa dalo. Ako vacsina, absolvoval som aj ja seriu vysetreni /stitna zlaza, srdce, nadoblicky, krv, ... psychiater -hned som prisiel na to, ze si myslia ze blicujem zo skoly, obvinovat ich nemozem lebo casto ta najjednoduchsia pricina byva ta prava. Mna to vtedy skor nastvalo, potreboval som pomoc. Mal som strach. Teraz som lekarom nedoveroval ja. Nerobte to aj ked vam mozno nepomozu - toto je boj na inom poli. Mal som nasledovne moznosti: 1. zacat 's tym zit', chodit po doktoroch a premyslat ktory z mojich organov je asi chory a sposobuje mi panicke ataky a sugerovat si nezmysly zatial co pojedam oblbovaky aby som vobec vysiel na ulicu 2. zacat pracovat na tom aby som sa zbavil problemu SAM /podporovala ma hlavne predstava toho, ze ked vyjdem z tohto boja vitazne, natrem to tym expertom v bielych plastoch :-). Akakolvek motivacia je dobra, vitazstvo nad chorobou alebo samym sebou. Aj ked som byval velmi pohodlny az lenivy clovek bez stipky trpezlivosti, vybral som si druhu moznost a vyplatilo sa: 'Moj navod' Najskor si treba uvedomit ze panicky atak je problem s ktorym sa da bojovat a zvitazit. Je to zalezitost Vas a vaseho Ja. Musite sa zacat venovat sebe a svojmu vnutru - akokolvek. Pravidelne navstevy odbornika, meditacie, dychove cvicenia, fyzicke aktivity. Sledovat si rychly pulz, busenie srcda a bledy vyzor v zrkadle je nanic! Do zrkadla sa musite pozriet s odhodlanim a vierou, ze ta bleda tvar je na odchode! Musite byt pozitivne naladeni, vase podvedomie zacne vnimat silu vedomia a myslienky v duchu vyslovene alebo este lepsie nahlas vas zacnu liecit a vase podvedomie si na ne navykne. Zhodnotte svoj strach, pouvazujte nad otazkami: Kolko krat som mal strach a predtuchu niecoho zleho? Kolko krat sa moje obavy skutocne naplnili? Ked budete aspon trochu objektivni, zistite ze obavy boli v drvivej vacsine zbytocne. Tak je to logicky aj teraz. Ak je strach velky, je to normalne, nie je vsak prekazkou aby sme zacali konat. Strach je len sprievodny jav a ustupi stanou, velakrat a tak uz stalo a stane :-). Tak sa uz o seba tolko nebojte a dajte sa do cvicenia. Dychove cvicenia su super vec, vacsina z nas dycha zle. Existuju asi 4 druhy dychania - naucte sa tie najefektivnejsie. Vyzaduje to znacnu koncentraciu a tak sa vam podari zahnat vnutorne hlasy a strach. Ak nemate vhodne podmienky tak civcenia s cislicami su super, odpocitavanie, trebars aj parne ci neparne cisla, pre tych lepsich prvocisla. Dobre je vybrat si miesto na ktorom sa citite dobre, v bezpeci a mate klud. Ak take nmomentalne nemate, myslite na miesto ktore radi mate zo spomienok, z obrazkov atd. Neskor budete vediet takto cvicit aj v inych podmienkach, napr v praci, skole, vlaku atd. Podstatou vsetkych aktivit je valstne odputanie mysle od seba sameho a cvicenie koncentracie. Ako sa vravi: nezamestnatna mysel je diablovo ihrisko! Viac fyzickej aktivity neuskodi - hlavne treba pravidelny rezim a zaradenie cvicenia na presny cas, najlepsie kazdy den - tusim sa uvolnuje endorfin. Mne do urcitej miery pomohlo aj extremne zatazenie - absolvoval som 4hodinovu turu v 30 cm snehu - po asi 100 metroch som dostal strach, srdce ako zvon, vzduchu malo..videl som svoje mrtve telo pred sebou v snehu - obava z toho ze zachranka do lesa urcite nepride mi velmi nepomahala. Na 'prechadzku' ma vytiahol kamarat, ani neviem preco som suhlasil /lezal som 3 mesiace v posteli s depkou/ ale nechcel som asi byt 'babovka' a nejako ma presvedcil nech to skusim. Ako som zacal slapat do kopca, vsetky myslienky sa stracali lebo som na ne nemal dostatok energie, musel som sa sustredit kam slapem, este k tomu sme sa rozpravali s kamosom. V restauraci kym som schuti jedol halusky som prisiel na to ze je to len moje podvedomie ktore ovlada fyzicku kondiciu a sebavedomie. Nastvalo ma to a zaroven pobavilo... V celku sa teda zamerajte na nasledovne: Verte v uspech a budte pozitivne naladeni - zle myslienky ihned zazente dopredu pripravenym pozitivnym stanoviskom, najlepsie ked si ich napisete na papier, napr.: Som zdravy! Tuto noc budem spat dobre a zobudim sa odpocinuty. Opakujte si to pred spanim trebars 20-30 krat, alebo az kym nezaspite. Mozete si povedat: divne, trapne - ked sa vam to nepaci, vypite svoj ranny moc, aj to niektorym pomohlo :-) Podporu hladajte u ludi o ktorych viete ze maju zdrave pozitivne myslenie, nepocuvajte negativne nazory, teraz nie! Za doktorom nechodte ako kopa nestastia, ale ako clovek odhodlany nieco zmenit! Cvicte a Meditujte - uistite sa ze civcenia a meditacie vykonavate spravne. Dychove, Joga, Tchai chi - ja som cvicil zaklady doma, bal som sa totiz vychadzat von. Uspech sa dostavi ale musite tvrdo makat! Nakonci z toho vyjdete ako vitazi! Zacnite studovat lahsiu literaturu ohladne psychohygieny a meditacie, berte si z toho co sa vam hodi, vsetko pomoze! Necitajte preboha kadejake Beauty magaziny, potom sa akurat podvedome citite skaredi a tucni :-) Toto nie je o stasti ale o trpezlivosti a vole... po 8 mich rokoch sa mi to zda jednoduche pisat, ale ked som to zvladol ja....

    Feb 01, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Ahoj,nevím jestli sem opravdu patřím,protože fyzické příznaky už asi tři týdny nemám,ale už mě nebaví takhle dál žít.Na Nový rok jsem dostala první pořádný záchvat,kdy jsem nemohla dýchat,začala se potit a srdce mi málem vyskočilo z těla,dopadlo to tak,že mě odvezla záchranka a diagnoza po všech vyšetření byla hyperventilační tetanie.Vše odstartoval stras a přepracování i z důvodů toho,že jsem v práci ve vedoucí funkci a klade se na nás hodně nároků.Když jsem se nad tím zamyslela měla jsem tyto záchvaty i dříve(jednou za půl roku)ale vždy jsem to nějak rozdýchala.Po příjezdu z nemocnice jsem dostala Lexaurin a prášky proti bolesti(pul roku mě boleli záda mezi lopatkama,kdy se k tomu přidala bolest hrudníku)což byl taky jeden ze spouštěčů záchvatu.Ale ty tři dny po záchvatu byly ůžasné,protože jsem je celé prospala z těch léků.Pak jsem se měla začít zotavovat,ale bylo to náročné.Nemohla jsem vůbec nikam vyjít bez léků,příznaky záchvatů jsem měla všude,při kontrole u lékaře,při vyšetření,když jsem dlouho seděla v čekárně,v obchodě,na aut.zastávce.Nejlépe mi bylo doma,kde jsem veděla,že si můžu vzít prášek a lehnout si.Z čeho mám teď ale obavy je to,že jsem jen doma.Nechce se mi vůbec vycházet ven,nechce se mi ani obléknot,ani se namalovat a někam jít.Celý den chodím po bytě v pyžamu a jen polehávám.To,ale nejsem vůbec já.Mám spostu přátel s kterýma jsme se dřív scházeli,chodila jsem na spinink,do solárka...a ted je ze mě troska.Už ani nemám strach ze záchvatu(vím co dělat,když přijde) jen mi připadá,že nemám smysl života,už jsi ani nepamatuji,kdy jsem byla z něčeho šťastná,nebo se radovala,přitom mám skvělou rodinu,syn sportuje a dobře se učí,manžel mě miluje,ale je ze mě nešťastný.Pořád se mě ptá co mi je a jediná moje odpověď je NIC.Protože to neumím ani definovat.Lékařka mi teď napsala Apo Parox,ale ještě jsem ho neužívala,bojím se těch šílenýc vedlejších ůčinků a taky toho,že bych měla být tak dlouho na lécích.Manžel o těch lécích nechce ani slyšet,on je aktivní sportovec a tvrdí mi že si mám najít nějaky ventil,kde se uvolním.Taky,že bych měla změnit zaměstnání,kde budu v klidu(stejně to budu mít teď nahnuté,kvůli dlouhodobému léčení)Vím,že má pravdu a hrozně mu závidím,jak dokáže být spokojený a užívat si život.Nevím jestli nejsem divná,když potřebuji recept na to být spokojená a umět se radovat, ostatní to přece umí sami o sobě.

    Feb 06, 2009
  • Obrázek uživatele wiera
    wiera (anonym)

    dakujem Andrej. urcite vyskusam tvoje rady.Tvoj clanok je povzbudivy a pri jeho citani mam pocit ze to dokazem. Fakt ma to nebavi zit s pocitom strachu a paniky zo vsetkeho. Je to tazke bojovat proti tomu ale nechcem skoncit ako troska.Dufam ze to zvladnem ako ty.Drz mi palce.wiera

    Feb 07, 2009
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Ahoj všichni.Moc mě potěšilo,že jsem zde našla diskuzi na téma panické ataky.Chtěla bych také o sobě něco napsat.Snad pomohu alespoň trochu ostatním.Mé problémy začaly zhruba před 5-ti lety.Chodila jsem do práce,hodně se věnovala dětem a v té době jsem ani neměla nějaké větší problémy v manželství.Můj první záchvat mě potkal na ulici.Internistka mě udělala ekg a zjistila,že to mám nejspíš od páteře a já jsem jí uvěřila.Za 14 dní následoval hodně silný záchvat,s typickými projevy.Myslela jsem,že odbila má poslední hodina.Odvezla mě Rzta.V nemocnici jsem ležela 3 týdny a prošla všechna vyšetření,vč.CT mozku.Konečný závěr.....Zdráva. měsíce jsem se doslova doma placatila a nebyla schopna jít někám dále od domu.Měla jsem strach,že někde umřu,že mě nikdo nezachrání.V té době se můj syn začal věnovat sportovnímu tanci a já jsem byla nucena odvážet ho na tréninky,začala jsem chodit opět do práce a neměla čas na nic jiného a kupodivu se moje ataky zmírnily.Sice jsem malé záchvaty měla,ale dokázala jsem se snimi docela vypořádat.Horší to bylo v manželství.Začalo se bortit a když jsem změnila práci a začala za ní 1hodinu cestovat,vše se rázem zhoršilo.Dostala jsem nabídku jet na léčení do Sadské,což jsem využila.Zůstala jsem tam 3 měsíce a musím říct,že mě tento pobyt neskutečně obohatil.Poznala jsem,že nejsem na světě sama,kdo má tyto problémy a hlavně jsem se naučila rozhodovat se.Po návratu domů jsem nastoupila do původního zaměstnání,rozvedla se,změnila bydliště,ale ještě nejsem zdaleka u konce.Mám plný invalidní důchod,na krku dvě plnoleté studující děti,dluhy z manželství,problémy se starším synem,kterému se nějak nedaří osamostatnit se.Chodím do práce na zkrácený úvazek,protože někdo nás živit musí.Sice mám přítele,ale zároveň dvě domácnosti a i když jsem si myslela,že maximální vytížení člověku v této situaci pomůže,není to docela pravda.Moc dobře vím,že mé záchvaty jsou hodně závislé také na únavě.Léčím se v Praze u paní doktorky Němcové a jsem s ní spokojená.Trochu mě léčení komplikuje štítná žláza a váha,která se rapidně během dvou let navýšila,ale nějak s tím neumím nic dělat.Momentálně mám pocit,že se můj stav zase horší,proto chci všem říct,že je to určitě běh na dlouhou trať a všem držím palce.Pro paní která psala 6,2, mám vzkaz.U Vás se určitě jedná o syndrom vyhoření,spojený s depresí.Tuto situaci také velmi dobře znám.Ležela jsem celé dny a nebyla jsem schopna ani oškrábat brambory.Připadala jsem si jako zvířátko.vstala jsem jen pokud jsem potřebovala na toaletu.Všechno mě připadalo zbytečné.Věřte,zlepší se to.Píšete,že máte hodného manžela i děti a to je důležité,to zázemí.Nemyslím si ale,že by jste neměla brát léky.V určitých situacích je to berlička,jak z kruhu ven.Hodně štěstí.

    Feb 14, 2009
  • Obrázek uživatele Radka
    Radka (anonym)

    Ahoj lidičky, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyto stránky. I já patřím mezi Vás a musím se naučit žít se záchvaty panického strachu. První "ataky" jsem poznala v roce 2000. Byla jsem teprv po maturitě, tak mladá, tak proč ten strach? Prošla jsem si veškerá vyšetření, Ekg, EEg,..... vše v pořádku a bylo mi řečeno, že to mám od nervů. Cesty do práce pro mě byly nepřekonatelné a tak mě do práce vozil manžel a z prác jsem jezdila taxikem. Naštěstí jsem se dostala k výborné paní doktorce psychiatričce, kt. mi nasadila léky - Zoloft a lexaurin a doporučila terapii u psycholožky. Léky jsem brala cca 3/4 roku. Nejprve 3 měsíce a pak 6m. No a pak mi bylo krásně, začala jsem i cestovat, jezdit opět metrem, chodit mezi lidi, vdala jsem se, porodila 2 krásné dcery (3,5r a 16m) a myslela jsem si, že mám vše za sebou. Jenže minulý měsíc mě bez varování zasáhla další ataka a dost silná, byla jsem venku, naštěstí bez holek a měla strach, jestli vůbec dojdu domu. Do 20 minut mi bylo dobře. Od té doby jsem měla 2 slabší ataky, kt. jsem "rozdýchala". Léky se mi zatím brát nechtějí a ani bych nemohla, ještě kojím. Vzhledem ke zkušenosti, kt. mám za sebou vím, že to není životu ohrožující, ale je to hodně nepříjemné a strach co bude,..... Moc mi pomáha, přečíst si, že toto "onemocnění" potkává tolik lidí, tudíž, není to nic neobvyklého. Všem Vám přeji, at Vás ataky brzy opustí a můžete opět žít normální život bez strachu. Hodně štěstí a síly Radka

    Feb 16, 2009
  • Obrázek uživatele Marka
    Marka (anonym)

    Ahojky,panické ataky jsem měla naposledy v roce 1998 po narození dcery z ničeho nic trvalo mi 4 roky než jsem se z toho vyhrabala a pak 6 let v pohodě sem tam to na mně přišlo ale dalo se to zvládnout.Od roku 2008 opět po porodu syna se mi to na podzim vše vrátilo - strach jít ven,do obchodu prostě hrozný strach že omdlím,umřu,pocity na zvracení,nutkání na stolici,průjmy,bušení srdce,svírání na hrudi,třes,pocení je to hrůza,mám negativní myšlenky.Chodím k psychiatrovi,beru léky ale nemám pocit zlepšení,neiju ale přežívám jsem věčně zavřená doma a to mám děti už kvůli tomu potřebuji normálně fungovat.Nevím jak si pomoci ten strach je silnější

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele Monika
    Monika (anonym)

    Ahojky,panické ataky jsem měla naposledy v roce 1998 po narození dcery z ničeho nic trvalo mi 4 roky než jsem se z toho vyhrabala a pak 6 let v pohodě sem tam to na mně přišlo ale dalo se to zvládnout.Od roku 2008 opět po porodu syna se mi to na podzim vše vrátilo - strach jít ven,do obchodu prostě hrozný strach že omdlím,umřu,pocity na zvracení,nutkání na stolici,průjmy,bušení srdce,svírání na hrudi,třes,pocení je to hrůza,mám negativní myšlenky.Chodím k psychiatrovi,beru léky ale nemám pocit zlepšení,neiju ale přežívám jsem věčně zavřená doma a to mám děti už kvůli tomu potřebuji normálně fungovat.Nevím jak si pomoci ten strach je silnější .Kdybyste někdo chtěl napsat můj email ( monna72"seznam.cz )

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    KOMPLETNÍ VÝŽIVA PRO VAŠE TĚLO 7 denní kurz hubnutí zdarma - registrace na www.snama.cz/dieta NEJDE JEN O HUBNUTÍ, ALE PŘEDEVŠÍM O KVALITÍ VÝŽIVU ORGANISMU

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele EV\
    EV\ (anonym)

    TÉŽ JSEM PRODĚLALA TYTO POTÍŽE 20 LET JSEM NEVĚDĚLA CO JE JÍT SAMA VEN DO OBCODU APOD. UŽ BYCH TO NIKDY NECHTĚLA ZAŽÍT. TED JE MI MNOHEM LÉPE , POTÍŽE MI USTOUPILY PO ASETŘE A NEUROLU. MÁM I TACHIKARDII TO UŽÍVÁM VASOCARDIN, NEZŮSTÁVEJTE HLAVNĚ DOMA ,ŘÍKAT SI TO ZVLÁDNU TAM DOJÍT ,,,, TAK HODNĚ SIL POZDRAV

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele PETRA
    PETRA (anonym)

    moje potíže také trvali dlouho. užívám také ASENTRU a NEUROL

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    ahoj, byla mi zjištěna středně těžká deprese, bojím se všeho, vyřizování, mít děti, nejsem schopna fungovat v práci, do toho mám ještě sociální fobii,a nedoslýchavost na levé ucho.připadám si bezradná, zbytečná, neschopná, děsí mě lidi, tak zůstávám doma zavřená.Nic mě nebaví

    Bře 19, 2009
  • Obrázek uživatele Mara
    Mara (anonym)

    je to ve vas vy se s tim musite poprat dojdete si k doktorovi presvecte se ze jste zdraví a pak tzo pude me je 18 a mam sklony k sebezniceni sem citlivej a vsechno na me pusobi tak nejak si to prebiram do svi hlavy treba kdyby nekdo nekde omdlel tak ja ybch si lehnul vedle nej .. je to vo psychice !! a kdyz chcete tak to dokazete !!! ..

    Dub 15, 2009
  • Obrázek uživatele Bohuš
    Bohuš (anonym)

    ahoj mě se to dneska stalo, prot jsem si našel tuto stránku, taky je mi 18 let, a mám ty samé příznaky o kterých se zde píše, je to opravdu nepříjemný pocit... máte pocit že každou chvíli máte dostat infarkt... , jinak pěkná stránka, díky Vám jsem zjistil co mi doopravdy je, měj te se..

    Kvě 11, 2009
  • Obrázek uživatele Bohuš
    Bohuš (anonym)

    najdi si nejakou zabavu a netvrd sama sobe ze jsi zbytecna, myslim, ze kazdej kdo tady na tom svete beha asi nebude zbytecnej ne? chce to nejaou zabavu nebo praci u ktery se musi hodne premejslet aby na to clovek nemyslel:-;

    Kvě 11, 2009
  • Obrázek uživatele xxx
    xxx (anonym)

    aHOJ PODLE TOHO CO POPISUJES TAK TRPIS OBSEDATNE KOMPULSIVNI PORUCHOU,BOJIS SE SMRTI A KONTROLUJES SE PORAD,NA TO TI MUZU PORADIT PSYCHOLOGA

    Srp 22, 2009
  • Obrázek uživatele haf
    haf (anonym)

    Ahoj. Trpim silenymi uzkostmi ze smrti a z casu. Zachvaty, jake tu popisujete, jsem jeste nemela. Myslite ze by to mohla byt zacinajici thanatofobie a chronofobie? Taky to na me prislo zcistajasna a nevim, kde se to ve mne vzalo. Taky jsem mivala deprese. Ted uz to neni takove hrozne, ale porad nedokazu citit tu pravou radost ze zivota, nedokazu se na nic tesit adt. Za chvili mi bude 18, ale ja nejak nechci dospet...

    Dub 03, 2010
  • Obrázek uživatele Týna
    Týna (anonym)

    Dobrý den a krásný slunečný den všem ...., tak i já se nepatrně podělím o svojí zkušenost .., nevím zda je to přímo tato porucha ale myslím že to má hodně společného.., je to už skoro 4 roky když jsem čekala svoje první dětátko..., cca od 5 měsíce těhotenství nečekané a nezávislé přepadení---třes celého těla.., pocit na zvracení-prujem.., že se nemužu nadechnout že omdlím..., a zase to utichlo na pár dnu a znovu to přišlo...., po veškerém vyšetření vše v pořádku !!!...a najednou po čase opět ....jak tomu tetka říkám přepadovka ---při nákupu , na cestě na výlet ........, přesně tak jak se odborně popisuje tato porucha vždy v situaci která není obvyklá a po čase pozorování se sama sebe a zaobírání co to je tak i doma v klidu ....., po porodu našeho dětátka na čas klid --jiné starosti a po čase opět....., no a při čekání druhého dětátka opět ale pouze jednou .....a opravdu mě pomohlo.....uklidnit se ríkat si Jsem Zdravá všechno je v pořádku a opravdu to nezkoumat čím více se to zkoumá a řeší tím je stav toho všeho v mysly horší a pak je to horší i na venek ..!!!!....a myslím od narození druhého dětátka se to stalo tak jednou a od té doby CCA 5 měsícu klid ...a snad bude ...., ale bylo mě taky ouvej jenom jsem byla zalezlá doma představa že někam pujdu nebo pojedu a že se mě to stane byla šílená ..!!!!....měla jsem strach bejt s detma sama když manžel musí do práce ..nebo jít dál od domu na procházku natož sama s detma ..., no nic moc ale jak ríkám snad je to dobréé........mějte se moc fajn a držte se .......

    Čer 05, 2010
  • Obrázek uživatele weruš
    weruš (anonym)

    nevim jestli to co mi niči život je nejaka porucha nebo uzkost nebo neco ale vím že je to něco jako strašný strach z něčeho,.. Začalo to na základce kdy všichni braly vážně to co jsem řekla a já se začala bát že řeknu něco co někomu ublíží a že někoho ztratím--at uz kamarada nebo své já.začala sem se vyhybat lidem a přestala jsem se s nimi bavit,...za par měsicu stejně jak to přišlo to zmizelo ale pak se to objevilo v jine barvě.Tentokrát jsem se bála že třeba zapomenu zamknout nebo vypnout televizi mikrovlnku nebo necham rozsvíceno,..kolikrat jsem to kontrolovala i 6x končilo to tak že jsem dobihala na autobus a při příjezdu do školy sem měla takovy strach že jsem chtěla jet zpátky vše zkontrolovat,řeknete si určitě že je to absurdni ale ten pocit strachu a sevření hrdla,..byl silnější než když si říkáte ano je zhasnuto je vypnute všechno a nic se nestane,..věříte tomu chvíli a pak se vrátí zase ten strach.Později jsem se bála psát písemky abych nenapsala něco pohoršujícího nebo něco špatného, nejspis jsem se bála že bych napsala něco z čeho bych měla ve škole problem a bála se že se na mě ostatní budou dívat skrz prsty,..samozřejmě že to byl další strach ktery se vyvíjel v něco dalšího a dalšího a ty předešlé mizely,další byl strach z nemocí to mě vedlo opět ke stranění lidí abych od nich nic nechytla...samozřejmě že se doted nic z toho čeho jsem se bála nestalo ale pořád je tam ten strach který mě nutí chodit pozdě,milionkrat kontrolovat věci které jsou absurdní a přesto že tohle všechno víte nevíte to hlavní,..jak se toho zbavit.Zaměstnat myšlenky ano ale ne naporad to nejde,... Nechci k psychologovi ani žádné terapie chci se tomu postavit a sama to zdolat ale ono je to tak těžké,..a vubec nevim jak na to,...žit ve stachu už skoro 5 let mě ničí vím že jste na tom hůř ale já se bojím že se to ještě zhorší,..

    Lis 10, 2010
  • Obrázek uživatele Lenka
    Lenka (anonym)

    Weruš, jsi bláhová. To je jakobys chtěla sama zvládnout otevřenou zlomeninu, postavit se tomu čelem... Máš vysokou úzkostnost a tvůj mozek produkuje tím pádem překotně tolik myšlenek, že je nestačíš a ani nemůžeš zvládat. Mohlo by to vyústit atakou-zkolabuješ, sekneš sebou, odvezou tě a budou hledat organickou poruchu, třeba elipsii. Ještě se z tebe stane navíc hypochodnr, protože se začneš bát o svoje zdraví. Zajdi k psychiatrovi, nejspíš ti pomůže citalopram, projasní myšlenky a za 3 měsíce z tebe bude jiný člově, sebevědomý, klidný s nadhledem. Bojíš se toho stigma, že chodíš k psychoušovi? To je zbytečné, vždyť jde o TVůJ život. Měj se hezky. Prožila jsem totéž a stavěla se k tomu čelem několik zbytečných let, holka.

    Lis 11, 2010
  • Obrázek uživatele Pro Weruš
    Pro Weruš (anonym)

    Nemoc mozku je ¨komplikovaná nemoc,horší než zlomená noha.Jak se zavčasu nezačneš léčit nezvládneš to!Pomoc psychiatra je namístě!Až začnou léky účinkovat řekneš si proč jsem nešla hned.Věř tomu holka.Netrap se a něco se sebou dělej.

    Lis 11, 2010
  • Obrázek uživatele weruš
    weruš (anonym)

    Děkuju za odpovědi.Nevim muj problem je to že v jednu chvili se citim že to zvladnu a nepotřebuju pomoc a v druhou chvíli nejsem schopna vubec nějak přemýšlet.A spíš se bojím že u psychologa nebo psychiatra,..bych musela všechno vysvětlovat a toho se trochu děsím jenže je asi fakt že jinak se z toho nedostanu.Snažila jsem se najit navod nekde na internetu ale nikde to neni :( A taky se bojim že by mi léky nesedly a dopadlo by to mnohem hůř.

    Lis 11, 2010
  • Obrázek uživatele Lenka
    Lenka (anonym)

    weruš, nebudeš muset nic vysvětlovat. On se zeptá: co tě trápí a ty to řekneš tak, jak jsi to napsala, on už ví, čeho se chytit. Při prvním sezení tě nechá dlouho mluvit a možná ani nedokážeš hned na poprvé utřídit myšlenky a říct, co konkretně ti je. Já to vím až teď, až po několika letech, když už je mi fajn, jakoby se mi vyjasnilo proč se to všechno stalo a od čeho mi bývalo blbě. Taky jsem hledala návody, četla knížky o depresích a neurózách, ale bylo to málo. Chtělo to odbornou medikaci. měla jsem na spaní třetinku Trittica a asi po 2 měsících ještě Citalec, 1tbl ráno. Přitom jsem pracovala a řídila auto- neměla jsem ani vedlejší účinky. byla jsem tak šťastná, že jsem ten krok udělala. Když ti léky nesednou, najdou se jiné- je jich hodně a má je opravdu jen psychiatr, ne praktický. ten by tě zničil lexaurinem nebo Neurolem a byla by z tebe troska. Neboj se do toho!

    Lis 12, 2010
  • Obrázek uživatele Lenka
    Lenka (anonym)

    Zapoměla jsem napset, že k psychiatrovi nemusíš mít doporučení ani zdravotní dokumentaci. Nějakého si najdi, třeba ve vedlejším městě, kdyby ti to moc vadilo a objednej se , na první sezení nebudeš dlouho čekat, to oni vědí, že když už se člověk rozhodne, tak to byl boj. Zdravím.

    Lis 12, 2010
  • Obrázek uživatele weruš
    weruš (anonym)

    děkuju moc co nejdřív zkusím zajít za nejakym psychiatrem protože už na to sama nemam nervy :) děkuju moc za to aby mi bylo lip to stojí zkusim někde ve zlíně asi,..děkuju moc. za to aby mi bylo lip to stojí :)

    Lis 12, 2010
  • Obrázek uživatele Marťa
    Marťa (anonym)

    Ahoj, nevím jestli trpím panikou, ale někdy většinou ve vlaku , autobuse nebo někde kde je mnoho lidí nebo budov se začnu bát začnu stresovat , že nebudu od tama moci utéct ,špatně se mi dýchá a už se mi stalo , že jsem musela několikrát vystoupit. Tento stav se mi objevil už i v autě když řídí někdo komu nevěřím. Taky si dost často měřím tep jestli náhodou nerní zrychlený. Někdy večer když ležím v posteli si říkám, že proč tady vlastně vůbec jsem přemýšlím o svém životě připadá mi že mé tělo je jen skořápka tak křehká , že se může kdykoli rozbít a že já jsem jen něco v té skořápce. Tyto stavy nemám až tak často většinou se objeví když mám blbou náladu. A když jsem v autobuse nebo přeplněném vlaku prostě když začnu nad tím vším přemýšlet. Točí se mi hlava a cítím se na odpadnutí. Už mě párkrát napadlo že to může být spojeno s tím , že jsem v dětství přišla o maminku a nebo také s tím, že jsem si s bratremv dětství hráli na pěkně blbé hry viz že mě zavřel do postele do úložného prostoru a já se tam strašně bála a on mě nechtěl pustit ven. Trápí mě tyto stavy protože tím svým chováním ovlivňuji i lidi kolem sebe a moc mě mrzí že jsem taková nevrlá vždy jsem byla veselá a šťstná a měl jsem spoustu aktivit. Dnes mám práci školu a zbytek času přemýšlím nad svým strachem=o( můžete mi někdo poradit?

    Lis 22, 2010
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Trpíš panickou poruchou tzv. agorafobií. Taky jsem si s tím prošla. Vím jak si tyto stavy člověk umí přivolat a jak ho polije horko a jak se mu špatně začne dýchat. Tahle nemoc je tzv. nemoc tisíciletí a trpí s ní nejvíce mladých lidí.Dá se léčit u psychiatra,nebo jen zajdi za obvoďákem a nech si napsat cipralex. Já sama jsem tímto prošla a brala jsem ho asi 8 měsíců i když mi doktor říkal,že to můžu brát i celý život pokud bych chtěla.Cítila jsem se suprově po nich a už je asi 3roky neberu a tytostavy se mi nevrátily.Hlavně se situacím,kdy to na tebe přijde nevyhýbej a naopak je řeš. Prostě si řekni,,no a co,blbě mi být může,ale odejít to musí. Když sebou švihnu,však nebudu jediná a oni lidi mi pomůžou(ovšem toto se mi nikdy nestalo že bych omdlela).Když jsem si to vyvolala,tak jsem se začala pozorovat a to tak,že jsem se nejdříve spotila,potom jsem rychleji dýchala,ale za chvíli jsem cítila,že to prostě odchází.Není to příjemné,ale zvládnout se to dá.Najdi si zde diskusi cipralex(tady na doktorce) a uvidíš kolik mladých lidí tímto trpí. Je tam dobrá parta lidiček co tě podrží a pomůžou ti taky v braní toho léku.Měj se hezky a zase napiš. čau

    Lis 22, 2010
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Ještě ses ptala čím je ta nemoc způsobena. Tak hlavně nějakým velkým náporem na tvou psychiku. Nějaký delší stres,nebo i učením. U mě to vyvolala škola. Já jsem se učila na zkoušky a prostě jak to neumím skoro nazpaměť tak si nevěřím,no a na vysoké se toto těžko zvládá.)) Ještě k těm lékům. Pokudsi vytvoříš hladinku,tak se na věci budeš dívat tzv. z vrchu. Nebudeš tak emoční a budeš tzv. nad věcí.Ze začátku se někdy stává,že se tvůj stav trošku zhorší,ale věř mi i ostatním,že tak po 14-3týdnech ucítíš na sobě velkou změnu a to k lepšímu. Hlavně to řeš,jinak to bude stále horší...Ahoj J.

    Lis 22, 2010

Stránky

Přidat komentář

Reklama

Reklama