Stát se sebou samým

Je třeba konstatovat, že lidé často brzdí rozvoj své osobnosti a potlačují svou originalitu ze strachu, že se nebudou líbit ostatním. Každý z nás má častokrát sklon uzavřít se v určitém životním období a dál se už nevyvíjet. Někteří lidé se proto nikdy neoddělí od rodiny nebo od svého povolání. Zůstávají anonymní součástí nějakého klanu, partnerského páru nebo určitého povolání. Dodá jim to pocit jistoty, ale současně i poškodí originalitu, která si vybere daň ve formě duševního nebo tělesného onemocnění.

Rozvinout vlastní osobnost a stát se sám sebou není pouhým úkolem přidělenýrn psychologem, ale základní lidskou potřebou, za jejíž nenaplnění musíme draze zaplatit. A to tím více, že uspokojení této potřeby zakládá pocit životního naplnění. Umožní rovněž člověku zakusit důvěrný pocit, že našel jak své místo ve světě, tak smysl svého života. Nezadatelná potřeba stát se sám sebou, tento popud k vlastní autonomii, je základem toho, čemu švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung říká proces individuace.

V Jungově pojetí vede proces individuace k utváření lidské bytosti, která je co nejvěrnější sobě samé a přitom je úzce spojena s tím, co ji obklopuje. Prochází těmito obdobími: nejdříve se člověk odděluje od rodičů a komplexů, které jsou s nimi spojeny, ve druhém období vzrůstá jeho kompetence ve vztazích s ostatními lidmi, ve třetím období se stává takovým, jakým se cítí, a ve čtvrtém pak celistvou osobností, to znamená více soustředěnou na sebe, ale současně spojenou s životním procesem ve všech jeho aspektech.

Během posledního období procesu individuace zanikne paradox splynutí a oddělení, protože když je já ve vztahu s nejhlubší úrovní lidské bytosti, a sice s úrovní bytostného já, vymizí rozdíl mezi ním samým a ostatními. Lidské já je tedy současně sebou samým v tom nejvlastnějším smyslu slova, zároveň je však spojeno se vším, co je. Jedná se o tajemství naší identity. Jsme současně jedincem i společenstvím, individualitou i univerzalitou. K tomuto cíli však vede dlouhá cesta.

Zůstat sám sebou ve společnosti druhého člověka a cítit se doprovázen, když je člověk sám, patří k nejparadoxnějším milníkům naší cesty životem. Nevyhnutelné tření mezi individualitou a univerzalitou je motorem kreativity a zdrojem životní energie každého člověka.


Zdroj: Guy Corneau: Anatomie lásky, nakladatelství Portál

Komentáře (1)

  • Obrázek uživatele Jak se stát sám sebou
    Jak se stát sám... (anonym)

    V současnosti zde uspěje jenom ten, kdo je sám sebou, a nesnaží se zde být tím, čím není, v každém z nás je něco hodnotného co je možné nechat vyrůst a tím se stát něčím co společnost mnoho potřebuje. Ze všech stran na každého neustále mnoho útočí ti, co se snaží o to, aby se ti druzí stali tím, co oni chtějí, každý by chtěl ty druhé pomocí svatých ideologických dezinformací sobecky naprogramovat jako by to byli jenom hloupí roboti bez inteligence. Vstup do naší; strany, víry, sekty, mafie, spolku, organizace, atd. budeš se zde mít dobře, všichni slibují, když naivní lidské ptáčky do ideologické klece lapají tak jim krásně zpívají o výhodách, které je prý čekají? Originalita každého civilizovaného člověka je systematicky likvidována už od jeho narození, a pokud se někdo postaví proti tomuto duševnímu znásilňování, je za to pochopitelně tvrdě i potrestán. Jakou ale má zde člověk hodnotu, když je stejný jako ostatní a tím je zde i velmi snadno nahraditelný, a o to autoritám zde jde, aby byl zde každý snadno nahraditelný a tak byl nucen sloužit autoritám za minimální odměnu. Bůh je jenom ve tvém podvědomí, on není na nebi ani v posmrtném ráji, jaké je tvoje podvědomí, takový je tvůj život, jde jenom o to, jak spatřuješ v podvědomí ty druhé, jestli je spatřuješ správně jako sobecké svině, nebo jestli naivně věříš těm ubohým maskám, za které se schovávají jako; politici, podnikatelé, autority, nadřízení, atd. Díky bohu se smát sobeckým sviním mohu, tak to je že ten druhý sobecká svině je.

    Led 20, 2012

Přidat komentář

Reklama

Reklama