Smrt milovaného člověka

Smrt nás stále doprovází a je neoddělitelná od života. Smrt našeho nejbližšího člověka - smrt rodiče, dítěte, manžela v nás vyvolá stav, kdy se s touto skutečností nevyrovnáme, necháváme v sobě stav umírání nedokončený.

Chodíme kolem této události, nepřipouštíme si ji však jako skutečnost, neměnitelný fakt. V podvědomí stále čekáme s každým zvukem otevírání dveří na příchod, ač víme, že to není možné. Nenecháme k sobě přistoupit hloubku ztráty, hloubku hoře, aby se dostalo až do nitra naší osobnosti. Vytvoříme si jako obranu představu pouze dočasného, fiktivního rozloučení, s nadějí na opětovné setkání. V našem vědomí se vytvoří bolestivé místo, kolem kterého chodíme opatrně, jen občas na něj sáhneme, avšak ihned pro zjitřenou bolest ucukneme. Nenecháme svého nejbližšího ve své duši zemřít. Je stále s námi. Ptáme se ho v duchu, jak by se zachoval v tom či onom, jak by provedl to či ono, jak by nám poradil v tom či onom. Pro nás nezemřel, neodešel, jsme jen od sebe odloučeni. Jen tak lze překonat, přežít ztrátu skutečně milovaného nejbkižšíhočlověka. Žijeme se svými mrtvými. Mrtví žijí v nás. Jsou součástí naší psychiky, našeho vědomí. Občas vystupují živoucí v našich snech.

Hloubka zármutku při ztrátš milovaného člověka je těžko změřitelná, druhému obtížně sdělitelná. Zármutek však oslabuje život a těžce oslabuje vitalitu člověka. "Je snadné odejít se svou smrtí, ale je nesnadné žít se smrtí cizí." Máme vůbec (kromě podání léků) návod, nějaká doporučení, jak zmírnti bolest z odchodu milované osoby?

Říká se, že čas hojí rány, čas vše zacelí. Z lidské praxe se osvědčuje a psychologové, kteří se problematikou zabývají, to potvrzují, že pozůstalému pomáhá po určitou dobu o svém mrtvém mluvit. Hovořit o něm s příbuznými, mluvit s ním v duchu. Hovory se zdánlivě opakují, zdánlivě jako kdyby se řeči pohybovaly v uzavřeném kruhu. Postupně však jako kdyby se kruh otevíral, jako by se z něho stávala spirála, bolest a hoře se umenšují, ustupují, odcházejí.

Bolest a zármutek se dále zmírní, pokud si pozůstalý vytvoří v duši představu, že se zesnulému daří lépe než zde v "slzavém údolí". Bolest se mnohdy změní v jiný pozitivní cit, když se udržuje se zesnulým spojení "srdcem i duší".

Smuteční hostiny vznikly z uvedených důvodů. Smuteční hostina je místem, kde se v kruhu pozůstalých hovoří o zesnulém, kde se připomínají jeho skutky, jeho život, jeho strasti i radosti, kde se připomínají mnohdy i historky ze života i to, co měl rád. Smuteční hostina se stává důstojným způsobem rozloučení i součástí léčby - oslabení bolesti a zármutku. Tento způsob rozloučení se vytvořil a existuje v nejrůznějších formách ve všech civilizacích.

Zdroj: MUDr. Adolf Sklenovský - Zdraví není samozřejmost, nakladatelství Votobia

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (15)

  • Obrázek uživatele Jiřinka
    Jiřinka (anonym)

    Před pěti lety mi zemřela náhle maminka, čas rány nezahojí, vše je stále čerstvé a velice bolestivé. Je to jako by se to stalo včera.

    Bře 11, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Už je tady stejná dikuze "smrt maminky"

    Bře 11, 2009
  • Obrázek uživatele janina
    janina (anonym)

    před 5lety mi zemřel děda těžko to nesu do mted nemluvím o tom z nikým a furt si říkám že jsou tu lidi dýl než byl on. bylo mu 75 let a vím že to je úctyhodný věk ,ale nějak mi to furt nejde přijmout.

    Bře 11, 2009
  • Obrázek uživatele v
    v (anonym)

    mě zemřel táta v 49 la mamka 69 . tchán ai tchyně v 63l. každý sr musíme s rodiči rozloučit.někdo dříve ,jiný později .hohší je, když rodiče pohřbívají své děti.měla jsem sousedku měla 5 dětí a zbyli ji 2 .je to smutný a takových i jiných bych mohla vypsat moc a moc.musíte se upnout více na rodinu a práci. je to opravdu nejlepší řešení.já to znám. modlete se za ni

    Bře 11, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Před vánocema mi zemřela maminka a nevěřím tomu,že čas tuhle ránu zhojí!Je to velice bolestivé a čerstvé! Nepomáha ani když se více upnete na rodinu! Práci nyni sháním,věřte mi je to velice těžká živcotní situace!

    Dub 01, 2009
  • Obrázek uživatele Janča
    Janča (anonym)

    Těžko se vyrovnáváme s tím, že ten, koho jsme milovali, už není. Běh života je takový, bohužel nás něco takového všechny potká. A na druhou stranu - i o nás bude později někdo takhle uvažovat, ten, kdo nás má rád. Dost často se mi zdá o rodičích nebo o kamarádech, které už nemám, ale komunikuju s nimi v tom snu. Mám hezký pocit, že se ke mně vracejí. Vím, že tady je už nepotkám, ale co já vím - jednou se uvidíme ...?

    Dub 01, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Před pěti lety mi zemřela babička a před 15 měsíci můj strýc (babiččin syn, ke kterým jsem jezdila byla jsem na ně zvyklá. Ještě ted´, když někdo vysloví jejich jméno tak mám v očích slzy,ale úplně se už nerozbrečím. Vím, že by byli na mě pyšní, že jsem se rozhodla pro další studium v dnešní době tak důležité.

    Kvě 12, 2009
  • Obrázek uživatele Eleonora
    Eleonora (anonym)

    mě se bratr oběsil... máte štěstí že vite co se stalo proč se to stalo ale já ne...

    Zář 10, 2009
  • Obrázek uživatele Lucie Kumberová
    Lucie Kumberová (anonym)

    Mě umřel před 2 lety bratr.Bylo mu 20 let.umřel při tragické autonehodě jako spolujezdec.Od té doby jsem se stím ještě nesmířila a vyhledávám ho všude a čekám na něj...Půl roku před bráškou mi umřela kamrádka v nedožitých 18 let a nyní po dvou letech mi umřel známý ve věku 25 let...

    Lis 05, 2009
  • Obrázek uživatele Alexandra
    Alexandra (anonym)

    Mě umřel před 2 lety...Milá Lucie, myslím, že ten, kdo neprožije stejnou tragédii v rodině jako Ty, si nedokáže úplně představit,jakou bezmoc a bolest prožíváš. Nemohla jsi nic udělat a kdybys mohla, jistě bys to udělala. Také můj synovec zemřel ve vteřině v 16 letech při autonehodě jako spolujezdec. Už to bude 4 roky,ale pořád na něho myslím a někdy ho i "vidím" na ulici. Bolest se mírní jen velice pomalu, čas hojí, ale jenom ránu na povrchu. Uvnitř už vždycky bude jedno prázdné místečko a časem přibudou i další... Co dělat.Ty, které jsme ztratili, už nic netrápí, nic je nebolí. Já jsem přesvědčena, že odešli jen dříve, protože žili rychleji nebo už dosáhli určité dokonalosti. My se tu ještě musíme snažit...Nejsi v této bolesti sama, i mnoho jiných lidí ji zaživá. Přeji Ti, abys vždycky měla kolem sebe přátele, kteří Ti budou oporou. Žij tak, aby měl z Tebe Tvůj bratr radost.Co my víme, jak to všechno je ? Přeji Ti hodně síly. Saša

    Led 02, 2010
  • Obrázek uživatele Nikdo
    Nikdo (anonym)

    Mě umřel tatínek. Moc se mi stýská.

    Bře 15, 2011
  • Obrázek uživatele Kajka
    Kajka (anonym)

    Mně dnes umřel nejmilovanější dědeček. Zatím jsem ve stádiu kdy jsem si to ještě nebyla schopná pořádně uvědomit. Pořád tomu nemůžu uvěřit a doufám, že je to jenom zlý sem, i přesto, že vím, že je to krutá realita. Dědečkovi bylo 82 let, já vím, toť požehnaný věk, ale i tak na člověk není nikdy připravený a nedá se s tím smířit. Zemřel ve spánku, tak aspoň, že netrpěl. Musíme holt žít dál...

    Říj 26, 2012
  • Obrázek uživatele Kajko
    Kajko (anonym)

    Upřímnou soustrast:(. Dědeček měl hezkou smrt.

    Říj 26, 2012
  • Obrázek uživatele Lucík
    Lucík (anonym)

    Milá Lucie, myslím, že...Mě umřel tatínek v necelých 60 letech a i když to moc bolí a moc jsme ho milovali a on nás, tak jsem vděčná, že tady byl aspoň se mnou těch 30let. Pořád jsme si říkali - proč tak brzo odešel. Ještě měl vidět vnoučátka, jak vyrůstají a užít si zasloužený důchod s maminkou po boku. Ale bohužel přišla nemoc a vzala nám ho. Přes všechnu bolest se snažím si říkat, že je to vlastně obrovský dar ten jeho čas strávený s náma! A za něj musíme být vděční. Tatínka nám už nic nevrátí a musíme jen s láskou vzpomínat. Někdo odejde mnohem dříve, bohužel i Vám. A já myslím na takové lidičky, jak moc musí trpět při tak brzském odchodu milovaného člověka. Kolem nás je hodně takových ztrát a všem přeji hodně síly! Ať se Vaše bolest zmírní! A ať už věříme v cokoliv, že se třeba shledáme v nebi nebo jen ten človíček našel věčný klid...hlavně ať nás ta bolest nezničí a žijeme pro ty, kteří nás tady ještě potřebují! Přeji Vám hodně síly!

    Led 02, 2014
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Mě zemřel tatínek,bylo mu 70 let,ale byl to člověk vitální,pracovitý,zemřel náhle... usnul a už se nevzbudil...strašně mi chybí,mám ještě 2 sourozence a díky bohu maminku,vzájemně se podporujeme a držíme.zemřel letos 17.1. je to stále strašně bolestivé...strašně moc pro mě a mé sourozence znamenal...ano říká se že čas vše zahojí,ale už tomu nevěřím...tuhle ránu čas nezahojí nikdy...jen se s ní musíme naučit žít...jsem š´tastná a že jsem mohla mít takového tatínka jako byl on..tatínku děkuju....

    Dub 10, 2014

Přidat komentář

Reklama

Reklama