Smrt nás stále doprovází a je neoddělitelná od života. Smrt našeho nejbližšího člověka - smrt rodiče, dítěte, manžela v nás vyvolá stav, kdy se s touto skutečností nevyrovnáme, necháváme v sobě stav umírání nedokončený.
Chodíme kolem této události, nepřipouštíme si ji však jako skutečnost, neměnitelný fakt. V podvědomí stále čekáme s každým zvukem otevírání dveří na příchod, ač víme, že to není možné. Nenecháme k sobě přistoupit hloubku ztráty, hloubku hoře, aby se dostalo až do nitra naší osobnosti. Vytvoříme si jako obranu představu pouze dočasného, fiktivního rozloučení, s nadějí na opětovné setkání. V našem vědomí se vytvoří bolestivé místo, kolem kterého chodíme opatrně, jen občas na něj sáhneme, avšak ihned pro zjitřenou bolest ucukneme. Nenecháme svého nejbližšího ve své duši zemřít. Je stále s námi. Ptáme se ho v duchu, jak by se zachoval v tom či onom, jak by provedl to či ono, jak by nám poradil v tom či onom. Pro nás nezemřel, neodešel, jsme jen od sebe odloučeni. Jen tak lze překonat, přežít ztrátu skutečně milovaného nejbkižšíhočlověka. Žijeme se svými mrtvými. Mrtví žijí v nás. Jsou součástí naší psychiky, našeho vědomí. Občas vystupují živoucí v našich snech.
Hloubka zármutku při ztrátš milovaného člověka je těžko změřitelná, druhému obtížně sdělitelná. Zármutek však oslabuje život a těžce oslabuje vitalitu člověka. "Je snadné odejít se svou smrtí, ale je nesnadné žít se smrtí cizí." Máme vůbec (kromě podání léků) návod, nějaká doporučení, jak zmírnti bolest z odchodu milované osoby?
Říká se, že čas hojí rány, čas vše zacelí. Z lidské praxe se osvědčuje a psychologové, kteří se problematikou zabývají, to potvrzují, že pozůstalému pomáhá po určitou dobu o svém mrtvém mluvit. Hovořit o něm s příbuznými, mluvit s ním v duchu. Hovory se zdánlivě opakují, zdánlivě jako kdyby se řeči pohybovaly v uzavřeném kruhu. Postupně však jako kdyby se kruh otevíral, jako by se z něho stávala spirála, bolest a hoře se umenšují, ustupují, odcházejí.
Bolest a zármutek se dále zmírní, pokud si pozůstalý vytvoří v duši představu, že se zesnulému daří lépe než zde v "slzavém údolí". Bolest se mnohdy změní v jiný pozitivní cit, když se udržuje se zesnulým spojení "srdcem i duší".
Smuteční hostiny vznikly z uvedených důvodů. Smuteční hostina je místem, kde se v kruhu pozůstalých hovoří o zesnulém, kde se připomínají jeho skutky, jeho život, jeho strasti i radosti, kde se připomínají mnohdy i historky ze života i to, co měl rád. Smuteční hostina se stává důstojným způsobem rozloučení i součástí léčby - oslabení bolesti a zármutku. Tento způsob rozloučení se vytvořil a existuje v nejrůznějších formách ve všech civilizacích.
Zdroj: MUDr. Adolf Sklenovský - Zdraví není samozřejmost, nakladatelství Votobia
Komentáře (15)
- odpovědět
Bře 11, 2009- odpovědět
Bře 11, 2009- odpovědět
Bře 11, 2009- odpovědět
Bře 11, 2009- odpovědět
Dub 01, 2009- odpovědět
Dub 01, 2009- odpovědět
Kvě 12, 2009- odpovědět
Zář 10, 2009- odpovědět
Lis 05, 2009- odpovědět
Led 02, 2010- odpovědět
Bře 15, 2011- odpovědět
Říj 26, 2012- odpovědět
Říj 26, 2012- odpovědět
Led 02, 2014- odpovědět
Dub 10, 2014Přidat komentář