Psychické násilí je nejhorší. Tvrdí to všechny jeho oběti - děti, dospělí, muži i ženy vždy zdůrazňují, že víc než fyzické rány bolí tvrdé slovo. Psychické násilí ponižuje nejvíc.
Bere na sebe podobu urážek, nadávek, ponižování, pronásledování, výslechů, žárlivého odsuzujícího vyzvídání. Právě tyto formy násilí nenechávají stopy na těle, a klinický pracovník je tudíž nevidí. Nikdo nic nepozná. Samy oběti přitom původ svých bolestí skrývají. Ženy chřadnou, ztrácí se jim barva z obličeje, oči mají zamžené. Některé upadají do apatie a stěžují si na extrémní únavu, problémy se spaním a zažívací potíže. Při výskytu těchto příznaků by měl lékař zpozornět. Máme dnes k dispozici dotazníkové metody, které umožňují psychické násilí odhalit, aniž by pacientkám ublížily.
Oběti v izolaci
Psychické násilí se může projevovat jako „aktivní“ násilí, jeho nástrojem jsou urážky - muž ženu nazývá „duševně nemocnou“. Jak každý ví, slovník násilníků bývá velmi bohatý a pestrý: „blázen“, „děvka“, „štětka“, „kurva“ atp. Tyto urážky mají ženu paralyzovat, zpečetit její potupu, zahanbit ji před ostatními i před ní samou. Největší škody však páchá „pasivní“ násilí - například když muž nejeví zájem, nemluví s ní nebo se „tváří kysele“. Právě tento odmítavý postoj je doprovázen naprostou izolací oběti, podobně jako když predátor izoluje svou kořist,než ji zabije. Tyto ženy postupně přicházejí o vazby na přátele, rodinu a zůstanou samy s parterem, pokud milostné pouto trvá, a nakonec úplně samy. Nejsou ničím.
„Dřív jsem chodila hodně do společnosti, měla jsem spoustu přátel. S ním to všechno skončilo. Brzy jsme trávili čas jen sami ve dvou. Ze začátku mi to nevadilo. Dělali jsme spolu spoustu věcí, ale přestala jsem existovat,“ říká Ema. Beatrice, která se stala obětí tohoto typu násilí, se vyjadřuje velmi podobně: „Měla jsem kolem sebe spoustu lidí, přátel. Ale postupně kolem mě vytvořil vakuum. Nikdo, koho jsem znala, se mu nezamlouval.“
Když jste takto odříznuti od světa, hrozí, že se stanete obětí hrubého násilí. Izolace vždy předchází naprosté nadvládě nad obětí. Proto by měly být ženy zvlášť obezřetné, když chce jejich partner trávit čas pouze s nimi, když odmítá všechny návštěvy, jakkoli jsou jeho argumenty přesvědčivé.
V takovém chování není vždy snadné spatřovat násilí. Ema to vystihla přesně: „Neuvědomovala jsem si to. (...) Neslyšela jsem jeho nadávky.“ Také Beatrice říká: „Trvalo mi dlouho, než jsem přestala považovat slovo násilí za problematické. Vždycky mě v té souvislosti napadlo fyzické násilí. To, co jsem prožívala, byly opakované útoky, které mě měly ubíjet. Je těžké to vysvětlit, protože jsem často měla dojem, že jsou to jenom drobnosti.“ Tyhle „maličkosti“ a „prkotiny“ přitom ženy paralyzují, vyvolávají v nich umrtvující úzkost a strach a trvá dlouho, než zareagují.
Tato forma chování není výlučně mužskou záležitostí a netýká se pouze partnerského násilí; je určitým projevem samotné podstaty násilí, jehož smyslem je popřít druhého, který není součástí našeho já. Násilí na druhých páchají lidé, kteří nejsou schopni přijmout představu druhého člověka s odlišným pohledem na svět, postojem k životu a výhledem do budoucnosti. Násilník se bojí všeho, co mu není vlastní, a nakonec má strach z odlišnosti, která se rodí v něm samém.
Zdroj: Liliane Daligand - Násilí v partnerských vztazích, nakladatelství Portál
Komentáře (20)
- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 13, 2016- odpovědět
Čer 18, 2016- odpovědět
Čer 19, 2016- odpovědět
Čer 19, 2016- odpovědět
Črv 15, 2018- odpovědět
Kvě 29, 2020Přidat komentář