Schizoidní osobnosti

Všichni si přejeme stát se nezaměnitelným individuem, Vidíme to například na tom, jak citlivě reagujeme, když někdo zamění nebo zkomolí naše jméno: nechceme být libovolně zaměnitelní. Snaha odlišit se od ostatních je nám dána právě tak jako protikladné úsilí patřit jako sociální bytost ke skupinám nebo kolektivům. Chceme mít možnost žít pro své osobní zájmy a zároveň bychom chtěli žít s bližními v partnerství a v zodpovědnosti. Jak se to projeví, když se člověk vyhýbající se odevzdání pokouší žít převážně jen pro svou sebezáchovu?


Jeho úsilí bude směřovat především k tomu, aby byl co nejvíce nezávislý a soběstačný. Je pro něj rozhodujícím způsobem důležité nebýt na nikoho odkázán, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Proto se distancuje od ostatních lidí, potřebuje od nich mít odstup, nenechá je přiblížit se k sobě, omezuje kontakt s nimi na nejnutnější míru. Jestliže se odstup příliš zmenší, pociťuje to jako ohrožení svého životního prostoru, své potřeby nezávislosti, své integrity a urputně se tomu brání. Tak se rozvíjí strach z mezilidské btízkosti, který je pro něj typický. Ovšem blízkosti se v životě nelze vyhnout, a proto hledá ochranné postoje, jimiž se proti ní může zaštítit.


Takový člověk se bude vyhýbat především osobním, blízkým kontaktům, nikoho nepustí do své intimity. Ostýchá se setkání s jednotlivcem, s partnerem, a pokouší se převádět lidské vztahy na vztahy věcné. Když se vydá mezi lidi,cítí se nejlépe ve skupinách nebo kolektivech, kde může zůstat anonymní, prožívá však sounáležitost prostřednictvím společných zájmů. Nejraději by měl neviditelný plášť z pohádky, pod jehož ochranou by se mohl nepoznán účasmit na životě druhých a zasahovat do něj, a přitom by nemusel nic ze sebe obětovat.


Na své okolí působí schizoidi jako chladní, distancovaní, obtížně oslovitelní, neosobní až studení. Často se jeví zvláštní, podivní, ve svých reakcích nepochopitelní nebo zarážející. Můžeme je dlouho znát, aniž bychom je skutečně poznali. jestliže dnes jsme s nimi byli zdánlivě v dobrém kontaktu, budou se zítra chovat tak, jako by nás nikdy neviděli; dokonce čím více se k nám právě přiblížili, o to příkřeji se od nás najednou odvrátí, neempaticky, často
S agresí nebo nevraživostí, která nám připadá bezdůvodná a zraňuje nás.

Schizoid se vyhýbá každé důvěrné blízkosti ze strachu před druhým člověkem, před otevřením se a oddaností a tak je stále izolovanější a osamělejší. Jeho strach z blízkosti se projeví zejména tam, kde se k němu někdo přiblíží nebo kde se k někomu příliš přiblíží on sám. Protože pocity náklonnosti, sympatie, něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvlášť nebezpečné. To vysvětluje, proč sestává právě v takových situacích odmítavým ba nepřátelským, proč druhého náhle odstrčí. Najednou vypne, přeruší kontakt, stáhne se do sebe a už se kněmu nelze dostat.


Mezi ním a okolím tedy zeje široká mezera v kontaktech, která se s léty
zvětšujea stále více ho izoluje. Důsledky jsou stále problematičtější. Díky odstupu od lidí ve svém okolí ví o druhých příliš málo; má s nimi státe méně zkušeností, a proto je v mezilidských vztazích stále nejistější. A tak nikdy dobře neví, co se v druhém člověku děje; to se totiž dozvídáme, pokud vůbec, pouze v důvěrné blízkosti a milující náklonnosti. Proto je schizoid ve své mezilidské orientaci odkázán na tušení a domněnky a z tohoto důvodu je opět hluboce nejistý, zda jeho dojmy a představy o druhých a nakonec ij eho vjemy nejsou jen jeho iluze a projekce.


Zdroj: Fritz Rieman - Základní formy strachu, nakladatelství Portál