Schizofrenie je dar, tvrdí pacient s paranoidní schizofrenií

Martin (29 let) je usměvavý mladý muž. Schizofrenií onemocněl před 10 lety, svou nemoc si ale nijak nepřipouští. Uvědomuje si, že přestože se schizofrenie dá léčit, zcela uzdravit se nelze. Rozhodně ji ale nepovažuje za hendikep a s trochou nadsázky tvrdí, že je to dobrá zkušenost.

V mnoha ohledech je prý schizofrenie dar, zvláštní přirovnání, mohlo by se zdát. Jakub je ale již takový, věci přijímá tak, jak jsou, a na všem se snaží nalézt něco pozitivního. V současné době je již 6 let v remisi, oženil se, našel si práci, a přestože již bude do konce života užívat léky, léčbu dodržuje a v životě má velké plány. Zde je jeho příběh.

Byl jsem vždycky takový vysmátý kluk, měl jsem neustále blažený výraz, nic mě netrápilo. Vše začalo až na střední škole, to mi bylo 18-19 let. Vždy jsem byl takový spirituálně naladěný, duchovní člověk. Dokázal jsem mít nadhled, na věci se dívat z různých stran. Byl jsem kreativní, měl jsem hrozně moc plánů, hrozně rád jsem tancoval a můj diář byl vždycky přeplněný. Ale to už se právě ta nemoc nenápadně plížila. Podlé to bylo právě v tom, že to bylo pěkné. Jako bych stoupal po schůdkách stále nahoru. Zajímal jsem se o astrální cestování, lucidní snění a všechno jsem to hltal. Četl jsem ale také literaturu, na kterou jsem v tu dobu nebyl připravený. To mi pak podlomilo nohy a spadl jsem pěkně na beton.

Najednou jsem měl pocit, že se nepoznávám. Během půl roku jsem se strašně změnil a úplně jsem přehodnotil svoje priority. Chodil jsem spát o hodinu dřív, ráno jsem dřív vstával a často jsem relaxoval. Sám sebe jsem se ptal, jestli jsem to vůbec já. Až se to jednou definitivně zlomilo. Šel jsem spát, ale nemohl jsem usnout. Pořád jsem o něčem přemýšlel a nemohl jsem stopnout myšlenky, honily se mi hlavou a spojovaly se jako řetězec. Nedalo mi to spát. Takto to trvalo tři dny. Nespal jsem a skoro vůbec nejedl. K tomu se přidaly halucinace. Nejprve jsem viděl stát vedle dveří temnou postavu v kápi a pak se najednou objevila smrtka, která kráčela proti mně. To mě doopravdy vyděsilo. Byl jsem v šoku. V tu chvíli jsem si klesl opravdu na dno. Samozřejmě jsem neměl ponětí, že tyto stavy mohou být příznakem nějaké nemoci, myslel jsem si, že mám nějaké nadpřirozené schopnosti, a že to, co jsem zažil, byl mystický zážitek.

Ráno poté jsem měl takové nepříjemné pocity, zdálo se mi, že nemůžu dýchat, že mi netluče srdce. Vyběhl jsem na ulici a prosil jsem kolemjdoucí o pomoc. To už zasáhl táta, samozřejmě vůbec nevěděl, co se děje. Nejdřív si myslel, že jsem na drogách, protože jsem mluvil z cesty. Bylo jasné, že potřebuji odbornou pomoc. Táta mě zavezl k doktorce a ta mě ihned poslala na psychiatrii, kde mi řekli, že je nezbytná moje hospitalizace. V nemocnici ale měli plno, takže jsem byl v tomto stavu ještě tři dny doma.

Když jsem se dostal do nemocnice, byl jsem úplně mimo. Jediné, co si pamatuji, že jsem měl nutkavý pocit, že na mně leží osud celého světa a já ho musím zachránit. V nemocnici mi ihned nasadili léky, diagnózu jsem se přitom dozvěděl, až když mě propouštěli, tedy po třech měsících.

Po hospitalizaci jsem začal docházet do psychiatrické ambulance. Stále jsem bral ty stejné tablety jako v nemocnici a to i přes to, že jsem byl po nich strašně utlumený. Celkově jsem byl úplně jiný než dřív. Byl jsem tichý, dělalo mi problém navazovat přátelství, nebo se při komunikaci dívat lidem do očí. Úplně jsem se uzavřel a navíc jsem měl pocit, že mi to nemyslí, jako dřív. Často jsem přemýšlel, jestli jsem takový byl vždycky, nebo ne. I když jsem zvenčí vypadal naprosto v pořádku, vnitřně jsem v pohodě nebyl, připadal jsem si jako robot.

Léky jsem ale bral pravidelně, protože jsem viděl lidi, kteří je užívat přestali, a jejich stav se rapidně zhoršil. Vím, že velké množství pacientů přestane brát léky, protože po nich přibírají, na váze, nebo mají jiné problémy. Já jsem také hodně přibral, hlavně během pobytu v nemocnici, to jsem přibral deset kilo. V té době jsem ale neměl tušení, co mohou být nežádoucí účinky léků a co příznaky nemoci, takže jsem je užíval dál. Takto to šlo několik let.

Pak jsem ale z ničeho nic začal mít takové zvláštní živé sny, ve kterých ke mně kdosi promlouval. Když jsem to říkal paní doktorce, nebo někomu jinému tak se ten hlas objevoval znovu, a říkal mi „to jsi neměl nikomu říkat, to dopadne špatně“, a to mě tedy pěkně vyděsilo.

Paní doktorka mi proto změnila medikaci a za to jsem jí opravdu vděčný. Léky, které beru teď, mi umožnily znovu plánovat. Jsou to léky druhé generace a ta změna je neuvěřitelná. Najednou se vše úplně otočilo, začal jsem si znovu věřit, ani seznamování s lidmi už pro mě není problém. Nemoc už vůbec neřeším, beru to tak, jak to je. Zkrátka žiju, pracuju, když toho mám víc, tak uberu. Svůj život si řídím a hlavně už mám zase chuť plánovat a rozvíjet se ve svém oboru.

Když se nad tím zamyslím, hodně mi pomohla rodina, doktoři, vlastně všichni, s kterými jsem se vídal. Brali mě, i když jsem měl špatné stavy, naopak na mě dávali o to větší pozor, protože mě znali, věděli, že nejsem žádný křivák. Všichni mě podporovali, říkali, ať tomu dám čas, že se to zlepší, a i když se tomu ze začátku nechce věřit, opravdu to tak bylo. U mě se to zlomilo po té změně medikace, jako bych začal znova žít. Ta léčba je opravdu to nejdůležitější. Všem bych poradil brát léky a nevzdávat to s nimi. Pokud nechtějí brát tablety, ať jdou na injekci, osobní zkušenost s nimi sice nemám, ale znám lidi, co mají dobrou zkušenost. A ještě jedna rada, když se ocitnete v nemocnici a někdo vám bude nosit sladkosti, tak je rozdávejte všem okolo, uděláte jim radost a sami sobě uděláte dobře ?

O schizofrenii

Schizofrenie je psychotické onemocnění, které se projevuje poruchami myšlení (bludy), vnímání (halucinace), chování a změnami osobnosti. U nemocných dochází ke ztrátě kontaktu s realitou. Pacienti si vytváří vlastní svět, představy a souvislosti, které nejsou reálné. Často si neuvědomují, že jsou nemocní a nevědí, že jim může pomoci včasné odhalení nemoci a moderní léčba. V současnosti se kromě léčby pomocí tablet často využívají také dlouhodobě působící injekce. Při kontinuální léčbě může většina pacientů žít plnohodnotný život. Onemocnění se vyskytuje v populaci u 0,8 % - 1,5 % populace u mužů i žen.  

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (6)

  • Obrázek uživatele Schizak
    Schizak (anonym)

    Tohle muze tvrdit jenom mesuge...

    Dub 18, 2017
  • Obrázek uživatele !
    ! (anonym)

    Myslím, že je to přirozený důsledek žití v naší společnosti.

    Dub 18, 2017
  • Obrázek uživatele Je pravdou
    Je pravdou (anonym)

    Že v dnešní době, je těch poruch nějak nepřiměřeně moc.Kdo je za to zodpověný? Vypátrat a potrestat-doufám, že se tak jednou stane.

    Čer 27, 2017
  • Obrázek uživatele Nedávno
    Nedávno (anonym)

    jsem četla od psycholožky,že většinou jsou tam vrozené dispozice,přemíra alkoholu a já s tím souhlasím.Pokud je v rodině víc duševních poruch,pak se to hodně dědí,ti lidé by si měli rozmyslet chtít vůbec vlastní děti.A že je tato ošklivá nemoc dar? Nemám slov.Jasně,ten člověk se musí léčit,ale za něco vyjímečného bych to nepovažovala,je to spíš utrpení,kdy se ani tak netrápí ta samotná osoba,spíš ti lidé okolo něj.

    Čer 27, 2017
  • Obrázek uživatele ahoj
    ahoj (anonym)

    nečetl tu náhodou někdo nedávno něco od psycholožky?

    Čer 27, 2017
  • Obrázek uživatele psychologové a psychiatři,
    psychologové a ... (anonym)

    nečetl tu náhodou někdo...jsou největší pacienti dost často.

    Čer 28, 2017

Přidat komentář

Reklama

Reklama