Reklama

Výzva vánoční besídky

V zimě celá příroda spí zimním spánkem. Duše rostlin a stromů se stahují do kořenů, do hloubky země, kde jsou před zimou a krutými mrazy dobře chráněny. Zvířata se ukládají k zimnímu spánku nebo se stahují do pelíšků a svoji aktivitu značně omezují. Podobně i lidská duše jakoby prožívala zimní spánek, noří se do svých vlastních hlubin, do svého nitra. Lidé se více soustřeďují na sebe a na práci.

Tuto temnotu zimních nocí, která vládne celé přírodě a která na nás všechny tak doléhá, prozařuje světlo vánoc, světlo svátků, jež jsou v jistém smyslu srdcem roku. A lidská duše v tomto období dosahuje rovněž své nejhlubší niternosti, svého srdce. Otevírá skryté zdroje, aby svým čistým myšlením, cítěním a chtěním prosvítila a produchovněla svět kolem nás. Lidé se častěji zastavují a přemýšlejí, jsou k sobě ohleduplnější a více se usmívají, navštěvují různé kulturní akce, koncerty, výstavy a podobně.


Taky děti rády zajdou do divadla nebo si prohlédnou výstavu Betlémů. Rády se však zapojí i aktivně a tak ve školách a školkách chystají vánoční besídky a jiná vystoupení pro své rodiče a nejbližší známé. Jsou to akce prosvícené a prozářené dětskou radostí a hravostí, dětským veselím. Děti nadšeně předvádějí všechno, co se naučily: hrají divadlo, tančí, zpívají, hrají na flétny a jiné hudební nástroje. To všechno pod bedlivým dohledem paní učitelky, která z povzdálí pozorně sleduje každé slůvko a každý pohyb, všechno s dětmi v napětí a s ohromnou odpovědností prožívá. Taky rodiče a ostatní diváci pozorně sledují svého malého umělce, či umělkyni. Všichni jsou napjati, aby všechno přesně klaplo a dobře dopadlo. A když besídka skončí, nahromaděné napětí všech zúčastněných se najednou uvolní a všichni (nejvíce však paní učitelka) prožívají štěstí a radost, že vše dobře dopadlo.


Děti se na besídku připravují alespoň měsíc předem. A toto období je ohromně náročné zejména pro paní učitelku, která nese největší tíhu odpovědnosti za zdárný průběh besídky a která má s ní taky nejvíc práce. Musí přichystat a připravit kulisy pro divadlo, masky pro děti, celou vánoční výzdobu ve třídě a na oknech. Musí děti naučit, co, kdy a jak mají říkat, jak se mají chovat, musí je naučit všechny texty pro divadelní a pěvecká vystoupení, případně hrát na flétnu a podobně. Za všechnu odvedenou práci a všechno vypětí si pak jistě právem zaslouží ocenění rodičů po besídce i onen šťastný pocit z dobře vykonané práce.


Mně nedá si v této souvislosti nepoložit otázku: Kdo vlastně na oné besídce vystupoval, kdo si zaslouží obdiv a uznání? A na druhé straně: Kdo tam měl vystoupit a jaká měla být v tomto případě role učitele?


Moc by mně zajímalo, jak by asi vystoupení dětí kdekoliv a kdykoliv dopadlo, kdybychom to nechali na nich a místo obvyklých pozic bychom zaujali pozice rádců a pomocníků. Jaká by asi byla besídka, kdyby si paní učitelka s dětmi v době, kdy jí začala připravovat, sedla a popovídala si s nimi: co které umí, co by chtělo svým rodičům předvést, co by se chtělo na besídku naučit, co by chtělo vyrobit a podobně. Možná by na všechny otázky nedostala odpověď hned, ale věřím, že při správném a podnětném vedení by dokázala v každém dítěti vzbudit živý zájem o zdárný průběh besídky. Děti by pak samy jistě rády vyzdobily třídy, napekly cukroví, přichystaly si masky a nacvičily svá čísla. Nebylo by to sice tak přesné a dokonalé, zato by se jistě rodiče sami nestačili divit, co jejich děti všechno umí a jak jsou šikovné. Jistě by to bylo mnohem přátelštější a dětsky milejší. A paní učitelka by s mnohem menším úsilím (zejména fyzickým) zůstala hvězdou večera.


Uvědomuji si až moc dobře, že by to nebylo zas tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Když na jedné straně máte ve třídě malou, ani ne tříletou holčičku, pro kterou je jedinou zábavou roznášet hračky po třídě - i když i to by mohlo být hezké legrační vystoupení. Pak tam máte kluky, kteří po sobě pořád střílí a honí se - všiml si ale někdo, že jejich střílení je vlastně tanec a potřebují pouze dobrou choreografii? A když někdo rád kreslí, může na besídce i kreslit - například rodiče. Nejsem sice učitelkou ve školce, ale moc ráda bych si někdy ověřila, že to tak funguje. Pro moje dítě je to samozřejmé, věřím ale, že i pro všechny ostatní. A možná by jim právě ona zkušenost z vánoční besídky, když byly čtyřletí, pomohla při výběru povolání až budou končit školu, protože by na ní našly to, co je baví a co chtějí v životě dělat.


V životě to už tak chodí: když se nám zdá, že máme moc práce a vynakládáme velké úsilí, měla by to být výzva k tomu, abychom se zastavili a podívali se kolem, jestli něco nechceme změnit, jestli nám nemůže někdo pomoct. A právě přijmout pomoc od druhých je v životě moc a moc těžké. Ale o tom možná příště.

Autor: Ingrid Nagyová

Reklama
Reklama

Komentáře

Reklama