Reklama

Stádia vciťování u dětí

Vývojoví psychologové tvrdí, že vcítění má ve skutečnosti dvě složky: emoční reakci vůči druhým, která se obvykle vyvíjí v prvních šesti letech života dítěte, a kognitivní reakci, která určuje míru, do níž jsou starší děti schopny sledovat hledisko nebo stanovisko někoho jiného.

Emoční vcítění můžeme sledovat u většiny dětí už během prvního roku jejich života. Miminka se otočí za jiným dítětem, které pláče, a často se také rozpláčou. Vývojový psycholog Martin Hoffman mluví o tomto projevu jako o "globálním vcítění", způsobeném neschopností dítěte rozlišit sebe od svého světa a vysvětlovat si neštěstí každého jiného dítěte jako své vlastní.

 

Mezi jedním a druhým rokem svého věku děti vstupují do druhého stadia vcítění, v němž si začínají uvědomovat, že neštěstí jiné osoby není jejich vlastní. Většina batolat se intuitivně snaží snížit neštěstí druhých. Ale vzhledem ke svému nezralému kognitivnímu vývoji si nejsou přesně jista, co by měla dělat, což vede ke stavu empatického zmatku, který popisuje následující příklad:

 

Sára projevovala příznaky takového empatického zmatku, když její kamarádka Melánie najednou začala plakat. Nejprve to vypadalo, jako by se i Sára chtěla rozplakat, ale potom se vzchopila, odložila kostky, se kterými si hrála, a začala Melánii hladit.

 

Když vstoupila do pokoje Melániina matka a vzala Melánii do náruče, aby zjistila, co se děje, začala Melánie kvílet ještě hlasitěji. Když viděla, že Melánie je stále nešťastná a že se teď o ni stará někdo jiný, začala Sára hladit po ruce Melániinu matku. Matka si řekla, že Melánie bude asi mokrá, a odnesla ji z pokoje, ve kterém nyní zůstala Sára sama, očividně nespokojená s výsledkem svého úsilí. A tak si šla vzít plyšového medvěda a začala hladit jeho, chvílemi přitom hladila po ruce i sama sebe.

 

Reklama

Zdá se, že některé děti se rodí s větší schopností vcítění než jiné. Psychologové M. Radke-Yarrow a A. Zahn-Waxler uvádějí, že při výzkumu batolat reagovala některá na zármutek druhých vyjádřením empatických pocitů a přímými pokusy pomoci jim, zatím co jiná se jen dívala a vyjadřovala spíš zvědavost než zájem. A třetí skupina vykazovala negativní reakci na bolest druhého dítěte - některá batolata se odtahovala od těch, která plakala, a jiná dokonce nadávala plačícímu dítěti nebo ho přímo uhodila.


Jak se postupně vyvíjejí jejich schopnosti vnímat a chápat, učí se děti lépe rozeznávat jednotlivé projevy emočního stresu druhých a jsou schopny sladit svůj zájem o ně s vhodným chováním.

 

Věk šesti let znamená počátek stadia kognitivní empatie neboli rozumového vciťování - schopnosti podívat se na věc z hlediska druhé osoby a podle toho jednat. Tato dovednost také dítěti umožňuje rozeznávat, kdy má jít za svým nešťastným kamarádem a kdy ho má nechat o samotě. Kognitivní empatie nevyžaduje emoční komunikaci (jako pláč), protože dítě má již vyvinutý vnitřní cit nebo vzor pro to, jak se může nějaká osoba cítit ve stresové situaci, ať to dává najevo, nebo ne.

 

Osmiletý Karel se například rozhodl, že zůstane stát před obchodem, zatím co jeho matka bude nakupovat potraviny k večeři. Všiml si, že ke dveřím obchodu míří žena asi ve věku jeho babičky s plnýma rukama tašek. Instinktivně jí dveře otevřel. ?Děkuji, mladý muži, to je od tebe hezké,? zareagovala na jeho pozorné gesto.


O chvíli později se ke dveřím blížila mladá maminka, v jedné ruce tašku a ve druhé mimino zabalené v dece. Karel jí opět pohotově otevřel dveře a dostalo se mu vděčného poděkování. Potom přišel muž v malířské čepici s šálkem kávy, jiná starší žena, a pak dvě slečny zabrané do hovoru. Karel každému z nich otevřel dveře a každý mu také poděkoval. Dovedl si představit, jaké mají tito lidé pocity, i když neřekli ani slovo, a zachoval se podle toho. Využíval své schopnosti kognitivní empatie.

 

Starší děti mezi osmým a dvanáctým rokem rozšiřují svou schopnost vcítění i mimo ty osoby, které znají nebo vidí před sebou, na skupiny lidí, s nimiž se nikdy nesetkaly. V tomto stadiu, nazývaném abstraktní empatie, vyjadřují děti svůj zájem o lidi, kteří nemají ty podmínky jako ony, ať už žijí na druhém konci ulice, nebo na druhém konci světa. Když si děti těchto rozdílů všímají a reagují na ně dobročinnými a altruistickými skutky, můžeme se domnívat, že se u nich plně vyvinula emoční dovednost vcítění.

 

Jak můžete pomoci svému dítěti, aby se umělo vcítit do druhých?

 

Jak jsme viděli, vcítění jako základ všech sociálních dovedností se u naprosté většiny dětí vyvíjí zcela přirozeně. Možná vás překvapí, že většina výzkumů neprokazuje významnější rozdíly v empatickém chování chlapců a dívek. Všeobecně jsou chlapci stejně ochotni pomáhat jako děvčata, ale mají sklon spíše k fyzické pomoci nebo k ?záchranářským? aktivitám (jako naučit jiné dítě jezdit na kole apod.), zatím co dívky rády poskytují spíše psychologickou podporu (jako utěšovat jiné dítě, které je nešťastné). Nezdá se, že by sociální zařazení rodiny nebo počet jejích členů měl nějaký vliv na empatické chování, i když starší sourozenci jsou obecně více ochotni pomáhat druhým než jejich mladší protějšky. Více snahy pomáhat se objevuje mezi sourozenci také, když jsou mezi nimi větší věkové rozdíly.

 

Spojíme-li dobré rodinné podmínky a přirozenou touhu našich dětí pomáhat a myslet na druhé, můžeme předpokládat mnohem častější a důslednější empatické chování. Když jsou děti zlé, lhostejné a dokonce kruté, ve většině případů můžeme vysledovat příčiny tohoto ?nepřirozeného? jednání v rodině. Chcete-li vychovat dítě, které má zájem a starost o druhé a chová se podle toho, můžete pro to sami něco udělat.


Zdroj: Lawrence E. Shapiro - Emoční inteligence dítěte a její rozvoj, nakladatelství Portál

Reklama

Komentáře

Alena (St, 8. 9. 2004 - 08:09)
Kognitivní empatie je v dnešní době spíše považována za nemoc nebo projev slabosti nového kapitalistického člověka. V USA je dokonce v některých případech trestná.
Z této nemoci se dítě ovšem velice rychle vyléčí při sledování většiny dnešních importovaných večerníčků, nebo pokud pravidelně zasedá u počítače ke své oblíbené hře.
Když pak takové dítě samo dožene někoho k pláči, cítí se na vrcholu blaha.

U koho přejde kognitivní empatie do chronického stádia, má většinou smůlu, protože např. v pracovním procesu školený manažér tuto slabinu brzy odhalí, jelikož je na její rozpoznávání pravidelně cvičen v kurzech doživotního vzdělávání. S dotyčným je pak většinou
Reklama