Reklama

Sociální porod

Článek o tom, jakým způsobem se dostává dospívající z vnitřního, sociálně uzavřeného prostoru ven k samostatnému a na rodičích nezávislému životu, aby byl připraven později založit vlastní rodinu, novou sociální dělohu.

Během vývoje k dospělosti existují období, kdy dítě potřebuje víc nepodmíněnou náruč matky a kontakty s otcem nijak zvlášť nevnímá a nevyhledává, nebo je proti němu dokonce negativisticky nastražené. V jiných obdobích naopak potřebuje pevnou, laskavou a vyžadující přítomnost otce, kdežto matku může docela dobře postrádat, případně jej matka tak irituje, že se drží raději mimo její dosah. Důležité je, aby mělo dítě na vybranou podle svých vlastních vnitřních hodin, ke kterému z rodičů se spíše přikloní, a ne aby se muselo přizpůsobovat jen zvnějšku nabízeným kontaktům výhradně podle potřeb a času rodičů. Tak například období kolem šesti let je rozhodně tím, kde ztráta otce působí silně proti vývojovým úkolům dítěte, i když matka zůstává, naopak věk kolem dvanácti let vyžaduje angažovanou přítomnost matky podstatněji než otcovu, jehož čas přijde znovu později.

Sociální porod představuje období, kde právě záleží na tom, který z rodičů je víc k dispozici, a zda ten druhý umí a může ustoupit do pozadí, aniž by se zcela přerušilo pouto jak s dítětem, tak s druhým rodičem. Je to období mimořádně citlivé na koordinaci všech tří aktérů v trojúhelníku matka ? dítě ? otec. Jestliže bývalo pro všechny obvyklé a samozřejmé, že byli vyladění a synchronizovaní v předchozích fázích vývoje během dětství potomka a naučili se přirozené rozlady a kolize vyrovnávat a zase smiřovat, nebude pro takovou rodinu porod ničím zvlášť nesnadným a může přinést hluboký zážitek uspokojení ze splnění společného úkolu, že do světa odchází mladý dospělý, o kterého není třeba mít obavy, že by se tam neuplatnil. Avšak nese-li si rodina z minulosti větší nedostatky a dluhy, komplikace jsou pravděpodobnější, rizika somatizace emočních konfliktů větší a dopomoc zvenčí často nezbytná.

Při opouštění vnitřního prostoru rodiny lze jako u biologického porodu rozeznat zřetelné fáze, u nichž záleží na pořadí, jakkoli děj probíhá v neustálých oscilacích vždy mezi vyšší a nižší vývojovou fází: sblížení dítěte s matkou kolem dvanácti let a separace od ní směrem k otci, sblížení s otcem ve věku přibližně kolem šestnácti let a konečně separace ve vztahu s otcem ven mimo rodinu.

Připočteme-li ještě i další úkol, tentokrát už jen rodičů bez dítěte, připomeneme si i poslední děj uzavírající biologický porod, zavinutí dělohy. Rodiče v této závěrečné fázi sociálního porodu čelí tzv. syndromu opuštěného hnízda, jestliže se od nich osamostatnilo poslední z jejich dětí a pokud už je nečeká žádný další sociální porod (podrobněji v kapitole o sourozencích) a ani vnoučata ještě nejsou na obzoru.

Reklama

Všechno nasvědčuje tomu, a práce s rodinami to potvrzuje, že směr cesty je u syna i dcery týž, ale způsob, jakým po ní postupují, a kvalita prožitků se během cesty liší podle toho, zda jí prochází chlapec, nebo dívka právě pro jejich odlišné předpoklady a zkušenosti vyplývající z jedinečnosti jejich pohlaví. Jestliže se k matce přibližuje syn, jde o vztah heterosexuální, kdežto vztah dcery s matkou má charakter homosexuální. Při sbližování s otcem je tomu u obou dětí naopak. Je-li dívka na cestě od matky k otci, je vystavena nárokům heterosexuálního vztahu, kdežto syn otce rozpoznává a bojuje s ním ve vztahu homosexuálním. Ve hře jsou mocné síly sexuálního tabu.

Zdroj: Rodinná terapie psychosomatických poruch (Portál)

Reklama

Komentáře

Magda (St, 28. 10. 2009 - 11:10)
Tak jako to je každého věc jestli je někdo blíže si s otcem nebo s matkou.
Reklama