Reklama

Ztráta smyslu života

Společně s pocitem bezmocnosti někdy přichází ztráta smyslu našeho života - víra, že se změnou životních rolí, na které jsme zvyklí, ztrácíme svou důležitost jako jedinci. Tento bolestný pocit nás připravuje o všechnu radost a nutí nás považovat se za zbytečné a zastaralé.

Když navštěvuji sanatoria pro důchodce, kde se po chodbách šourají staří lidé v pantoflích, slyším stále stejnou otázku: Proč jsme státe ještě naživu v těchto nepoužitelných tělech? Vždycky mě bolí srdce, když slyším tuto otázku od starých lidí, kteří by ve většině jiných kultur bytí chloubou a radostí svých komunit, zatímco v naší společnosti jsou pouhými vyděděnci.  

Staří lidé, kteří si zaslouží úctu a péči, často trpí nudou, zoufalstvím a životní prázdnotou. Proto nesmíme čekat, až se ocitneme v tak bezvýchodné situaci, a musíme začít hledat alternativní způsoby, jak přistupovat ke stáří. 

Čím dříve začneme kultivovat mysl, která se dokáže vyrovnat s tak obtížnými stavy, jako je pocit zbytečnosti a deprese, tím lépe se těmto stavům vyhneme ve stáří. Můžeme začít tím, že si začneme uvědomovat své myšlenky a osvobodíme se od nadvlády svého ega. 

Když se naše mysl začne uklidňovat, zjistíme, že naše pocity zbytečnosti přicházejí a odcházejí a že existuje způsob existence, který není ovlivněn těmito přechodnými stavy mysli. Zjistíme, že duše nehledá žádný smysl; její smysl je samozřejmý. 

Květiny nehledají smysl své existence ani nepochybují o svém právu existovat. Květina prostě je a smyslem její existence je radost. 

Emerson píše v jednom ze svých nejkrásnějších pojednání: "Tyto růže pod mým oknem se neodvolávají ani na dřívější růže, ani na lepší růže; jsou tím, čím jsou; existují dnes. Neznají žádný čas. Jsou to prostě růže, a jsou dokonalé v každém okamžiku své existence."

Ačkoli vám to může připadat zjednodušené - konec konců lidé nejsou květiny - toto prohlášení obsahuje hlubokou pravdu, na kterou v našem složitém životě často zapomínáme. Dříve než se staneme čímkoli, dříve než přijmeme jakoukoli totožnost - prostě Jsme. Za veškerou činností naší brilantní a nespolehlivé mysli je podstata, která je nepodmíněná a neměnná a které nelze nic přidat ani ubrat. Čím lépe si uvědomíme tuto podstatu, která je zdrojem naší síly, tím méně budeme podléhat iluzi vlastní zbytečnosti. Tohle není abstraktní teorie; toto bytí je stejně reálné jako váš dech a jako duch, který vám dává život. Čím více si uvědomujete svou existenci, tím lépe chápete tuto pravdu.

Při cvičení vědomé pozornosti brzy zjistíme, že ego nepřestává existovat - prostě nás jen přestává tyranizovat. Čím méně jsme ovládáni svými pocity, tím hlouběji je prožíváme; když víme, že existuje světlo, nebojíme se nahlédnout do temnoty a zjistit, co se můžeme naučit.

Když se přestaneme bránit svému zármutku, uvědomíme si, že zármutek je neoddělitelnou součástí moudrosti stáří, jež nás spojuje s utrpením světa a umožňuje nám pomáhat bližním. Zármutek nemusí ochromovat srdce ani se nemusí stát hávem ega. 

Znám staré lidi, kteří se ztotožnili se svým zármutkem a pro které je zármutek jedinou rolí, kterou jsou schopni přijmout. Zármutek se stal jejich vězením; a proto, chceme-li se z jejich zkušenosti poučit, musíme se osvobodit od nadvlády ega a stát se duší. Jinak se staneme obětí jednoho z důsledků zármutku; buď uzavřeme své srdce ze strachu před velikostí svých vlastních citů (a citů lidí kolem nás) a omezíme svůj život na "bezpečnou zónu, takže nakonec budeme mít pocit, že jsme polomrtví, nebo se staneme profesionálními truchlícími, uvězněnými ve své minulosti a neschopnými radovat se z přítomnosti. Jak o těchto lidech napsat Saul Betlow ve svém krásném románu Využijte den:,, Mají strach, že když přestanou trpět, nic jiného jim nezbude."

Deprese a strach ze stárnutí se točí kotem ztrát. Stupeň našeho vědomí určuje, jak velké utrpení nám ztráta způsobuje. 

Zdroj: Ram Dass - Stále tady - Přijímání stárnutí, změn a smrti; nakladatelství Pragma

Reklama
Reklama

Komentáře

Petra (St, 5. 8. 2015 - 13:08)
Z toho je mi vždycky hodně smutno,pokud napíše tak mladá holčina,která má život teprve před sebou.Myslím,že je to velký problém a rodina,opora má být samozřejmostí.Bez psychologa,psychiatra si nejsem jistá,že to sama vyřešíš.Tam už je sebepoškozování a tak hodně špatný duš.stav.A já se ptám,co rodiče? Žádnému rodiči to nemůže být jedno.Problém tam bude asi i jinde,každý máme někoho,komu se můžeme svěřit,ve tvém věku vůbec žádnou kamarádku? Dnes opravdu úplně jiná doba,zlaté naše dětství.
Linda (St, 5. 8. 2015 - 13:08)
Že člověk přijde o kamarády se dnes může stát velmi lehce, zvlášť u dětí. Ale jak říkám, život nekončí a určitě noví přátelé přijdou. Psychoterapii by si ale určitě neměla vynechávat.
Jirka (St, 5. 8. 2015 - 15:08)
Ahoj Nikol:to co prozívás,je jen prechodné období,Linda má naprostou pravdu.Je treba,aby jsi byla silná a verila,ze bude lépe.Podívej,vetsina lidí tady z doktorky te chápe a protoze ti preje to nejlepsí,uz ted' nejsi sama a ani bez podpory.To co se ti ted' deje,Psychologie dobre zná - neplaves v tom zdaleka sama.Zná i dusledky,které sama priznávás.Tím,ze hledás oporu v drogách si do budoucna vse jen komplikujes.Nikol,couvni od toho snuffu,dokud je cas.Neís a nevidís,ze si zadelávás na závislost,která ti postupem casu vse jen zhorsí,i kdyz si ted' asi myslís,ze ti ta droga pomáhá.Mozná,ze ted'ano,ale v dusledku ti prinesou jen dalsí problemy - lécení ze závislosti i zdravotní komplikace.
Bud' silná i bez drog.Jestli chces,napis mi na mail [email protected],muzes se mi sverit,(vse co si písneme bude jen mezi námi),muzeme spolu hledat nejaká vychodiska.Zivot je cesta po ktere jdeme a je jen na nás,aby jsme po ni sly nejen rádi,ale také stastní,ze muzeme.Hodne mladých lidí tohle stestí nemelo,byli vázne nemocní a dnes tu s námi nejsou,i kdyz tu být chteli.Ty jsi zdravá a to co ti chybí,je motivace.Je treba jí najít,hlavne v zajmu tvého dusevního zdraví.Vsichni ti tu drzíme palce a já ti rád podávám pomocnou ruku,pokud jí chces prijmout.Já jsem si jistý,ze jeste nic není ztraceno,ale naopak,ze más vse krásné jeste pred sebou :-)
Doufám,ze se sem vrátis a dás nám nejakou zpetnou vazbu.Tesím(e) se na ni. :-J.
Jana (St, 5. 8. 2015 - 16:08)
Občas mi přijde,že ten co nejvíc radí,má sám největší problém.Nikolko,nikdy totiž nevíš,že toho,koho potkáváš,můžemít daleko větší problémy,než máš ty sama.Pomocnou ruku musejí dát především samotní rodiče.Ty se sebepoškozuješ a toho si museli rodiče všimnout a hlavně hned jednat,to už je vážné a na to diskuze na netu nepomůže.Komu jinému říct své starosti,než právě rodičům.Jsem štastná,že moje dítě se mi svěřuje.
Jirka (St, 5. 8. 2015 - 16:08)
Jano,neni na svete clovek,ktery by nemel -alespon obcas- nejaky problem.To jiste plati i o mne.To vsak neznamena,ze se svymi zkusenostmi nemohu pomahat jinym.Nikol,pokud se mnou navaze kontakt, by nebyla jedina,se kterou bych zde na dr. jednal mimo verejnou sit,ve ktere diskuteri (bohuzel) nejcasteji radi "dojdi si k Psychologovi".To neni ten typ pomoci,ktery lide zadajici o pomoc ocekavaji.
Je dobre,ze mate doma s detmi otevrenou komunikaci.Nekde tomu tak ale nebyva.Nicmene,i o tom bych rad s Nikol promluvil.Je jen na ni,bude-li o moji pomoc stat.Preji pekny den.
Jana (St, 5. 8. 2015 - 16:08)
Jano,neni na svete...Ano,určitě,ale jistě také víš,že psychologa bude potřebovat zcela určitě.Tady už není jenom nějaká úzkost,ale docela vážný problém.Psychiatr je na místě,bohužel.
Jana (St, 5. 8. 2015 - 16:08)
Jano,neni na svete...Ano,určitě,ale jistě také víš,že psychologa bude potřebovat zcela určitě.Tady už není jenom nějaká úzkost,ale docela vážný problém.Psychiatr je na místě,bohužel.
Hana (Ne, 25. 10. 2015 - 20:10)
Zdravím všechny, kteří žijí v bolesti. Manžel tragicky, vinou nezodpovědného člověka, zemřel, když mu bylo 45 let. Rána z čistého nebe. Měli jsme spolu moc krásný vztah, dva bezva kluky. Zhroutil se nám svět.Nemohla jsem uvěřit, že to přežiju. Byli tu kluci, kteří mě potřebovali, musela jsem jít dál i za jejich tatínka. Za dva roky po té hrůze jsem musela na operaci s výdutí na tepně v mozku. Po operaci jsem byla poprvé v životě v lázních. Nešťastná, osamocená, ubrečená jsem prosila manžela ať se mi nějak vrátí. Seznámila jsem se tam s mužem, který mi byl tak blízký od prvního setkání. Jako by se manžel vrátil, byl mu i fyzicky podobný. Úžasný, čistý, poctivý, pracovitý chlap. Miloval nás a my jeho. Žili jsme společně 11 let. Loni na podzim začal kašlat a za šest neděl zemřel. Já jsem zemřela s ním. Nechce se mi žít, nevidím smysl v přebývání na tomto světě. Mám zlaté syny, vnoučka, pěknou práci, pěkné bydlení. Mám vlastně všechno kromě toho nejdůležitějšího. Moc se snažím, ale je to jen čekání na konec. Bráním se tomu, ptát se PROČ? Nevím jestli někdo zná odpověď. Prosím poraďte.
Reagovat na tento příspěvekVyjádřit účast
Aleš (Út, 26. 7. 2016 - 19:07)
Můj život nemá smysl protože nemám splněné sny... Já 14tiletý... -_-
N (Út, 26. 7. 2016 - 20:07)
Těžko se hledá smysl života, když je člověk nemocný a sám.
Iva (Út, 26. 7. 2016 - 21:07)
Těžko se hledá smysl...To je pravda, pak ještě zbývá ujmout se nějakého zvířátka, je jich taky spousta v útulcích. Taky najednou postrádám smysl života, musela jsem v 50. odejít z práce ze dne na den. Úplně překopaný život, bála jsem se pak i vyjít ven, ale to nechci popisovat, upjala jsem se na rodinu, vychovávala od malička vnoučata, cítila jsem se potřebná, bez toho by mladí mohli těžko dělat kariéru. Dnes jsou některá vnoučata už pubertě a nedokáží za mnou ani přijít, deptá mě to, za všechno jsem zůstala s malým důchodem sama.
Tom (Út, 26. 7. 2016 - 21:07)
To je pravda, pak ještě...Víte, Ivo, to je právě omyl celé řady lidí, kteří si myslí, že čím více budou dávat (peněz, péče ap,) tím více se jim vrátí.
Ale dle mých zkušeností to tak nefunguje a lidé potom bývají často zklamáni. Myslím, že bychom měli dávat jenom tolik, kolik můžeme potom postrádat.
Abych to vysvětlil - mým dětem a vnukům dávám jenom tolik, kolik sám uznám za vhodné a neočekávám za to žádný vděk.
Protože velkým seběobětováním vychováte akorát sobce.
Druhá stránka je, že každý máme nějaký vlastní život. Sám to vidím u mé matky, která ovdověla a očekává, jak s ní budeme trávit hodiny a hodiny času, kdy ale budeme pouze poslouchat její stesky na život. Ale mám dost vlastních starostí, takže nechci.
Iva (Út, 26. 7. 2016 - 22:07)
Víte, Ivo, to je právě...Máte v mnohém jistě pravdu, souhlasím s vámi. Se mnou to vlastně není tak hrozné, mám přítele, nežiji sama. A po těch vnoučatech nechci tolik, třeba je lákám na zahradu do bazénu a na jahody. Ale v době PC je to asi bláhové. Mladým si rozhodně neztěžuji, dcera mě při nějakém pokusu odbyla, že oni už nebudou mít důchod žádný.
Reklama