Výpravy za poznáním mozku a mysli

První věk zkoumání

Abychom pochopili význam práce Johna Lillyho, bude užitečné připomenout si slavné činy Prvního věku zkoumání, který začal koncem 15. století (1492). Mnozí mudrci, průkopníci vědy, skeptikové se zdravým rozumem a filosofové ulice věděli, že Země je kulatá a vypraví-li se z Evropy na západ, bezpochyby doplují k nějakým břehům. Mnozí námořníci se dostali do tajemných západních oblastí, kam je zavál vítr nebo bezohledná touha objevovat a kolonizovat. Byli tu pochopitelně Vikingové, svatý Brendan z Irska a různí keltští námořníci, ale také záhadný katalánský mystik a mořeplavec John Ramon Lully.

Po roce 1492 podnikli slavné výpravy nejvýznamnější duchové a nejodvážnější snílci z Evropy: Balboa, Magellan, Cortés, Pizzaro, de Soto, Champlain, de la Salle. Tyto neohrožené dobrodruhy, kteří prozkoumávali neznámé a děsivé oblasti, hnala touha po poznání, nenasytnost, zbožnost, moc, zvědavost, přání nalézt pramen věčného mládí. Každý doplnil mapu Nového světa novými poznámkami a postřehy. 

V dalších stoletích následovaly tyto neohrožené průkopníky miliony lidí natěsnaných v galérách, kteří hledali na Západě nový život a novou svobodu.
 

Druhý věk zkoumání

Podle velkých psychologů a tradičních jógových škol v sobě lidská bytost skrývá nezměrný svět simultánní a sjednocující moudrosti, myšlenkového vesmíru, do něhož dokáže zkušený adept proniknout. Tito velcí vizionáři vyvinuli účinné techniky k navození různých stavů mysli za použití drog a meditačních technik. Nechápali však, že tímto myšlenkovým vesmírem je ve skutečnosti mozek.

Ještě poměrně nedávno neexistovaly žádné modely, pomocí nichž by bylo možné popsat, jak mozek načítá, ukládá, zpracovává a vyvolává informace. Říkalo se tomu "problém mysli a těla". 

První průkopníci Druhého věku zkoumání v moderním západním světě -- lidé jako Aleister Crowley, Georges Gurdjieff, Tom Robbins, Aldous Huxley, Christopher Hyatt, Alan Watts nebo Baba Ram Dass -- věděli, jak pomocí tradičních východních technik "naladit" mozek. Ani oni však nechápali, jak mozek pracuje, což je celkem pochopitelné. Lidé žijící v mechanické civilizaci 60. let nemohli přece vědět, jak fungují elektronické obvody mozku. Pomyslete jenom na primitivní neurotransmitery té doby -- LSD, psilocybin, ketamin -- jako na první chatrné galeony první hrdinské generace průzkumníků mozku.

V posledních třiceti letech vyvinuly neurologie a psychofarmakologie přesné metody navození změněných stavů pomocí neurotransmiterů. Metafora topografie mozku se stala standardním příkladem. Hovoříme o levé a pravé polovině mozku. O novém a starém mozku. Odborníci na NLP (neurolingvistické programování) mluví o dočasném umístění, snížení věku či vyvolávání raných vzpomínek. Výzkumníci přicházejí na to, jak neurotransmitery přenášejí informace v synapsích.
 

Nic se však neděje, dokud nejsou vytvořeny modely.

Skupinka odvážlivců v Menlo Parku v čele s dobrodruhy Alem Hubbardem a Willie Harmonem absolvovala stovky plánovaných tripů s LSD s cílem zlepšit své duševní zdraví. Mládenci Humphreyho Osmonda dělali totéž v naději, že získají Nobelovu cenu. Neohrožený neuronaut Oscar Janiger, M. D., nastavil kurs, kterým se ubíral Cary Grant a stovky dalších kolonizátorů mozku ve filmové kolonii v Hollywoodu. Ken Kesey a Stewart Brand působili v okolí San Franciska jako kontrolní stanice pro orgiastické, dionýské Zkušební lety s kyselinou. CIA financovala skupinu oddaných dobrodruhů v naději, že dosáhnou břehů Nového světa dříve než Rusové. 

Posvátná Harvardova universita se stala základnou pro nejrozsáhlejší neurologické výpravy. Řada těchto skupin vyvinula jazyky a modely, s jejichž pomocí výzkumníci mapovali a zaznamenávali psychedelické tripy. Jenom skupina z Harvardu vydala desítky příruček a průvodců, založených na Tibetské knize mrtvých, Tao te ťingu a podobných textech.

Všechna tato horečná aktivita však vyvolala pořádný zmatek. Dělo se tady něco neuvěřitelného, ale nikdo nevěděl přesně, o co vlastně kráčí. Lidé cestovali do bizarních a nádherných míst, ale netušili kam ani proč.

O "nebezpečích" cestování mozkem se vedly hysterické diskuse, aniž kdokoliv věděl, co to všechno obnáší. Nejedná se přitom o fyzická rizika. Letět do Vietnamu koncem 60. let bylo pro fyzické zdraví asi desettisíckrát nebezpečnější než vzít si LSD. Počet sebevražd, který v nadějných 60. letech prudce poklesl, v umírněných 80. letech opět výrazně stoupl, což se ostatně dalo předpokládat.

Jenomže. "Nebezpečí" výzkumu mozku počátkem 60. let byla psychologická. Neexistovaly žádné jazyky, modely ani vzory. Trip v té době představoval velkou neznámou, tajemství, záhadu, paradox, zmatek, hádanku. Takzvané "vysmažení" (acid burn-out) označovalo akutní stav ohromení, silného ozáření a krátkodobý výpadek paměti (nezřídka komplikovaný mnohem zrádnějším "dlouhodobým zlepšením paměti"). U osob se špetkou rozvahy a zdravého rozumu bývá tento stav naštěstí vždy dočasný.

Třebaže naše příručky a průvodci byly zpracovány důsledně vědecky a s hinduistickou přesností, byly žalostně nepostačující, neboť vycházely z jógových tradic a mystických filosofií, jež předcházely dokonce i průmyslovému věku.

V tomto období bouřlivého zkoumání, velkých nadějí a všeobecného zmatku existoval muž, který stál osaměle stranou. Byl to vědec, který se nikdy nezřekl empirické tradice ve prospěch nějakých okázalých mystických vizí. Tím mužem byl Dr. John C. Lilly, M. D.

V psychedelických 60. letech John C. Lilly nechodil v pestrém oblečení na rockové koncerty, nikdy se nevypravil do Woodstocku ani do Indie. Vnímali jsme ho jako nějakého čaroděje, postavu ze science-fiction, jedinečného alchymistu budoucnosti, nového Paracelsa, skutečného Isaaca Newtona. Jsem přesvědčen o tom, že vlastně nikdy nežil nikdo podobný J. C. Lillymu. Nejlépe je možné mu porozumět z hlediska kvantové fyziky. J. C. je prostě singularita. Prvočíslo dělitelné pouze sebou samým a Jedním.

V roce 1972 vydal knihu Programming and Metaprogramming in the Human Biocomputer (Programování a metaprogramování v lidském biopočítači), což je dílo neocenitelné hodnoty. Bylo by příliš sentimentální označit ji názvem Principia Psychologica kybernetického věku? Četlo ji sice jenom pár lidí, ale na tom nesejde. Není ani nutné ji číst, její název totiž hovoří sám za sebe: těch pár slov je klíčem k bouřlivému 20. století. Jedná se o nejnovější způsob, jak chápat lidský mozek a mysl.

Začněte uvažovat o svém mozku jako o biopočítači. Je to takový tekutý hardware. Uvažujte o své mysli jako o softwaru. Představte si ji jako jakési kašovité disky, které zpracovávají myšlenky a vytvářejí obrazy na monitoru vědomí. To je základní pojetí kybernetického (informačního) věku. Podle mě se jedná o největší úspěch postindustriální filosofie. Nemáte taky dojem, že J. C. Lilly je nejvýznamnějším hackerem reality naší doby?

Podobně jako tolik dalších průkopnických pilotů odlétá J. C. Lilly do neprozkoumaných oblastí a ztrácí se v informačních světech a kyberprostorových matricích. Na nějaký čas zmizí. Jako by chtěl říct, že prostě nepřijde včas na oběd. Vždycky se však objeví v pravý čas.

Jeho neobyčejné reality přirozeně odrážejí jeho křehký, lidský původ. Bizarní, německo-katolickou, odcizenou osamělost dětství v biblickém prostředí. Mrazivou, puritánskou Minnesotu. Náročné požadavky studia medicíny. Dobrovolně snášená freudovská mučení. Osvícenou inteligenci zářící jako hvězda.

Především však obdivujeme jeho ironické, nezbedné lidství. Vědec je skutečný "metafyzický životopis". Řadí se k mnoha dalším poutavých příběhům naší kultury a je napsaný s vědeckou přesností obvykle označovanou jako upřímnost. Ještě nikdo se nevypravil tak daleko do budoucnosti jako J. C. Lilly, aniž by se dokázal vrátit (víme, že zdráhavě) s takovou jasností a dobrou náladou.

Opatrujte svůj výtisk Vědce. Je to drahocenný pozůstatek naší úžasné, neuvěřitelné doby.
 

Zdroj: Timothy Leary v předmluvě ke knize John C. Lilly Vědec. Metafyzický životopis, nakladatelství DharmaGaia