Vyhoření
Edelwich a Brodsky zkoumají, jak mohou nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho lze dosáhnout, vytvářet úrodnou půdu pro pozdější rozvoj deziluze a apatie. Mnohé profese také povzbuzují své adepty k rozvoji představy o sobě jako o těch, kdo hrdinsky pomáhají a mohou nepřetržitě dávat druhým, řešit jejich problémy, prožívat jejich bolesti, naplňovat jejich potřeby a sami zůstat silní a šťastní. To se může spojit s osobností těch, jež taková práce přitahuje, přičemž může jít o lidi, kteří svou vlastní bolest vždy drželi na uzdě a vždy byli nápomocní všem členům rodiny.
Pines a kol. definují vyhoření jako: výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je ?náplní práce? zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.
Fineman v návaznosti na Maslacha říká, že vyhoření představuje:
a) stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci a nízkou důvěrou v druhé,
b) depersonalizaci klientů; ztrátu zájmu a cynismus vůči nim,
c) odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálku a hluboký pocit selhání.
Trváme na tom, že vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. To znamená zamyslet se nad svou stínovou motivací k práci v pomáhajících profesích; sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpor; postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího.
V dřívější práci (Hawkins) jsme se zabývali jinou stránkou vyhoření, kterou většina odborné literatury opomíjí, a sice apatií a ztrátou zájmu, jež se vyvíjí u pomáhajících, kteří se uprostřed své profesní dráhy přestanou učit a vyvíjet. Začnou se spoléhat na zavedené vzorce vztahů s klienty a pacienty a nové klienty berou jen jako opakující se představitele klientů a pacientů, s nimiž se setkali již dříve. Preventivní přístup k vyhoření musí zahrnovat vytváření učícího prostředí, které trvá stejně dlouho jako profesní dráha pomáhajícího.
Zdroj: Supervize v pomáhajících profesích, nakladatelství Portál
Související produkty na 001shop.cz:
Související články
Reklama
Komentáře
Vzhoření se podle mě stává většinou v takových zaměstnáních jako je psycholog, psychiatr, lékař, sestra na onkologii, prac. v domově důchodců, u postižených, prostě všude tam, kde se musíte vciťovat, rozdávat se, konejšit. Kde jste pracovala vy? Jediné, co vám poradím - chce to změnu, utéct jinam, jinak vás to zničí. Nebo otupět. Ale to určitě nechcete.
Jano máš pravdu ale jen částečně. Syndrom vyhoření postihuje i jakékoliv jiné lidi, kteří pak sklouzávají k diagnóze deprese. Já sám jsem v žádném takověm zaměstnání nebyl a nebyl jsem tedy vystaven žádné exposici "vcítění" -přesto u mě došlo k onomu pocitu vyhoření a depresím. Není snadné tomu čelit, no, pomocí AD to tak nějak nyní zvládám. Už je to více než rok a je to lepší.
Marcelo, dojdi se poradit k psychiatrovi, bude to běh na dlouhou trať, budeš tam docházet... ale pomůže Ti to, jako to pomáhá mě, uvidíš...
Marcelo, dojdi se poradit k psychiatrovi, bude to běh na dlouhou trať, budeš tam docházet... ale pomůže Ti to, jako to pomáhá mě, uvidíš...
Taky si myslím, že tento syndrom postihuje spoustu lidí, hlavně podnikatele a lidi co mají snahu pořád jen pracovat a neumějí odpočívat. Upadnou do steretypu a neumějí z něj vylézt.
Letos jsem byl v lázních v Jeseníkách. Byl tam semnou na pokoji pán asi 57let a ten právě trpěl tímto syndromem. Dělal snad účetního a nějak na něj začali čím dál víc nakládat práci a on si myslel, že to zvládne, že je to v pohodě. Zůstával dlouho v práci a ještě si jí nosil domů a tam jen žil pro tu práci a vůbec přestal vnímat realitu a okolí, na lidi doma neměl čas a ani na odpočinek.
Dříve chodili s rodinou na tůry a vycházky, ale pak se plně začal věnovat jen té práci a už nic jiného ho nezajímalo a časem začínal cítit zvláštní únavu a deprese. Nic ho netěšilo a obyčejné věci ho přestaly zajímat. Zabřednul do té své práce a ta ho úplně pohltila a nemohl z toho začarovaného kruhu ven. Rodina mu začala domlouvat ale nic nepomáhalo a jen se s nimi hádal.
Nakonec se z toho jednou zhroutil a skončil v nemocnici na psychiatrii, kde měl diagnózu Syndrom vyhoření. Dali ho trochu dohromady a on si uvědomil, že něco není v pořádku a že to musí změnit. Když byl na zdravotní vycházce tak zašel do té práce a řekl jim, že tam končí, že ze zdravotních důvodů toho musí nechat a že tam už nechce dělat.
Jim se to sice moc nelíbilo, ale jemu se strašně ulevilo a řekl si, že se teď bude věnovat sobě i rodině i za cenu, že by hned neměl zaměstnání, zdraví je přednější.
Tam v lázních zase chodil na tůry a moc mu to prospívalo a docela se tam dal dohromady. Jezdila za ním žena i dcera s vnučkou, na kterou se moc těšil a byl rád, že zase se může věnovat své rodině a né práci.
Tak to byl asi jeden z mnoha příběhů lidí co si prošly tímto syndromem a jak je vidět, tak to může potkat kde koho, kdo se jednostraně věnuje jen jedné činnosti a úplně tomu propadne a přestane se věnovat sobě a svým běžným potřebám.
Asi bychom si měli dělat ty malé radosti a čas od času si zajít do divadla a na koncert, nebo třeba jen tak s někým na kávičku a tak lidsky si pokecat.
Myslím si, že je taky strašně dobré mít třeba psa a ten člověka donutí, aby s ním šel ven na procházku a tam přijde hned na jiné myšlenky a většinou se dá pokecat s jinými pejskaři.
Tak doufám, že jsem vás neotrávil svým příspěvkem, díky a mějte se fajn.
Letos jsem byl v lázních v Jeseníkách. Byl tam semnou na pokoji pán asi 57let a ten právě trpěl tímto syndromem. Dělal snad účetního a nějak na něj začali čím dál víc nakládat práci a on si myslel, že to zvládne, že je to v pohodě. Zůstával dlouho v práci a ještě si jí nosil domů a tam jen žil pro tu práci a vůbec přestal vnímat realitu a okolí, na lidi doma neměl čas a ani na odpočinek.
Dříve chodili s rodinou na tůry a vycházky, ale pak se plně začal věnovat jen té práci a už nic jiného ho nezajímalo a časem začínal cítit zvláštní únavu a deprese. Nic ho netěšilo a obyčejné věci ho přestaly zajímat. Zabřednul do té své práce a ta ho úplně pohltila a nemohl z toho začarovaného kruhu ven. Rodina mu začala domlouvat ale nic nepomáhalo a jen se s nimi hádal.
Nakonec se z toho jednou zhroutil a skončil v nemocnici na psychiatrii, kde měl diagnózu Syndrom vyhoření. Dali ho trochu dohromady a on si uvědomil, že něco není v pořádku a že to musí změnit. Když byl na zdravotní vycházce tak zašel do té práce a řekl jim, že tam končí, že ze zdravotních důvodů toho musí nechat a že tam už nechce dělat.
Jim se to sice moc nelíbilo, ale jemu se strašně ulevilo a řekl si, že se teď bude věnovat sobě i rodině i za cenu, že by hned neměl zaměstnání, zdraví je přednější.
Tam v lázních zase chodil na tůry a moc mu to prospívalo a docela se tam dal dohromady. Jezdila za ním žena i dcera s vnučkou, na kterou se moc těšil a byl rád, že zase se může věnovat své rodině a né práci.
Tak to byl asi jeden z mnoha příběhů lidí co si prošly tímto syndromem a jak je vidět, tak to může potkat kde koho, kdo se jednostraně věnuje jen jedné činnosti a úplně tomu propadne a přestane se věnovat sobě a svým běžným potřebám.
Asi bychom si měli dělat ty malé radosti a čas od času si zajít do divadla a na koncert, nebo třeba jen tak s někým na kávičku a tak lidsky si pokecat.
Myslím si, že je taky strašně dobré mít třeba psa a ten člověka donutí, aby s ním šel ven na procházku a tam přijde hned na jiné myšlenky a většinou se dá pokecat s jinými pejskaři.
Tak doufám, že jsem vás neotrávil svým příspěvkem, díky a mějte se fajn.
Ahoj,
já bych jen chtěla poradit, co dělat, když mám onen burnout čili syndrom vyhoření a starám se o své dvě malé dítka? Potřebuji pomoct, začínám inklinovat k návykovým látkám, které mě dokáží, alespoň na chvíli uvolnit z napětí. Praktička mi předepsala antidepresiva, ale mám pocit, že to nic neřeší, když deprese nemám.......Existuje nějaký lék? Zatím jsem se dočetla, že člověk se má koukat vzhůru a v podstatě si pomoci sám, což né vždy bývá jednoduché .........
já bych jen chtěla poradit, co dělat, když mám onen burnout čili syndrom vyhoření a starám se o své dvě malé dítka? Potřebuji pomoct, začínám inklinovat k návykovým látkám, které mě dokáží, alespoň na chvíli uvolnit z napětí. Praktička mi předepsala antidepresiva, ale mám pocit, že to nic neřeší, když deprese nemám.......Existuje nějaký lék? Zatím jsem se dočetla, že člověk se má koukat vzhůru a v podstatě si pomoci sám, což né vždy bývá jednoduché .........
já jsem si syndromem vyhoření prošla a bylo to něco hroznýho.
Podnikala jsem abych uživila své dvě děti a splatila hypotéku,makala jsem od nevidím do nevidím,spousta problémů a večer jsem se uvolnovala alkoholem,spala jsem a ráno brzy zas ten samý kolotoč.Nebyl nikdo,kdo by mi pomohl a já začala chřadnout,obchody nešly jak by mely a začala postrádat smysl svého snažení,existenční nejistota a samota vykonaly své,zhroutila jsem se,začala jsem se zavírat před světem,brala AD a popíjela aby to tolik nebolelo,nezajímaly mně ani mé děti,měla jsem přítele,ale nejak jsme si moc nerozumněli,včichni a všechno mi vadilo a utíkala jsem na samotu u lesa,kde jsem se ze všeho snažila dostat.Nebylo to nic platné.
A pak jsem se začala osvobozovat,zrušila jsem jeden obchod,propustila lidi a věděla jsem,že nezvládnu hypotéku a že budu muset dům prodat,a tím přijdu i o druhý obchod,ale už jsem věděla,že zdraví je důležitější.A do toho jsem v pokročilém věku otěhotněla.....a toto byl ten lék na můj stav,já našla nový SMYSL života,kterému jsou pomalu dva roky a jsou to nejkrásnější roky mého života i když nemám nic,o vše jsem přišla,tak jsem štastná.Znovu začít můžu vždycky.
Nepomohly AD,alkohol,psycholog,jen čas,čas na to abych pochopila,abych zjistila,proč se vlastně takhle honím a pro koho...Pro děti?Blbost,ty se samy postarají,samy si svůj život zařídí,jen je musím dobře vychovat.
A tak jsem se znovu postavila na nohy a začala jsem žít,mnohem krásnější život.
Podnikala jsem abych uživila své dvě děti a splatila hypotéku,makala jsem od nevidím do nevidím,spousta problémů a večer jsem se uvolnovala alkoholem,spala jsem a ráno brzy zas ten samý kolotoč.Nebyl nikdo,kdo by mi pomohl a já začala chřadnout,obchody nešly jak by mely a začala postrádat smysl svého snažení,existenční nejistota a samota vykonaly své,zhroutila jsem se,začala jsem se zavírat před světem,brala AD a popíjela aby to tolik nebolelo,nezajímaly mně ani mé děti,měla jsem přítele,ale nejak jsme si moc nerozumněli,včichni a všechno mi vadilo a utíkala jsem na samotu u lesa,kde jsem se ze všeho snažila dostat.Nebylo to nic platné.
A pak jsem se začala osvobozovat,zrušila jsem jeden obchod,propustila lidi a věděla jsem,že nezvládnu hypotéku a že budu muset dům prodat,a tím přijdu i o druhý obchod,ale už jsem věděla,že zdraví je důležitější.A do toho jsem v pokročilém věku otěhotněla.....a toto byl ten lék na můj stav,já našla nový SMYSL života,kterému jsou pomalu dva roky a jsou to nejkrásnější roky mého života i když nemám nic,o vše jsem přišla,tak jsem štastná.Znovu začít můžu vždycky.
Nepomohly AD,alkohol,psycholog,jen čas,čas na to abych pochopila,abych zjistila,proč se vlastně takhle honím a pro koho...Pro děti?Blbost,ty se samy postarají,samy si svůj život zařídí,jen je musím dobře vychovat.
A tak jsem se znovu postavila na nohy a začala jsem žít,mnohem krásnější život.
Vytesat do kamene a dát všem,kteří se honí za zaltým teletem.A o těch dětech super napsané.Všichni budeme zapomenuti,at pro ně uděláme cokoliv.Lituji ženské,které pořád blekotají-děti,děti,děti jsou smyslem ného života.A svůj život?Až od nich děti utečou,budou chtít žít svůj život.Ale to už je tři dny před hrobem.
vyhoření=někam se zavřít, utéct, nemůžu dál, vlezte mi všichni na záda, vnitřní prázdnota, odpor, ztáta energie, nechuť cokoliv dělat, psychycká únava.
Potřebovala bych poradit s definicí syndromu vyhoreni dekuji
vyhoření=někam se zavřít, utéct, nemůžu dál, vlezte mi všichni na záda, vnitřní prázdnota, odpor, ztáta energie, nechuť cokoliv dělat, psychycká únava.
pokud ještě nejste an tom tak že potřebujete brát antidepresiva:
-utněte přesčasy: po práci o práci nemluvte ani nepřemýšlejte, odpočítejte první 3 stromy po vyjití z práce a tím na ni přestaňte myslet
-jezte zdravěj: budete mít dost energie, nebudete se cítit těžcí, budete mít vitamíny
-piště si deník: i když jste dospělí, všechny své pocity, nedržte je v sobě
-klidně brečtě: spadne to z vás, vyplavíte ty emoce
-sportujte: je jedno jak, ale vyčistíte si hlavu, "vybijete se"
-dýchejte: naučte se dýchat jak jogíni nebo jen pomalu a zhluboka chvíli dýchejte
-zahrňte se vůněmi: zkuste aromaterapii, nabije vás energií a pozitivním myšlením, zkuste třeba olejíček Mandarinka od Salusu
-zkuste něco nového: posune vás to dál, nabije energií, dá nové impulzy
-věnujte se sobě a svým koníčkům: najděte si an sebe čas
-přitulte se ke zvířatům: třeba k pejskům
-udělejte si dobrý čajíček
-ponořte se do vany nebo si dejte sprchu: voda to z vás smyje
-malujte: klidně i nesmyly
-obklopte se pozitivně myslícími lidmi
-utněte přesčasy: po práci o práci nemluvte ani nepřemýšlejte, odpočítejte první 3 stromy po vyjití z práce a tím na ni přestaňte myslet
-jezte zdravěj: budete mít dost energie, nebudete se cítit těžcí, budete mít vitamíny
-piště si deník: i když jste dospělí, všechny své pocity, nedržte je v sobě
-klidně brečtě: spadne to z vás, vyplavíte ty emoce
-sportujte: je jedno jak, ale vyčistíte si hlavu, "vybijete se"
-dýchejte: naučte se dýchat jak jogíni nebo jen pomalu a zhluboka chvíli dýchejte
-zahrňte se vůněmi: zkuste aromaterapii, nabije vás energií a pozitivním myšlením, zkuste třeba olejíček Mandarinka od Salusu
-zkuste něco nového: posune vás to dál, nabije energií, dá nové impulzy
-věnujte se sobě a svým koníčkům: najděte si an sebe čas
-přitulte se ke zvířatům: třeba k pejskům
-udělejte si dobrý čajíček
-ponořte se do vany nebo si dejte sprchu: voda to z vás smyje
-malujte: klidně i nesmyly
-obklopte se pozitivně myslícími lidmi
A ja myslel ze se tu bude povidat o tom jak lidem vyhorel barak nebo byt a co potom...
myslím že jsem vyhořela, zažila jsem velmi stresovou situaci, bojím se lidí, co mi řeknou a tak, nejradši jsem sama, dřív jsem byla přátelská, jsem agresivní, ustrašená, ztahuju se do sebe, jsem apatická, flegmatická, jsem ve stresu i bezdůvodně.. Myslíte že jde o syndrom vyhoření? Dík
Může se též jednat o postraumatickou stresovou poruchu - viz. http://psychologie.doktorka.cz/posttraumaticka-stresova-porucha-mozna/
Skoda, ze se o tomto...Dobrý den paní/slečno Marcelo,
reaguji na Váš příspěvěk, jelikož jsem stejného názoru. O syndromu vyhoření se v ČR skutečně velmi málo mluví a na prevenci se téměř nedbá. Rozhodla jsem se na toto téma napsat seminární práci a podniknout některé další kroky, a pomoci tak tímto širší veřejnosti předcházet této nemoci nebo případně se s tím umět vypořádat.
Ráda bych Vás požádala o pomoc. Pokud máte chuť, můžete mě kontaktovat na této e-mailové adrese: [email protected].
TÍMTO BYCH RÁDA POŽÁDALA VŠECHNY, TY KTERÝM NENÍ TATO PROBLEMATIKA LHOSTEJNÁ A RÁDI BY TAKÉ NĚČÍM PŘISPĚLI (např. svůj příběh, názory atd.)
kontaktujte mě prosím na výše uvedené adrese.
Dále můžete pomoci vyplněním krátkého dotazníku :
http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/pracovni-vycerpani/
Velmi Vám děkuji za Váš čas a případnou spolupráci.
N.
reaguji na Váš příspěvěk, jelikož jsem stejného názoru. O syndromu vyhoření se v ČR skutečně velmi málo mluví a na prevenci se téměř nedbá. Rozhodla jsem se na toto téma napsat seminární práci a podniknout některé další kroky, a pomoci tak tímto širší veřejnosti předcházet této nemoci nebo případně se s tím umět vypořádat.
Ráda bych Vás požádala o pomoc. Pokud máte chuť, můžete mě kontaktovat na této e-mailové adrese: [email protected].
TÍMTO BYCH RÁDA POŽÁDALA VŠECHNY, TY KTERÝM NENÍ TATO PROBLEMATIKA LHOSTEJNÁ A RÁDI BY TAKÉ NĚČÍM PŘISPĚLI (např. svůj příběh, názory atd.)
kontaktujte mě prosím na výše uvedené adrese.
Dále můžete pomoci vyplněním krátkého dotazníku :
http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/pracovni-vycerpani/
Velmi Vám děkuji za Váš čas a případnou spolupráci.
N.
Dobrý den paní/slečno...
Kdysi jsem dostala radu od svých spolupracovnic, abych si zachovala odstup jako prevenci před syndromem vyhoření a nenechala se zatáhnout do životních příběhů lidí ze sociálně slabších skupin. Odstup znamená přibližně vytvořit si hranici mezi sebou a druhým člověkem, zaměřit se na svou roli a zaznamenávat jen slova. Postupem času jsem zjistila, že onen odstup je naopak jakýmsi impulsem pro syndrom vyhoření a dále se rozvíjí až po úplný nezájem a absenci soucitu.
Jako prevenci bych doporučila:
1. sebepoznání - než někdo nastoupí na místo, kde se více pracuje s lidmi (bylo tu vyjmenováno), měl by se sám zamyslet, z jakého důvodu má o to místo zájem. Spousta lidí uvádí "mám rád/a lidi" "chci pomáhat lidem", ale skrytým důvodem bývá spíš touha po sebe-ocenění, po sebe-uplatnění, mít nad někým moc, chtít druhé trestat nebo odměňovat. Toto si připustí málokdo, natož aby se s tím někomu svěřil
2. nadhled - já, jako pracovník např. v sociální oblasti, a člověk, který přišel požádat o pomoc, jsme si rovni jako bytosti, které si prožívají nějaký svůj život ... v tomto poznání není nadřazenost ani podřízenost. Takovýto postoj přiživuje soucitnost
3. naslouchání - znamená poslouchání příběhu, se kterým žadatel za mnou přišel, aniž bych posuzovala onen příběh nebo onoho člověka, aniž bych si předem připravovala v hlavě odpovědi, aniž bych v sobě živila kritiku vůči člověku, která by vycházela z jeho sociálního zázemí nebo jiné viditelné charakteristiky. Používaná slova ve výpovědi mnohdy skrývají odpovědi na otázky a problémy, se kterými se lidé potýkají
Ještě je zajímavé, že ti, kdož pracují v sociální oblasti, mají podobné problémy -jen jinak zaměřené- stejně jako lidé na druhé straně pomoc vyhledávající
Kdysi jsem dostala radu od svých spolupracovnic, abych si zachovala odstup jako prevenci před syndromem vyhoření a nenechala se zatáhnout do životních příběhů lidí ze sociálně slabších skupin. Odstup znamená přibližně vytvořit si hranici mezi sebou a druhým člověkem, zaměřit se na svou roli a zaznamenávat jen slova. Postupem času jsem zjistila, že onen odstup je naopak jakýmsi impulsem pro syndrom vyhoření a dále se rozvíjí až po úplný nezájem a absenci soucitu.
Jako prevenci bych doporučila:
1. sebepoznání - než někdo nastoupí na místo, kde se více pracuje s lidmi (bylo tu vyjmenováno), měl by se sám zamyslet, z jakého důvodu má o to místo zájem. Spousta lidí uvádí "mám rád/a lidi" "chci pomáhat lidem", ale skrytým důvodem bývá spíš touha po sebe-ocenění, po sebe-uplatnění, mít nad někým moc, chtít druhé trestat nebo odměňovat. Toto si připustí málokdo, natož aby se s tím někomu svěřil
2. nadhled - já, jako pracovník např. v sociální oblasti, a člověk, který přišel požádat o pomoc, jsme si rovni jako bytosti, které si prožívají nějaký svůj život ... v tomto poznání není nadřazenost ani podřízenost. Takovýto postoj přiživuje soucitnost
3. naslouchání - znamená poslouchání příběhu, se kterým žadatel za mnou přišel, aniž bych posuzovala onen příběh nebo onoho člověka, aniž bych si předem připravovala v hlavě odpovědi, aniž bych v sobě živila kritiku vůči člověku, která by vycházela z jeho sociálního zázemí nebo jiné viditelné charakteristiky. Používaná slova ve výpovědi mnohdy skrývají odpovědi na otázky a problémy, se kterými se lidé potýkají
Ještě je zajímavé, že ti, kdož pracují v sociální oblasti, mají podobné problémy -jen jinak zaměřené- stejně jako lidé na druhé straně pomoc vyhledávající
Reklama
Vyhorela jsem pred 2 lety a jeste dnes se potykam s apatii, nezajmem a hledam smysl sveho pocinani. Dosud se mi nepodarilo premoci tento stav a opet se nabit energii pro neco dalsiho, co mne bude naplnovat pocitem stesti a osobni spokojenosti. Stale se hledam.m.
- Odpovědět
Pošli odkaz