Vyhoření

14. Říjen 2004
Psychologie
 16 Komentářů

Edelwich a Brodsky zkoumají, jak mohou nerealisticky vysoká očekávání toho, čeho lze dosáhnout, vytvářet úrodnou půdu pro pozdější rozvoj deziluze a apatie. Mnohé profese také povzbuzují své adepty k rozvoji představy o sobě jako o těch, kdo hrdinsky pomáhají a mohou nepřetržitě dávat druhým, řešit jejich problémy, prožívat jejich bolesti, naplňovat jejich potřeby a sami zůstat silní a šťastní. To se může spojit s osobností těch, jež taková práce přitahuje, přičemž může jít o lidi, kteří svou vlastní bolest vždy drželi na uzdě a vždy byli nápomocní všem členům rodiny.

Pines a kol. definují vyhoření jako:
výsledek neustálého nebo opakovaného emočního tlaku spojeného s intenzivní účastí s lidmi po dlouhá období. Taková intenzivní účast je obvyklá zejména ve zdravotnických a školských profesích a v sociálních službách, kde je ?náplní práce? zabývat se psychickými, sociálními a tělesnými problémy druhých lidí. Vyhoření je bolestné zjištění, že již nedokážou pomáhat lidem v nouzi, že již v sobě nemají nic, z čeho by mohli rozdávat.

Fineman v návaznosti na Maslacha říká, že vyhoření představuje:

a) stav emočního a tělesného vyčerpání s nedostatkem zájmu o práci a nízkou důvěrou v druhé,

b) depersonalizaci klientů; ztrátu zájmu a cynismus vůči nim,

c) odsuzování sebe samého, nízkou pracovní morálku a hluboký pocit selhání.



Trváme na tom, že vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. To znamená zamyslet se nad svou stínovou motivací k práci v pomáhajících profesích; sledovat své vlastní příznaky stresu a vytvářet si zdravý systém podpor; postarat se o vlastní smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní život mimo roli pomáhajícího.

V dřívější práci (Hawkins) jsme se zabývali jinou stránkou vyhoření, kterou většina odborné literatury opomíjí, a sice apatií a ztrátou zájmu, jež se vyvíjí u pomáhajících, kteří se uprostřed své profesní dráhy přestanou učit a vyvíjet. Začnou se spoléhat na zavedené vzorce vztahů s klienty a pacienty a nové klienty berou jen jako opakující se představitele klientů a pacientů, s nimiž se setkali již dříve. Preventivní přístup k vyhoření musí zahrnovat vytváření učícího prostředí, které trvá stejně dlouho jako profesní dráha pomáhajícího.


Zdroj: Supervize v pomáhajících profesích, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Související články: 
Smrt z přepracování a syndrom vyhoření
Škola může přispět k rozvoji depresí žáků i učitelů

Komentáře (16)

  • Obrázek uživatele marcela
    marcela (anonym)

    Skoda, ze se o tomto "syndromu" nepise vice a skoda, ze nikde ve skolach neuci prevenci. Vyhorela jsem pred 2 lety a jeste dnes se potykam s apatii, nezajmem a hledam smysl sveho pocinani. Dosud se mi nepodarilo premoci tento stav a opet se nabit energii pro neco dalsiho, co mne bude naplnovat pocitem stesti a osobni spokojenosti. Stale se hledam.m.

    Lis 15, 2006
  • Obrázek uživatele Jana
    Jana (anonym)

    Vzhoření se podle mě stává většinou v takových zaměstnáních jako je psycholog, psychiatr, lékař, sestra na onkologii, prac. v domově důchodců, u postižených, prostě všude tam, kde se musíte vciťovat, rozdávat se, konejšit. Kde jste pracovala vy? Jediné, co vám poradím - chce to změnu, utéct jinam, jinak vás to zničí. Nebo otupět. Ale to určitě nechcete.

    Lis 15, 2006
  • Obrázek uživatele Glen
    Glen (anonym)

    Jano máš pravdu ale jen částečně. Syndrom vyhoření postihuje i jakékoliv jiné lidi, kteří pak sklouzávají k diagnóze deprese. Já sám jsem v žádném takověm zaměstnání nebyl a nebyl jsem tedy vystaven žádné exposici "vcítění" -přesto u mě došlo k onomu pocitu vyhoření a depresím. Není snadné tomu čelit, no, pomocí AD to tak nějak nyní zvládám. Už je to více než rok a je to lepší. Marcelo, dojdi se poradit k psychiatrovi, bude to běh na dlouhou trať, budeš tam docházet... ale pomůže Ti to, jako to pomáhá mě, uvidíš...

    Lis 16, 2006
  • Obrázek uživatele Jan
    Jan (anonym)

    Taky si myslím, že tento syndrom postihuje spoustu lidí, hlavně podnikatele a lidi co mají snahu pořád jen pracovat a neumějí odpočívat. Upadnou do steretypu a neumějí z něj vylézt. Letos jsem byl v lázních v Jeseníkách. Byl tam semnou na pokoji pán asi 57let a ten právě trpěl tímto syndromem. Dělal snad účetního a nějak na něj začali čím dál víc nakládat práci a on si myslel, že to zvládne, že je to v pohodě. Zůstával dlouho v práci a ještě si jí nosil domů a tam jen žil pro tu práci a vůbec přestal vnímat realitu a okolí, na lidi doma neměl čas a ani na odpočinek. Dříve chodili s rodinou na tůry a vycházky, ale pak se plně začal věnovat jen té práci a už nic jiného ho nezajímalo a časem začínal cítit zvláštní únavu a deprese. Nic ho netěšilo a obyčejné věci ho přestaly zajímat. Zabřednul do té své práce a ta ho úplně pohltila a nemohl z toho začarovaného kruhu ven. Rodina mu začala domlouvat ale nic nepomáhalo a jen se s nimi hádal. Nakonec se z toho jednou zhroutil a skončil v nemocnici na psychiatrii, kde měl diagnózu Syndrom vyhoření. Dali ho trochu dohromady a on si uvědomil, že něco není v pořádku a že to musí změnit. Když byl na zdravotní vycházce tak zašel do té práce a řekl jim, že tam končí, že ze zdravotních důvodů toho musí nechat a že tam už nechce dělat. Jim se to sice moc nelíbilo, ale jemu se strašně ulevilo a řekl si, že se teď bude věnovat sobě i rodině i za cenu, že by hned neměl zaměstnání, zdraví je přednější. Tam v lázních zase chodil na tůry a moc mu to prospívalo a docela se tam dal dohromady. Jezdila za ním žena i dcera s vnučkou, na kterou se moc těšil a byl rád, že zase se může věnovat své rodině a né práci. Tak to byl asi jeden z mnoha příběhů lidí co si prošly tímto syndromem a jak je vidět, tak to může potkat kde koho, kdo se jednostraně věnuje jen jedné činnosti a úplně tomu propadne a přestane se věnovat sobě a svým běžným potřebám. Asi bychom si měli dělat ty malé radosti a čas od času si zajít do divadla a na koncert, nebo třeba jen tak s někým na kávičku a tak lidsky si pokecat. Myslím si, že je taky strašně dobré mít třeba psa a ten člověka donutí, aby s ním šel ven na procházku a tam přijde hned na jiné myšlenky a většinou se dá pokecat s jinými pejskaři. Tak doufám, že jsem vás neotrávil svým příspěvkem, díky a mějte se fajn.

    Lis 16, 2006
  • Obrázek uživatele Tereza
    Tereza (anonym)

    Ahoj, já bych jen chtěla poradit, co dělat, když mám onen burnout čili syndrom vyhoření a starám se o své dvě malé dítka? Potřebuji pomoct, začínám inklinovat k návykovým látkám, které mě dokáží, alespoň na chvíli uvolnit z napětí. Praktička mi předepsala antidepresiva, ale mám pocit, že to nic neřeší, když deprese nemám.......Existuje nějaký lék? Zatím jsem se dočetla, že člověk se má koukat vzhůru a v podstatě si pomoci sám, což né vždy bývá jednoduché .........

    Kvě 20, 2007
  • Obrázek uživatele anonym
    anonym (anonym)

    já jsem si syndromem vyhoření prošla a bylo to něco hroznýho. Podnikala jsem abych uživila své dvě děti a splatila hypotéku,makala jsem od nevidím do nevidím,spousta problémů a večer jsem se uvolnovala alkoholem,spala jsem a ráno brzy zas ten samý kolotoč.Nebyl nikdo,kdo by mi pomohl a já začala chřadnout,obchody nešly jak by mely a začala postrádat smysl svého snažení,existenční nejistota a samota vykonaly své,zhroutila jsem se,začala jsem se zavírat před světem,brala AD a popíjela aby to tolik nebolelo,nezajímaly mně ani mé děti,měla jsem přítele,ale nejak jsme si moc nerozumněli,včichni a všechno mi vadilo a utíkala jsem na samotu u lesa,kde jsem se ze všeho snažila dostat.Nebylo to nic platné. A pak jsem se začala osvobozovat,zrušila jsem jeden obchod,propustila lidi a věděla jsem,že nezvládnu hypotéku a že budu muset dům prodat,a tím přijdu i o druhý obchod,ale už jsem věděla,že zdraví je důležitější.A do toho jsem v pokročilém věku otěhotněla.....a toto byl ten lék na můj stav,já našla nový SMYSL života,kterému jsou pomalu dva roky a jsou to nejkrásnější roky mého života i když nemám nic,o vše jsem přišla,tak jsem štastná.Znovu začít můžu vždycky. Nepomohly AD,alkohol,psycholog,jen čas,čas na to abych pochopila,abych zjistila,proč se vlastně takhle honím a pro koho...Pro děti?Blbost,ty se samy postarají,samy si svůj život zařídí,jen je musím dobře vychovat. A tak jsem se znovu postavila na nohy a začala jsem žít,mnohem krásnější život.

    Kvě 20, 2007
  • Obrázek uživatele Pro anonyma
    Pro anonyma (anonym)

    Vytesat do kamene a dát všem,kteří se honí za zaltým teletem.A o těch dětech super napsané.Všichni budeme zapomenuti,at pro ně uděláme cokoliv.Lituji ženské,které pořád blekotají-děti,děti,děti jsou smyslem ného života.A svůj život?Až od nich děti utečou,budou chtít žít svůj život.Ale to už je tři dny před hrobem.

    Kvě 21, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    vyhoření=někam se zavřít, utéct, nemůžu dál, vlezte mi všichni na záda, vnitřní prázdnota, odpor, ztáta energie, nechuť cokoliv dělat, psychycká únava.

    Srp 30, 2007
  • Obrázek uživatele Renata
    Renata (anonym)

    Potřebovala bych poradit s definicí syndromu vyhoreni dekuji

    Srp 29, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    vyhoření=někam se zavřít, utéct, nemůžu dál, vlezte mi všichni na záda, vnitřní prázdnota, odpor, ztáta energie, nechuť cokoliv dělat, psychycká únava.

    Srp 29, 2007
  • Obrázek uživatele __utma=53365929.156630328.1187603510.1188326168.1188419940.3
    __utma=53365929... (anonym)

    pokud ještě nejste an tom tak že potřebujete brát antidepresiva: -utněte přesčasy: po práci o práci nemluvte ani nepřemýšlejte, odpočítejte první 3 stromy po vyjití z práce a tím na ni přestaňte myslet -jezte zdravěj: budete mít dost energie, nebudete se cítit těžcí, budete mít vitamíny -piště si deník: i když jste dospělí, všechny své pocity, nedržte je v sobě -klidně brečtě: spadne to z vás, vyplavíte ty emoce -sportujte: je jedno jak, ale vyčistíte si hlavu, "vybijete se" -dýchejte: naučte se dýchat jak jogíni nebo jen pomalu a zhluboka chvíli dýchejte -zahrňte se vůněmi: zkuste aromaterapii, nabije vás energií a pozitivním myšlením, zkuste třeba olejíček Mandarinka od Salusu -zkuste něco nového: posune vás to dál, nabije energií, dá nové impulzy -věnujte se sobě a svým koníčkům: najděte si an sebe čas -přitulte se ke zvířatům: třeba k pejskům -udělejte si dobrý čajíček -ponořte se do vany nebo si dejte sprchu: voda to z vás smyje -malujte: klidně i nesmyly -obklopte se pozitivně myslícími lidmi

    Srp 29, 2007
  • Obrázek uživatele Ceskej Honza
    Ceskej Honza (anonym)

    A ja myslel ze se tu bude povidat o tom jak lidem vyhorel barak nebo byt a co potom...

    Srp 30, 2007
  • Obrázek uživatele anonymka
    anonymka (anonym)

    myslím že jsem vyhořela, zažila jsem velmi stresovou situaci, bojím se lidí, co mi řeknou a tak, nejradši jsem sama, dřív jsem byla přátelská, jsem agresivní, ustrašená, ztahuju se do sebe, jsem apatická, flegmatická, jsem ve stresu i bezdůvodně.. Myslíte že jde o syndrom vyhoření? Dík

    Zář 21, 2007
  • Obrázek uživatele M.
    M. (anonym)

    Může se též jednat o postraumatickou stresovou poruchu - viz. http://psychologie.doktorka.cz/posttraumaticka-stresova-porucha-mozna/

    Zář 21, 2007
  • Obrázek uživatele Nikola H.
    Nikola H. (anonym)

    Skoda, ze se o tomto...Dobrý den paní/slečno Marcelo, reaguji na Váš příspěvěk, jelikož jsem stejného názoru. O syndromu vyhoření se v ČR skutečně velmi málo mluví a na prevenci se téměř nedbá. Rozhodla jsem se na toto téma napsat seminární práci a podniknout některé další kroky, a pomoci tak tímto širší veřejnosti předcházet této nemoci nebo případně se s tím umět vypořádat. Ráda bych Vás požádala o pomoc. Pokud máte chuť, můžete mě kontaktovat na této e-mailové adrese: herodesova.nikola@seznam.cz. TÍMTO BYCH RÁDA POŽÁDALA VŠECHNY, TY KTERÝM NENÍ TATO PROBLEMATIKA LHOSTEJNÁ A RÁDI BY TAKÉ NĚČÍM PŘISPĚLI (např. svůj příběh, názory atd.) kontaktujte mě prosím na výše uvedené adrese. Dále můžete pomoci vyplněním krátkého dotazníku : http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/pracovni-vycerpani/ Velmi Vám děkuji za Váš čas a případnou spolupráci. N.

    Říj 27, 2012
  • Obrázek uživatele meo
    meo (anonym)

    Dobrý den paní/slečno... Kdysi jsem dostala radu od svých spolupracovnic, abych si zachovala odstup jako prevenci před syndromem vyhoření a nenechala se zatáhnout do životních příběhů lidí ze sociálně slabších skupin. Odstup znamená přibližně vytvořit si hranici mezi sebou a druhým člověkem, zaměřit se na svou roli a zaznamenávat jen slova. Postupem času jsem zjistila, že onen odstup je naopak jakýmsi impulsem pro syndrom vyhoření a dále se rozvíjí až po úplný nezájem a absenci soucitu. Jako prevenci bych doporučila: 1. sebepoznání - než někdo nastoupí na místo, kde se více pracuje s lidmi (bylo tu vyjmenováno), měl by se sám zamyslet, z jakého důvodu má o to místo zájem. Spousta lidí uvádí "mám rád/a lidi" "chci pomáhat lidem", ale skrytým důvodem bývá spíš touha po sebe-ocenění, po sebe-uplatnění, mít nad někým moc, chtít druhé trestat nebo odměňovat. Toto si připustí málokdo, natož aby se s tím někomu svěřil 2. nadhled - já, jako pracovník např. v sociální oblasti, a člověk, který přišel požádat o pomoc, jsme si rovni jako bytosti, které si prožívají nějaký svůj život ... v tomto poznání není nadřazenost ani podřízenost. Takovýto postoj přiživuje soucitnost 3. naslouchání - znamená poslouchání příběhu, se kterým žadatel za mnou přišel, aniž bych posuzovala onen příběh nebo onoho člověka, aniž bych si předem připravovala v hlavě odpovědi, aniž bych v sobě živila kritiku vůči člověku, která by vycházela z jeho sociálního zázemí nebo jiné viditelné charakteristiky. Používaná slova ve výpovědi mnohdy skrývají odpovědi na otázky a problémy, se kterými se lidé potýkají Ještě je zajímavé, že ti, kdož pracují v sociální oblasti, mají podobné problémy -jen jinak zaměřené- stejně jako lidé na druhé straně pomoc vyhledávající

    Říj 27, 2012

Přidat komentář

Reklama

Reklama

Reklama

Reklama

Videa