Sebezapírání a sebestřednost - překážky na cestě k našemu pravému já

29 Srpen, 2001

Když si pamatujeme, kdo jsme, přinášíme své autentické já. Mnohokrát však v raném věku býváme nuceni skrývat své skutečné já. Od určitého okamžiku je už toto skrývání zbytečné, a přesto často zjišťujeme, že je pro nás obtížné se tohoto zvyku zbavit. Každý den volíme vždy znovu, zda budeme podporovat své autentické, nebo své falešné já.

Mezi některými původními kulturami obou Amerik je synonymem "autentičnosti" nebo spojení s vlastní spiritualitou pojem "posvátná obruč". Tyto národy říkají, že kdykoli prožíváme stav, kdy jsme sami sebou, jsme "ve své posvátné obruči". A když najdeme sami sebe, "sedíme uvnitř své posvátné obruče".

Většina duchovních tradic uvádí dva způsoby chování, které nás mohou vytáhnout z naší posvátné obruče, z naší skutečné povahy. Psychiatr Roger Walsh ve své knize StayingAlive (Zůstat naživu) popisuje tyto způsoby chování jako sebezapření a sebestřednost. Každá lidská bytost, bez ohledu na kulturní podmínky a rodinné otisky, někdy tyto způsoby chování prožívá.

Při sebezapírání se vyhýbáme určitým lidem nebo problémům, nebo vidíme věci jenom takové, jaké chceme, aby byly, místo abychom je přijali takové, jaké jsou. Pod každým sebezapírajícím se projevem je skrytý strach, že nebudeme umět zvládnout konflikt, a hluboká lidská potřeba udržet klid, rovnováhu a harmonii za každou cenu. V hlubokém sebezapření se raději vzdáme sami sebe, abychom udrželi klid, místo abychom přímo sdělovali své pocity.

Sebestřednost dáváme najevo, když dramatizujeme nebo děláme ze svých zážitků senzaci. Často přeháníme situaci nebo nějaký problém, abychom byli středem pozornosti. Pod tímto vzorem je velká potřeba uznání a přijetí, která je ovládána bud'strachem, že nejsme vidět, nebo strachem, že jsme vidět. Lidé, kteří dělají scény, dostávají záchvaty vzteku nebo přehánějí, mají ve skutečnosti silnou potřebu přijetí. Protože jsou vyděšeni svými vlastními pocity nejistoty a zranitelnosti, využívají přehánění jako způsob, jak tyto pocity skrýt.

Reklama

Vizionář umí rozpustit polarity a paradoxy, které se nacházejí ve vzorech sebezapření a sebestřednosti. Perský básník třináctého století Rúmí (v Open Secret /Otevřené tajemství/, angl. překl. Barks) tento proces popisuje takto:

Za špatným skutkem a dobrým skutkem je pole,
tam se s tebou setkám.

Tvořivost, která existuje v každém z nás, můžeme osvobodit, když se dostaneme za pojmy dělat něco špatně a dělat něco dobře. Když si můžeme odpovědět na otázku "Je mé sebeocenění stejně silné jako moje sebekritika?" kladně, potom jsme připraveni se při svém tvůrčím vyjádření vyhnout sebezapření a sebestřednosti. Rúmí naznačuje, že pole neomezené tvořivosti je nám vždy dostupné, když jsme ve spojení se svou autentičností.

Zdroj:Angeles Arrienová - Archetypy šamanské tradice, nakladatelství Portál