Reklama

Rozhovor s psychoonkoložkou Marií Zemanovou o rakovině v rodině

Rakovina prsu už naštěstí není ve veřejném prostoru zakázané slovo. Podle onkopsycholožky Marie Zemanové ale zůstává pro řadu žen tabuizovaným tématem v rodině. Utajování a zamlčování však podle ní dětem prokazuje medvědí službu. "Pokud v rodině vládne informační embargo, zůstává každý se svým strachem sám, není prostor pro naději," varuje.

Jak ženy reagují na diagnózu rakoviny prsu?
Sdělení diagnózy zhoubného onemocnění je pro každého šokující zprávou, která zásadně mění jeho život. Tak je to i u onemocnění prsu. Hodně záleží na předešlé zkušenosti s nějakou formou zhoubného onemocnění a na tom, co všechno v mé mysli slovo rakovina vyvolá. Vnímám trochu posun v obecném povědomí o této diagnóze. Před 40 lety, kdy jsem začala pracovat s onkologickými pacienty, se toto onemocnění považovalo za neodvratně smrtelné a navíc bylo spojeno s představou dlouhého a bolestného umírání. V té době se diagnóza pacientům prostě nesdělovala, proto komunikace na jakékoliv úrovni byla velmi problematická. To, že se dnes o „rakovině“ otevřeně mluví, způsobuje i zřetelný posun v komunikaci. Navíc je v mediích a i jinde vidět mnoho „přeživších“, kteří se vracejí do aktivního života. To je důležitá zpráva o naději na přežití této nemoci.

Jak na rakovinu prsu reagují další členové rodiny - partner, děti, rodiče pacientky?
Rodina pacienta emočně reaguje podobně jako pacient. První reakcí je šok a zdráhání se uvěřit nové a nepříjemné skutečnosti. Nemoc vstupuje do života rodiny a zásadně jej mění v mnoha ohledech: narušuje běžný chod rodiny, žena je na čas vyřazena z některých činností, potřebuje v nich nahradit, zastoupit. Partner se často obává, že nároky nezvládne. Nedílnou součástí prožitku všech je strach z neznámého. Proto jsou tak důležité informace. Žena se bojí, že nezvládne léčbu, a potřebuje vědět podrobnosti, partner se obává, že nezvládne péči o nemocnou ženu a i o další členy rodiny, zároveň na něj dolehne ekonomická stránka celé situace. Všechny je třeba povzbudit a dát naději. Všechny, to znamená včetně dětí: také ty potřebují odpovědi na své otázky, ujištění, že to „spolu všechno zvládneme“. Pokud v rodině vládne informační embargo, zůstává každý se svým strachem sám, není prostor pro sdílení strachu ale ani naděje.

Mají ženy s diagnózou tendenci svou nemoc před dětmi zatajovat?
Ano, bojí se vůbec vyslovit tuto skutečnost nahlas. Je to taková „dětská obrana“. Co neřeknu, to není. Souvisí to s potřebou celou tu nepříjemnou realitu popřít. Jde o součást adaptačního mechanismu. Postupně se učí mluvit o své nemoci a tím se identifikovat s „novou rolí“ v životě. Ne vždy ale má žena dostatek času, protože v případě zhoubného onemocnění je třeba léčbu zahájit co nejdříve. Tím pádem i tlak na to, aby své blízké seznámila s novu situaci, je velký. V první řadě se to většinou dozví partner, výhodné je, když pak spolu informují děti. Není třeba se bránit vyjádření emocí, samozřejmě kontrolovaně. Ukáže to dětem, že také ony mohou sdílet svůj prožitek. Mám ve své péči klienty, kteří přišli právě proto, že v dětství zažili vážnou nemoc někoho z rodičů a nikdo s nimi o tom nemluvil. Neměli možnost sdílet, zůstali se svým strachem sami.

Měla by se žena o nemoci s dětmi bavit? Proč?
Rozhodně. Bohužel stále panuje názor, že především malé děti by se měly uchránit před sdělením takové drastické skutečnosti. Z mé praxe ale vím, že už i batolata citlivě vnímají změnu atmosféry v rodině - strach, úzkost, smutek - a reagují na ni. Nejčastěji tím, že začnou zlobit, jsou lítostivé, nebo začnou být více bojácné apod. Tím se situace v rodině ještě zhoršuje.

Reklama

Jakým způsobem by měly matky svým dětem diagnózu přiblížit?
Přiměřeně věku. Předškolním dětem můžete sdělit, že je maminka nemocná, že potřebuje pomoc doktorů, ale že se budou všichni snažit, aby se uzdravila. Konkrétnější informace jen uvítají - že je to nemoc „v prsíčku“, že na ni lékaři budou svítit speciálním světlem nebo že ji vyříznou apod. U školních dětí je již vhodné otevřeně mluvit přímo o diagnóze. Z praxe opět znám případ, kdy se rodiče s dětmi ve věku 8 až 10 let nebavili o konkrétní nemoci, ale děti přesto věděly, že se jedná o rakovinu prsu. Prostě se k informacím dostaly jinou cestou. Vůči adolescentům panuje větší otevřenost, u nich ale rodiče paradoxně často narazí na nečekanou reakci: reagují nevraživě, zlobí se na matku, mají vztek apod. Je potřeba nebrat si to osobně, v tomto věku jsou emoce velmi vypjaté, děti je nedokáží dobře zpracovávat.

Jak na matčinu diagnózu reagují nejčastěji děti? Co by si měla žena ohlídat, aby děti netraumatizovala?
Každé dítě reaguje jinak. Některé v prvním okamžiku volí popření, neptají se, nechtějí o tom mluvit. Jiné mají naopak spoustu otázek. Co ohlídat? Za prvé, je podstatné vždy dítě ujistit, že se může kdykoliv na cokoliv zeptat, že může přijít. Děti totiž nejvíce traumatizuje, když se „o tom“ nemluví, když panuje nevyřčené pravidlo, že se nesmí zeptat. Za druhé je důležitá podpora naděje, že se situace vyřeší, že dojde k uzdravení. Za třetí, dospělý by neměl zatížit dítě svými nepřiměřenými emocemi.  Můžeme být smutní, mít strach, zlobit se apod., to vše naopak dítě ujistí, že tyto pocity jsou v pořádku, že není špatné, když je též prožívá. Ale nemůžeme hystericky vyvádět. A v neposlední řadě je důležité především malé dítě ujistit, že ono samo není zdrojem ani viníkem nemoci.

Jak může komunikaci v rodině pacientky pomoci psycholog?
Psycholog vytvoří bezpečné prostředí, vystupuje jako moderátor, zprostředkuje komunikaci mezi členy rodiny. Dětem pomůže už jen to, že se u psychologa o té situaci mluví - uklidní je to. Nejčastěji pracuji jen s matkou - podporuji, aby se nebála o nemoci mluvit. To se následně přenese do klidnější atmosféry v rodině. Samozřejmě nelze změnit komunikaci v rodině ze dne na den, je to dlouhý proces, ale výsledek stojí za to.

S čím za vámi nejčastěji pacientky s dětmi chodí? Co je pro ně nejtěžší?
Pokud se komunikace v rodině moc nedaří, přicházejí matky s tím, že dítě zlobí. Ten komunikační blok vytváří velkou tenzi, na níž děti citlivě reagují. Druhá varianta je, že si pacientka neví rady, jak s dítětem o své nemoci mluvit. Bojí se, aby dítě příliš nevystrašila. Chce ho „chránit“ před nepříjemnou pravdou. Bohužel, je potřeba si uvědomit, že tímto postojem chráníme především my sami sebe. Nechceme, aby dítě bylo smutné, protože pak je na nás, abychom s jeho smutkem nějak naložili.  

INFO MAMMA HELP:
Mamma HELP je největší ženská pacientská organizace, která se stará o pacientky s rakovinou prsu a jejich rodiny už od roku 1999. Pomoc nabízí v síti Mamma HELP center, kde poskytuje bezplatné individuální poradenství a psychologickou podporu zejména nově diagnostikovaným pacientkám. Klientky center oceňují především fakt, že se jim v roli terapeutek věnují vyléčené pacientky s vysokou mírou empatie a osobní zkušeností s nemocí. MH centra každoročně navštíví přes 6000 žen.

Reklama

Komentáře

Reklama