Proces individuace aneb Staň se tím, kým jsi

Cílem procesu individuace je, aby se člověk stal tím, kým skutečně je. "Staň se tím, kým jsi," tak to řekl již Pindar, myšlenka tedy není nová. Aristoteles zdůrazňoval, že každé stvoření má v sobě tvar, který je vlastní jen jemu, a život má směřovat k tomuto vlastnímu tvaru. To znamená, že máme z velké části prožít plnost životních možností, které nám byly dány, aby bylo zřejmé, co do nás - a možná právě jen do nás - bylo vloženo.

Proces individuace je v tomto smyslu procesem diferenciace: má se projevit zvláštnost člověka, jeho jedinečnost. K tomu zcela zásadně patří přijmout sebe sama - a to včetně svých možností, ale i obtíží. Významné jsou přitom právě nesnáze a překážky, které do značné míry utvářejí naši jedinečnost. Přijmout sebe sama, včetně svých možností a obtíží, je základní ctnost, která má být v procesu individuace uskutečněna.

V souvislosti s procesem individuace bývá stále znovu používán obraz stromu: semeno, které zapadne do země, se má stát stromem, jenž je v semeni zahrnut a bude vystaven vzájemnému působení místa, počasí a klimatu atd. A máme-li na mysli strom, pak i jeho poranění představují něco velice charakteristického.

"Stát se tím, kým člověk je" v žádném případě neznamená stát se uhlazeným, harmonickým, obroušeným. Znamená to, že člověk má na sobě stále více vnímat, kým vlastně je, co je v souladu s jeho vlastní osobností, včetně nerovností a hran. V tomto smyslu je ovšem proces individuace procesem přibližování; my totiž nevíme, kdo nakonec jsme, a neví to ani náš analytik. Je to přibližování, každá proměna, kterou procházíme, je založena na možnosti korekce, je předběžná.

Další aspekt procesu individuace - stejně tak důležitý, psychologicky snad snáze proveditelný a rovněž směřující k cíli individuace spočívá v dosahování větší autonomie. Člověk se má stát individuální bytostí, oddělenou od rodičovských komplexů a tím zároveň i od kolektivních měřítek, norem a hodnot společnosti, od očekávání spojených s rolemi, od toho, co "se" patří. Stát se sám sebou také znamená také stát se dospělým.

V obraze světa jungovské psychologie platí, že to, co je vně, je také uvnitř, a co je uvnitř, je také vně. Proto se tedy máme osvobodit nejen ze zajetí kolektivních hodnot, norem a od očekávání, spojených s rolemi které jsme internalizovali ve své personě -, nýbrž také z pout nevědomí a následně s ním navázat vědomý kontakt. Nemáme tedy být určováni ani společensky vytvořenými hodnotami, ani nevědomím. Uvolnit se z pout nevědomí například znamená, že si prostě nenecháme řídit život nějakým archetypem, aniž bychom to vůbec zpozorovali.

Příklad: Dvaačtyřicetiletý muž byl zcela pod vlivem archetypu hrdiny. Chtěl být automaticky hrdinou vždy a všude a necítil se dobře, když hrdinou být nemohl. Lidé poznamenávali - pochvalně či hanlivě -, že se chce vždycky chovat tak hrdinně... Vždycky dostal přiděleno hodně práce, protože si nikdy nestěžoval a všechno dobře zvládal. Často také o hrdinech snil. I jemu samotnému bylo časem jasné, jak silně je poznamenán tím, že musí být hrdinou. V řadě životních situací si kladl otázku, zda být hrdinou má pro něho a pro věc samu smysl. Začalo docházet k dialogu jeho já a touto hrdinnou stránkou. Aspekt hrdiny v člověku nepředstavuje prostě jen něco problematického. Měli bychom se spíše zaměřit na to, aby se tato stránka mohla v životě uplatnit tam, kde má smysl. Takový postup by pak znamenal oddělení od nevědomí. To by ještě neznamenalo, že nevědomí nepůsobí ve stejném smyslu jako dřív, ale my bychom byli přinejmenším schopni s touto stránkou navázat vztah a už bychom se jí dál prostě nenechali určovat.

Vidíme-li oba aspekty ve vzájemné souvislosti, chápe Jung člověka jako někoho, kdo se má v žitém naplňování procesu individuace - a k tomu v terapii dochází - stát tím, kým vlastně je, tedy tím, kdo je stále méně určován neznámými silami kolektivního nevědomí.

Namísto toho, aby byl určován tím, co je vůči němu cizí a neznámé, nastupuje dialog - dialog mezi vědomím a společností a také dialog mezi vědomím a nevědomím. To pak v průběhu individuačního procesu přináší - ovšem stále jen předběžně - vývoj k větší autonomii.

Jung označuje proces individuace na jedné straně jako vnitřní, subjektivní proces integrace, při němž se člověk učí poznávat na sobě stále více stránek, navazovat s nimi kontakt a spojovat je do obrazu, který o sobě samém má - např. stažením projekcí.

Na druhé straně je proces individuace interpersonálním, intersubjektivním vztahovým procesem, "neboť", podle Junga, "vztah k bytostnému Já je současně vztahem k bližnímu a nikdo nemůže mít vztah k bližnímu, pokud před tím neměl vztah k sobě samému". Neboli: "Nevztažený člověk nemá celost, neboť té lze dosáhnout jen skrze duši, která nemůže existovat bez své druhé stránky, jež se vždy nachází v ,ty'."

Zdroj:Dynamika symbolů - Základy jungovské psychoterpie, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama