Odpusťte svým rodičům

Když mě rodiče ponižují atd,...Synu, kam?

To co jsem v dětství prožil, tak to jim nikdy nemohu odpustit !!!Kdyby nevím co dělali, tak na to se nedá zapomenout !!!

To co jsem v dětství prožil,...Ivo, přeji ti, abys byl už jen šťastný.
Rodinu si nevybíráme - tu máme, vybíráme si životní partnery, přátele a kamarády.
Je strašné číst o někom, kdo trpěl v dětství.

Nikdo nepíšete CO konkrétního vám rodiče udělali. Jak můžeme reagovat a pomoct třeba z vlastní zkušenosti?

Mě moje matka bila za sebemenší prohřešky nebo prostě jen proto že měla vztek-dávala mi vybrat čím mě zmlátí vařechou-malou nebo velkou,gumovou hadicí-byla mě všude po obličeji mlátila mě po břiše až jsem se počurala nebo mi dávala obrovské facky až mi třeba tekla krev z nosa,bylo to třeba proto že jsem si neuklidila nebo že jsem donesla špatnou známku,jednou mě také skoro utopila ve vaně za to že jsem špatně vyprala prádlo v 6 letech-musela jsem ho prát ,máchat,všechno.Když jsem chtěla třeba večeřet řekla mi že ona už jedla a najíst mi nedala nebo mi řekla že a jak já budu přispívat do domácnosti bylo mi tak 7 let-řekla jsem jí že to řeknu ve škole když mi nedá najíst a tak mě nechala at se najím-jindyzase přiběhla když jsem seděla na zemi a začala do mě vztekle surově kopat s tím že mě zabije když to někde řeknu,jindy jsem se zase probudila v noci a ona stála u okna s nožem v ruce zavřela jsemraděj oči a ona potom stála s tím nožem nademnou čekala jsem kdy bodne...nadávala mi deno denně do luder,lhářek ,podvodnic,sviní atd.Popsala jsem situace zatím celkem klidové dovedete si tedy jistě představit co se dělo když se ona paní vrátila ze třídních schůzek a že jsem se za této situace neučila nejlépe je myslím jasné.Třídní učitelka se mě ptala proč si neobleču něco čistého a já jsem jí řekla že nic šistého doma nemám pak na třídnákách pohrozila matce že na ni pošle sociálku-moje matka ač jsme žili sami na tom nebyla finančně špatně dělala šéfovou.Když měla přítele jeli spolu na hotel a mě vzali sebou-odešli na hotel a mě nechali v autě mohlo mi být tak 5let měla jsem ještě dětské punčocháče-nechali mě v tom autě asi 6h nedalo se tam dýchat a taky jsem se tam počurala-měla jsem hrozný strach že mě zmlátí-cítila jsem se hrozně ponížená už takto malá že jsem to musela takto udělat.Takovéto zacházení semnou jí vydrželo do doby než si našla nového manžela -ten pak bydlel s námi a já jsem musela být na něj milá abych jednu nechytla-ale byl to docela hodný člověk.

sneženko, to si snad děláš srandu ? To snad není ani možný. Kolik je ti let ? Myslíš, že jí můžeš odpustit ? Já si myslím, že ne. Ale s tímhle se ti už bude špatně žít. Proč zrovna ty ?

rodina o tom že mě nemá ráda podle mě věděla tím myslím babičku,tetu,dědu,strýce.Děda se také ke mě nechovával hezky-občas do mě strčil občas se mi vysmíval jako malému dítěti,babička a teta matku okřikovali když mi nadávala trochu mě bránili za babičkou jsem chodila často a ptala jsem se jí proč mě matka tolik bije a ukazovala jsem jí modřiny ptala jsem se jí proč mě nemá ráda když jsem přece hodná a nic jí nedělám.Babička řekla že neví a že to mám těžké že matka ani můj otec za nic nestojí a pak jsme třeba zpívali-bylo to hezké.Matka mě brala také na dovolené a šila mi šaty na panenky-když jsem však něco pokoušela vytvořit já jako dítě tak mě řekla at raděj v životě nic nedělám že všechno jen skazím.Také mi říkala že já jsem taková dobrá duše-to myslela vážně ne ironicky-prostě si opravdu uvědomovala že jsem hodná.Co se podruhé vdala bylo to lepší už mě nebyla -hulákala pořád to ano ale už si na mě tolik nedovolovala-to že mě celý život deptala beru jen jako dovětek.Pak mi řekla že jí v baráku kvést nebudu že bych jí ještě sváděla manžela a odeslala mě na internát.Brzo jsem si našla přítele- otěhotněla a vdala se-narodil se nám chlapeček krásný-chci jen říct že tohoto chlapečka jsem nikdy nezbila,vždy jsem ho chránila a starala se o něj s největší láskou a péčí jaké jsem byla schopna.Rozvedla jsem se bohužel a nato se o mě má matka začala opět zajímat-a to tak že se snažila zasahovat mi spolu se svým druhým manželem do výchovy-oni totiž děti mít nemohli-přesto že jsem na tom byla špatně finančně a bez práce,nemocná a bez partnera svoje dítě jsem si uhájila a vykázala jsem je ze svého bytu do kterého mi lezli bez pozvání s prominutím jako do chléva.Vůbec mi nevadilo se v době od mého dospívání až do doby kdy jsem věděla že už dokáži být soběstačná se přetvařovat a být s ní na oko kamarádka-nic jiného mi ani nezbývalo abych přežila.Pak jsem jí napsala dopis ve kterém jsem ji oslovovala křesním jménem a velmi jsem se tam podivovala nad její výchovou a napsala jsem jí

že je konec že se již nebudeme vídat.Chtěla semnou mluvit a zašla do poradny do které jsem chodila také já kvůli ní-pan psycholog mluvil s ní i semnou a chtěl aby jsme mluvili spolu za jeho přítomnosti-což jsem odmítla.Tohoto člověka si velmi vážím amoc mi pomohl-k mojí matce mi řekl toto že jsem měla pravdu,že mě nemá ráda,že já jsem se v tom vztahu snažila víc to urovnat a že předemnou a předtím jak jsem to ustála smeká.Za účelem pomoci nebo porady jsem tehdy navštívila ještě před tímto psychologem jinou paní psycholožku a tohle jí vyprávěla-nevěřila mi a řekla že kdybych něco takového prožila vypadala bych jinak-myslela tím že bych byla cvok.Pak jsem navštívila dvě paní léčitelky které se neznali a obě dvě nezávazně na sobě mi řekli že to co jsem zažila já v dětství se nedá přežít.Proč tohle všechno píšu-zajímám se o duchovní věci a jsem věřící svým způsobem-přemýšlela jsem jak tedy obstát v zákoně cti svého otce a matku svou-a dělám to tak že věřím že v nebi mám ještě jinou matku tu pravou tu hodnou a krásnou která má pro mě bezpodmínečnou lásku a tu ctím.Moje pozemská matka už pro mě skončila-nevídáme se přesto že na mě všude i po rodině nadává já jí to nevracím a vnuka může vídat a neničím jejich vztah i když vím že se to zdřejmě otočí proti mě protože syn mi říká že to by babička nikdy neudělala že lžu.Což mě mrzí.Zda jsem odpustila?necítím k ní nenávist-možná měla podobné dětství-proč ho tedy opakovala na mě a já jsem v horších podmínkách kluka vychovávala bez křiku a facek?V dopise mi napsala že tehdy měla záchvaty zuřivosti a že neví co se při nich dělo a že svou výchovu považuje za naprosto standartní-že si vymýšlím a lžu-také mi řekla že každý není schopný jako rodič dávat lásku že na to každý nemá s tím souhlasím ale já říkám že každý má na to aby se choval v mezích lidské slušnosti nikoho nebil a nepřesahoval zákon což ona udělala.Její postoj je ted takový že by nejraděj ze mě udělala blázna atd.Myslím že jsem jí neodpustila ale v sobě mám klid

Myslím, že v sobě nemáš klid a dokud jí neodpustíš, mít ho nebudeš. Jsi velice silná žena, víš to ?

Myslím že jsem jí odpustila jen tolik abych měla klid a ten mám.Vím že jí nepomůžu když bude nemocná a stará je mi ukradená i její pocity.Pocit vyrovnání ale nemám-když to totiž sečtu a podtrhnu vychází mi nejvíce to že tohle všechno prostě dělala proto aby ukojila svůj vztek-žádná křeč že prostě věděla že si postěžovat nemám kde tak kopala.Škoda že jsem se nedostala do dětského domova věřím že by mě tam měli rádi byla jsem hezké děcko-z tohoto úžasného dětství mi zbyla nedůvěra k lidem,nezaměstnanost a jiné nešvary-což o to invalida nejsem to pouze na duši.Došla jsem však k názoru že za to že jsem měla takto nepěkné dětství může celá společnost tím že je vůbec možné aby toto v civilizované zemi existovalo a bylo tolerováno-společnost která pak násilí na dětech toleruje dostává pak zpětně zdeformované jedince kteří se nechytají ani ve vztazích ani v pracovním procesu...dostali už totiž zabrat poněkud na mladá kolena:-)Já osobně zvažuji za nějaký čásek až bude matka starší na ni podat trestní oznámení za týrání-vím že se to už asi řešit nebude že už je pozdě ale nějaké ty tahanice stím budou at si holka užije-pokud se do ted chová sprostě tak at si zkusí jaké to je když se kope do bezbraného.Odpouštím aby mi bylo odpuštěno .Amen

Když někdo odpouští, nedává někoho k soudu. To je pouze pomsta, to není odpuštění.

To tedy nechapu. Uz dost na tom, ze k te sve matce pousti kluka. Jeji matka se asi ke svemu vnukovi chova podstatne jinak a ten vnuk by asi take byl ochuzeny, kdyby zadnou babicku nemel.
Odpoustet za kazdou cenu - proc? To by si musela pak nechat kalet na hlavu uplne od kazdeho, kdyby tohle sve matce odpustila.

Proč na mě nereaguješ ? Proč se snažíš tady pouze "vypsat z problému" ?

To tedy nechapu. Uz dost na...Proč ? Aby našla klid v sobě. Asi tohle nepochopíš, ale já se snažím teď také někomu odpustit, ale nejde mi to. Proto ten klid dosud v sobě nemám. A tolik bych chtěla.

No, soudem se to asi ted uz nevyresi. Matce se sice trochu pomsti, ale ty nervy kolem toho bude mit take. A to, ze soudci budou pochybovat o tom, ze to tak bylo, jak to ted lici, to je celkem jasne.
Takze nevim, jestli ta pomsta vubec stoji za to.

Taky si myslím.

No, ja bych navrhovala to nevyhrabavat a snazit se zapomenout. Clovek, kdyz ma nekde licit, jak mu bylo ublizovano, tak to proziva znova a znova se tim drasa. Proc si to delat? Mela toho uz dost jako dite (pokud je to tedy vse pravda).

Vero, nesnaz se moci nekomu odpustit. Ja si to dost dobre nedovedu predstavit. Kdyz si to s nim nemuzu vyjasnit, nemel k tomu zadne vazne duvody, proc mi neco spatneho udelal, tak jde jen se snazit zapomenout. A pokud vim, ze mi to zle udelal schvalne, tak se snazit byt od toho cloveka co nejdal (neda se od nej v budoucnu stejne nic dobreho cekat) a ignorovat ho. Sejde z oci, sejde z mysli.

Asi máte pravdu že soud to nevyřeší nejsem ještě rozhodlá-jen vím že jsem vše prožívala a trápila se daleko více je to už hodně za mnou a jinak je to vše pravda

Vero, nesnaz se moci nekomu...Díky. Nemyslím si, že mi to udělal schválně, jen si našel jinou. Jak mám zapomenout, když se ke mně furt snaží dostat ?

Sněženko, snaž se na ní zapomenout a žít si život po svém. Já vím, je to těžké, ale musíš toho člověka vymazat ze své paměti, vygumovat.

Drásat se tím nebudu -jde mi o to aby její duše jednou provždy věděla že se takto chovat nesmí a aby si to pamatovala.Sezvu otce,babičku,učitelku i tetu její sestru ke které se chovala stejně at se pravda ukáže -zapomenout a zahrabat to by jí hrálo do karet nejvíc.Počítám s tím že by se to neprokázalo ale ta duše si to už v žádném životě nedovolí tohle dělat...

Vztahy v paru, kam vstupuji lide dobrovolne a meli by byt rovnopravni, to je dost jine tema. Tam, jestli odpustis nebo ne se neda jen tak lehce rici. Zalezi to hodne na tve zavislosti na nem. Pokud na nem zavisla nejsi a dokazes zit bez nej, tak mu odpoustet nemusis. Kdyz na nem zavisla jsi - citove nebo materialne, tak bys s nim mela stanovit nejake mantinely. "Ted ti odpustim, ale priste uz je konec", apod.

Materiálně nee, ale citově ano. Musím se toho zbavit, už 6 let žije s jinou ženou.

prinese klid do duse, tak to Snezenko takhle udelej.

Vztahy v paru, kam vstupuji...Děkuju ti.

Odpustit nejde,bolest,utrpení a křivda v člověku zůstane.Vím ale jedno,až bude matka stará,nemohoucí a bude potřebovat pomoc,tak já nebudu ta která jí pomůže.Když si vzpomenu na své dětství,ještě ted chci plakat.Víte co je nejhorší?Že děcku nikdo nevěří,paní přece pracuje ve škole a toto by děcku nikdy neudělala.....Když se děcko ozve,nikdo nevěří a pak přichází ještě větší peklo....Lidičky mějte oči otevřené a všímejte si dětí ve svém okolí.........

prosim te, 6 let, to je dost dlouha doba na vystrizliveni. Najdi si nekoho, kdo bude stat o tebe a na tohohle zapomen. Poklud se s nim setkavat musis - kvuli detem, apod., tak kdyz budes stastna s nekym jinym, tak na nej zapomenes snadneji a stane se ti driv lhostejnym.

V Písmu je psáno: Nemstěte se milovaní, pomsta je má - praví Pán

Nebudu se mstít-jen předložím a poukážu společnosti a nezávislému soudu toto chování k zhodnocení jeli v souladu s právním řádem-jsem na to sama zvědavá..jak to tedy je zda ta její výchova byla ok ale dokážu si představit i celkové odpuštění a zapomenutí-jsem otevřená jakémukoliv řešení které se ukáže jako správné :-)

Co odpouštět rodičům?!Já tedy nemám co!MIluji oba a nemám jim co odpouštět!Snad jen to že tatínek již před 2 lety zemřel a to mu odpouštím!Neb ale vím že pro něj při jeho velmi vážné nemoci to bylo vysvobození! Alejinak svám rodičům nemá co odpouštět!Tato diskuze se mi zdá podivná!

Co odpouštět rodičům?!Já tedy...Opravdu si myslíš, že když rodiče své děti psychicky či fyzicky týrají není co odpouštět?

AA, podivná/ý se mi zdáš ty. Neumíš se vžít do situace druhého, možná si to ani nedovedeš představit, jak trpěla Sněženka.

Pomsta patří bohům...

odpuštění se především týká duševních věcí,
tj odpustit na úrovni psychiky, duše

odpuštění automaticky neznamená zapomenout či dokonce shovívavě přihlížet kriminálnímu chování

viz dobré knihy o odpuštění, např. kniha "Radikální odpuštění"

pokud odpustit nedokážete, nevadí, většinou to není rychlé a snadný proces...

Neříkám zapomínat,ale odpouštět se má, protože to z nás dělá lidské bytosti. Já to u své "tchýně" nestihl a už bohužel nestihnu jí říct, že ta 23letá válka neměla nikdy být..nikomu nepomohla a nikdo nevyhrál a že už to musí skončit a jít dál....

Moje matka mela cely zivot zachvaty zurivosti.Rozbijela veci, obvinovala,
kricela na nas, mela hrozny vyraz v obliceji.Priciny byly malicherne.
Hrozne jsme trpeli Potom delala jakoby nic.
Otec si vzal zivot. Do dneska se ji bojim rict pravdu. Je stara, vyzaduje, abych ji osetrovala. Uplne chybi vedomi, ze delala neco spatne.Cele detstvi jsme byli s bratrem v napeti, aby zase nezacala.
Mojeho tatu jsem musela stale utesovat, byl vnitrne zoufaly,bezmocny.Narikal, ze mama je jinak hodna, jen tyhle zachvaty..
Drzel vse v tajnosti...
Po zachvatu vyzadoval, abysme se normalne chovali.casto jsem lezela nekde venku a nechtela jsem uz nikdy domu.Zazil nekdo v detstvi neco podobneho?
Moc by mi pomohlo nejake echo...

Zjistila jsem, že pokud...Budu reagovat na tento starý příspěvek.
Opravdu nevím, proč bych měla odpouštět své matce, že mě do 17ti let šikanovala. Poté jsem utekla z domu.
Jí ponižování dcer dělalo potěšení. Je to zrůda a tou zůstala. Má sestra jí odstřihla už před asi deseti lety, já teprve před třemi a je mi konečně skvěle. Je mi jedno co s ní je. Telefony neberu, ostatním příbuzným jsem řekla k čemu jsem dospěla a oni to pochopili. Manžel mě podporuje, viděl a slyšel dost.
Nechápu, proč si někdo myslí, že je odpouštění něco očistného. Kdybych jí odpustila, udělala by si ze mě osobní otrokyni. Teď vím, že trpí, že je sama, nemocná, ale nic to se mnou nedělá - nemám ani starost, ani radost kvůli zadostiučinění.

Opouštění raději nechám věřícím.

Budu reagovat na tento starý...že dříve, než se bude rodičům odpouštět (aby to odpuštění mělo váhu v životech obou stran), je důležité pochopit úlohu našich rodičů pro náš život. Odpustit jen proto, že se o tom někde píše, nebo že je to považováno za správné, nikomu nic nedává, protože není to odpuštění "prožito", není to dáváno od srdce.
Až člověk pochopí, proč se narodil zrovna těmto rodičům, se kterými prožil jakkoliv neutěšené dětství a dospívání, co mu povahy rodičů napovídají o něm samém (neboť od každého má něco), jak může vygradovat něco nezvládnuté, co to může udělat s potomky, pak je blízko přijmout ty nejbližší spíš jako učitele života. Je potřeba se taky vypořádat (přiznat si) s dětskými postoji jako trucovitost, naschválnictví, odpor atd.
Když toto pochopíme, zjistíme, že už není důvod odpouštět, neboť samo pochopení obsahuje odpuštění.

Pro M. rozumím tomu odstřižení a rozhodně neodsuzuji Tvůj krok. Jen Tě chi upozornit na jednu věc - jakmile jsem se daleko odstěhovala, za nějaký čas do mého života vstoupili lidé (spolupracovníci, nadřízení, známí, soused atd.) podobné nátury, před kterými jsem původně utekla. Tozn., že to, co máme poznat a pochopit, budeme potkávat tak dlouho, dokud se s tím nevypořádáme. Asi je jednodušší snažit se řešit svou rodinu nežli pozdější cizí obtížné vztahy.
Na druhou stranu - vše má svůj čas

že dříve, než se bude...Naopak, do mého života přišli přátelé s pozitivním myšlením, odsuzující šikanu, ponižování, manipulaci. Konečně žiji život normální ženy - s milovaným mužem, pubertálními dětmi, s přáteli kolem sebe. Matka mi nechybí, jí už neřeším.
První rok po odstřižení jsem ještě zalétala myšlenkami k matce, jestli by se to nedalo nějak vyřešit, ale další dva roky už mám klid. Je to pocit, jako když vás pustí po x letech na svobodu. Raduji se z toho, co život přináší. Pořád se na něco těším, už se nemůžu dočkat dalších svobodných Vánoc :-)). Navíc mi ta radost ze života přinesla i úspěchy v práci (i finanční) a na to jsem velice hrdá.

Může mi samozřejmě někdo oponovat, proč sem teda píšu, ale na to odpovídám, že kvůli názoru, že odpustit by se mělo. Na to já odpovídám, že ne v každém případě.

Jsou věci, které se ani rodičům odpustit nedají. Šmytec.

Také s vámi souhlasím! To co jsem zažil ve svém mládí se nedá odpustit. Po matce mě zůstalo na celý život to, že stačí aby někdo přede mnou řelk moje maminka nebo maminečko a mě přeběhne mráz po zádech! Bratr byl pro ně mazánek, to byl jejich Bobeček a pro mě měla matka akorát nadávky.V životě mě nepohladila a o nějakém přivinutí jsem si jen mohl nechat zdát. Nejmírnější bylo, že mě raději měla zaastudit, když jsem se narodil. Hold máme pod mateřskou láskou každý jinou představu. Dovedete si představit jak se sedí ve škole, když se vám vždy během hodiny přilepí trenky na strupy na zadku a každý pohyb vám je zase strhává? Nebo jak vám je, když vám matka přerazí dědovu hůl o záda a máte potom několik let problémy s pateří? Ne nemám ani jednu hezkou vzpomínku na rodiče a nikdy jim tu jejich péči nezapomenu!

Souhas, taky to podle mě...Tak to si zase nemyslím já, protože ve skutečnosti je to zcela jednoduché.
Pokud nezměníme vzorec chování, tak typově stejní lidé (jako třeba matka ap.) se k nám budou (pokoušet) chovat stejně jako ona. To Vám potvrdí každý psycholog. Stejně jako žena, která si myslí, že předělá alkoholika.

Jenže zatímco cizího člověka můžeme lehce eliminovat (změna práce, poslání někam atd), v rodině jsou ty vazby daleko těsnější a hlavně emocionálně úplně někde jinde.

Typový vzorec chování...Souhlasím, jsi teoretik.
V životě to bývá jinak. Odpuštění není nutné, stačí toho člověka vymazat, odstřihnout. Někteří si nic jiného nezaslouží.
Vůbec netušíš, jak je to osvobozující a jak se potom dá krásně, volně, svobodně žít. Z člověka vyzařuje radost, tak také pozitivně laděné lidi přitahuje. A kdyby se mi do cesty připletl člověk, který by mě chtěl ponižovat, manipulovat se mnou, tak bych ho rychle odkázala do patřičných mezí.
To je má osobní zkušenost.

Mě to přijde trochu...Vždyť píšu, že jsi teoretik. Když jsi nezažil týrání - fyzické i psychické, tak nechápu, proč sem píšeš.
Je zajímavý tvůj názor:Někdo je chalan z dědiny a někdo z města.Těch co přišli z venkova a tady změnili vzorce je mnoho.Lezou mi na nervy.

Takže tobě lezou na nervy lidi z vesnic. Nedokážeš být tolerantní ani k cizím lidem, kteří ti nic neudělali. Ale klidně tady budeš psát, že máme odpustit rodičům, že nás týrali?
Už si to nějak srovnej v hlavě.

Někdo je chalan z dědiny a...Nenávistný člověk píše o odpuštění....zajímavé.

Naopak, do mého života...Uvědomuješ si, že děti přebírají vzory od svých rodičů? Že ani ty nejsi dokonala? Že se k tobě budou jednou děti chovat jako ty ke své matce, která tě , jak tomu říkáš, šikanovala?

Vždyť píšu, že jsi...Tak vidím, že diskuze, kam jsem před šesti lety přispíval žije a vidím, že i názory jsou zde pořád ze dvou různých stran.

Já jsem nikdy odvahu k úplnému odstřižení nenašel, ani jsem k tomu neměl zase takvé důvody, mé hlavní problémy vznikly až v mé dospělosti.
V jedné věci máš pravdu, někdy není jiné řešení, než to z jedné strany seknout. Pokud druhá strana není ochotna ani náznaku kompromisu, porozumnění, pak nic jiného nezbývá.
Já po těch letech od mých příspěvků vím, že to definitivně vyřeší smrt, buď má nebo mé matky. Vím, že to pro někoho zní možná až šíleně, ale je to tak.

Uvědomuješ si, že děti...Jenom malá poznámka.
Vy víte, co se u pisatelky přesně dělo, že to s takovým despektem nazýváte "jak tomu říkáš, šikanovala"? Pokud stejnou věc udělaly dvě sestry, tak k tomu asi důvod měly.