Krize při životním zlomu

Co odlišuje trauma od krize při životním ZLOMU? Na první pohled se vzájemně silně podobají. Jsou nepředvídatelné a zasáhnou dotyčného plnou silou. Rozdíl spočívá v útrapách při zpracovávání krize. Samozřejmě že ochrnutí, oslepnutí nebo vícenásobné postižení spouští nejprve trauma. Ten, koho přepadne rána osudu, má tendenci nejprve zastírat šokující realitu. Vnímá ji jako zlou noční můru, která se ho netýká, např.: „To nemůže být pravda, že moje novorozené dítě trpí Downovým syndromem. V laboratoři museli ty nálezy nějak zaměnit.“

Erika Schuchardtová označuje toto vstupní stadium jako „nejistotu“, po níž následuje „jistota“. K ní nepatří jen výpadek rozumu, ale i zablokované vnímání okolní reality a sebe samého. Na rozdíl od traumatu, jak uvádí Peter A. Levine, kdy zůstává „příčina lidského utrpení ignorována, zapírána a nezpracována“, je zde trpící donucen, aby přijal těžký osud jako fakt a vyrovnal se s ním. Nemůže se schovat. Všichni v jeho okolí vědí o jeho situaci a podle okolností jsou jí sami postiženi. Rodina, sousedé, spolupracovníci a kolegové, všichni čekají, jak se dotyčný zachová. Musí dál.

Aby však člověk mohl přijmout svůj těžký úděl, musí se vydat namáhavou cestou.

V průběhu celého průchodného stadia podněcuje rozum, aby problém přijal. Dotyčný musí nakonec dávat úřadům logické odpovědi a vyplňovat formuláře, musí si domluvit konzultace u lékařů, psychologů a právníků. Ale všechny jeho pocity se vzpírají. Erika Schuchardtová to popisuje takto: „Hlava říká ANO, ale srdce křičí NE, protože nemůže být tím, čím nesmí být.“ Emocionální obrana může vzrůst tak masivně a stát se neovladatelnou a panickou, až se člověku přes veškerý jeho intelekt zatemní schopnost logicky uvažovat, přestane duševně kombinovat a odvozovat jednoduché strategie řešení.

Zde si vzpomínám na jeden příklad citovaný komunikačním vědcem a psychoterapeutem Paulem Watzlawickem: Když člověk v panickém strachu utíká z hořícího kina, narazí čelně do dveří a tlačí na ně, i když je na nich napsáno „K sobě“. Když člověka ve smrtelné úzkosti, že se utopí, zachytí záchranář, začne ho topící se člověk panicky mlátit, aniž by si uvědomoval, že tím ohrožuje nejen záchranáře, ale i sám sebe. Tento stav můžeme označit za afektivní bránění inteligenci, během nějž přebírá vládu nad rozumem limbický systém s vylučovanými hormony a instinktivními tendencemi k útoku a útěku.

První šokující konfrontací s nastalou životní krizí se nejprve spouští agresivní obrana (třetí fáze na spirále). Obrací se vůči možným viníkům : „Kdybych jen neposlouchal svou ženu a zvolil jinou cestu, nikdy by se mi ta nehoda nestala!“ „Kdyby můj manžel nepřevážel našeho zraněného syna do nemocnice sám neodborně, ni kdy by to ochrnutí míchy nenastalo.“ Tato nekonečná zloba bývá – obzvláště u věřících – nezřídka namířena i proti Bohu.

Žít otrávený zlobou však nelze věčně. Tak hledá postižený ve fázi spirály „vyjednávání“ zázraky. Letí se svým chronickým onemocněním za brazilským šamanem, veze dítě na vozíčku do Lurd a odtamtud do Fatimy. Za těmito nadějemi nestojí samozřejmě ani věcný rozum, ani pravá intuitivní víra ve všemohoucnost vyšších sil. Tím, že se člověk vydá napospas svému nesnesitelnému utrpení, vrací se o krok zpátky na magický stupeň svého dětství. Tam, kde si hrál se svými imaginárními kamarády a kde ještě neměl podezření, že Mikuláš by mohl být ve skutečnosti převlečený soused.

Avšak všechny pokusy o záchranu přijdou vniveč. Všechny vyhlídky jsou uzavřeny, už není žádná naděje. Z té bídy by člověk mohl uniknout jen vlastní smrtí, ale tím by zanechal v bídě ostatní lidi. Zbývá jediná trpká jistota – že všechny nadějné životní plány se ruší a padá vytyčená cesta k seberealizaci.

Dotyčný se vzdává. Zabývá se únikem z tohoto světa, zahrabe se a dusí v sobě smutek i stále stoupající zlost s prášky nebo závislostí. Vlastně uniká i sám před sebou. Nesnesitelný stav pro duši, která cítí, že nesplnila svůj úkol. Hrozí, že postižený klesne do fáze 5 na spirále, „Deprese“, zpracovávání smutku. A i zde a teď, na vlně k tušeným výšinám, se dotyčnému nastavují výhybky: buď zůstane na nižší úrovni jako trpící zvíře, které nechápe smysl, nebo pozvedne zrak ke kříži nad sebou.

Co myslel Ludwig van Beethoven, ptá se Erika Schuchardtová, větou, že kříže v životě znamenají totéž co v hudbě, tedy zvýšení? Proč používali staří Číňané stejný znak pro slovo „krize“ jako pro slovo „šance“?

„Jak to, že moudří starořečtí filozofové rozuměli pod slovem ‚crisis‘ nejen krizi, ale i rozhodnutí, rozloučení, rozpolcení, rozsudek, volbu a zkoušku?“ (citováno podle Rüdigera Dahlka).

Tady umírá starý, navyklý způsob vnímání a myšlení. Taje jako starý sníh, aby mohl zase nanovo vzklíčit život. Připravenost k velkolepé citlivosti a novému, jemnému pochopení otvírá nové dimenze myšlení a úsudku. Takové sublimace je schopno jen lidské myšlení na bdělé úrovni, aby jednalo navzdory limbickému systému. Avšak všichni to nedokážou. V životní spirále zpracování krizí dosáhne jen třetina lidí zasažených krizí cílového stadia, totiž fáze „přijetí“, „aktivity“ a „solidarity“.

Zdroj: Jiřina Prekopová - Pevné objetí (Portál 2009)