Kolektivní nevědomí

Je to část lidské mysli, která patří k neviditelné straně života; zůstává ukryta před naší vědomou pozorností a v podstatě neznáme její obsah. Je to ta část mysli, kterou rád nazývám „osobním nevědomím“, ale nenechte se tím ter­mínem příliš svázat, je to jen další technická konstrukce, které je třeba rozumět. To, co nazývám osobním nevědomím, je ve skutečnosti jen jiný název pro to, co běžně chápeme jako nevědomí. Tady používám přídavné jméno „osobní“, abych v textu rozlišil tento druh nevědomí od kolektivního nevědomí. Současní kulturní lidé se s termínem ne­vědomí běžně setkávají při svých každodenních zkušenostech a přijí­mají ho. Pojem kolektivní nevědomí není tak vžitý ani známý. Zkrát­ka: osobní nevědomí je to, co zažíváme jako jednotlivci, a kolektivní nevědomí je to, co zažíváme všichni.

Po pravdě řečeno, ve skutečnosti ani nevíme, jestli nevědomí vů­bec existuje, ale jsem o tom naprosto přesvědčený. Jeho přítomnost nám odhalují způsoby chování, které nemůžeme nijak ospravedlnit, volby, jež nechápeme, reakce na události, které svou energií neodpo­vídají události jako takové, nebo - pro mě osobně nejoblíbenější - ja­zykové přeřeky, jež nás dostávají do trapných rozpaků, protože pro­zrazují skryté touhy, které jsme neměli v úmyslu zveřejňovat. Mnozí považují nevědomí za tajuplné, až hrůzostrašné místo, ale to, že se k němu prostřednictvím snů můžeme tak snadno dostat, je pravděpo­dobně jedním z nejvíce vzrušujících vlastností lidské bytosti.

Stojí za to zopakovat si, že kromě neviditelných, znepokojujících, otřesných a děsivých sil, které unikají pozornosti pod povrchem našeho myšlení, je nevědomí rovněž domovem intuice, představivosti, tvořivosti a nenucenosti. Odtud také přicházejí naše sny. Ještě důle­žitější je: dokážeme-li přijmout existenci nevědomí, patrně pro nás bude jednodušší překlenout propast a pochopit vše, co zahrnuje ko­lektivní nevědomí.

Kolektivní nevědomí sahá dokonce hlouběji než nevědomá mysl. Obklopuje ho suma zkušenosti, kterou mají všechny lidské bytosti. Spojuje každého jedince s každou další osobou žijící na této planetě, vrací nás prostřednictvím naší genetické historie zpátky k počátkům času jako takového. Vzhledem k tomu, že tuhle teorii nemůžeme vědecky dokázat, víme o této existenci jen díky shodné zkušenosti, kterou kolektivně sdílíme. Neuvěřitelný dosah médií to ještě umocňuje. Copak existuje člověk, který si pustí zprávy a necítí emocionální pnu­tí, když je konfrontován s událostmi, které se dějí ve světě? Můžeme si namlouvat, že taková odezva je jen osobní záležitost, ale existuje sil­ná zkušenost, že to, co se děje ve světě, hluboce prožívá a cítí každý z nás; hloubka těchto pocitů má svůj původ v kolektivním nevědomí.

Opravdová krása toho, jak kolektivní nevědomí ovlivňuje naše sny, tkví v tom, že skrze sdílenou úroveň lidské zkušenosti se může člo­věk, kterému se zdá sen, spojit se symbolickým významem, o němž v bdělém stavu nemá absolutně žádné povědomí. Tím chci říct: i když osobně neznáte určitý obraz, je možné uvědomovat si jeho symbolic­ký význam na hlubší úrovni. Často to od člověka, kterému se sen zdál, vyžaduje, aby se trochu zamyslel a pátral po tom, co se mu ten sen snažil říct. Navíc to asi vyžaduje přijmout jistou dávku důvěry jako pravdu, že se nám nabízí určitá informace.

Kolektivní nevědomí propojuje všechny lidské bytosti, a proto neexistuje nic, s čím bychom se nedokázali spojit, když otevřeme mysl a srdce, aby se nám mohla odkrýt tajemství, jež jsou dosažitelná v odvrácené straně našeho života.

Zdroj: Maichel Lennox - Řeč snů, nakladatelství Noxi