Kdopak by se asertivity bál?

-   Obětavá „matka pluku“. Stará se i o to, oč nemá, bez její pomoci by­chom byli zcela ztraceni.

-   Vzorní podřízení. Jsou zadobře se šéfem, neboť je to výhodné. Touží po jeho moci, ale bojí se to dát znát především jeden před druhým.

-   Vlídný nadřízený. Krédo jeho vedení zní: „Nikdy ne otevřený kon­flikt..., abychom nenarazili.“

-   Ohleduplní spolupracovníci. Bývají to osobnosti citlivé na tzv. atmo­sféru - senzitivní, jemní, neupřímní.

-   Nemocní tyrani. Když je moc práce nebo jiná kalamita, onemocní, však on už se někdo najde, kdo za ně vše nezbytné udělá. Kam bychom došli, kdybychom neměli ani právo a možnost vyléčit si své neduhy.

-   Zapomnětlivci. Potlačují nepříjemné záležitosti. Není důvodu věci jasně a se všemi riziky chyb řešit, vyznáváme-li filosofii: „Však ono už to nějak dopadne, musí se to nechat vyhnít...“

-   Nechápavci. „Myslel jsem, že jsi to myslel tak a tak,“ říkávají a přes své neúspěchy na tomto poli velmi rádi čtou myšlenky druhých. Z „přečte­ného“, což je v nejlepším případě mix jejich názorů s názory protějšku, vytvářejí systémy, které jim vyhovují.

-  Intelektualizátoři. Emoční distance komplikuje empatii a rádoby ob­jektivní pohledy na věc ztěžují využití některých jednoduchých technik asertivity. Dotyční považují dosažení cíle za něco pod úroveň. Preferují komplexní řešení, ke kterým ovšem nedokáží dojít.

-  Pochybovači. „To přece nemůže fungovat,“ říkají, aniž vyzkoušejí, zda „to“ funguje, nebo ne.

-  Bezmocní. Užívají slabosti, slz, křehkosti jako prostředku k vyvolání viny a úzkosti v okolí a z těchto pocitů pak těží. Namátkou: „Cožpak někdo soudný může po naší rodině, tvořené dvěma nezaměstnanými a čtyřmi dětmi, asertivně chtít, abychom platili nájem, zvláště pak uvědomíme-li si, že těch pár korun stejně nic neřeší, protože máme na nájemném dluh 45 894 Kč? Kde vzít tolik peněz a nekrást, když dětičky natahují ručičky a blíží se Vánoce? Raději nás všechny zabte, dospělé zastřelte a uškrťte ta holátka, než byste nás stěhovali do holobytu.“

-  Znásilňovači mysli. Vnucují druhým představu o tom, co si druzí myslí: „Ale ty to tak přece nemyslíš.“ Čtení myšlenek dovedli k rádobymistrov- ství. Co si myslíte a jak se chováte, vědí vždy lépe než vy sami.

-  Přivolávači katastrof. To jsou věštci chmurných zítřků. Nemohou při­jmout objektivní údaje. Nejde jim o řešení problémů, ale o možnost hrát hru „To je hrozné, viďte ... a bude ještě hůře“.