Reklama

Jak se uzdravit z bulimie

Cesta k úzdravě není snadná. Někomu trvá měsíc, někomu půl roku a někdo na ní stráví i několik let. Důležité je, že jste na cestu vůbec vykročili. Každý z nás je jedinečný, každý má jinou povahu i jinou postavu. Pochopit naši individualitu je základem úspěchu. Své uzdravení si stanovte jako svou nejvyšší prioritu.

Někteří lidé mají s vyléčením méně potíží než druzí, ale u nikoho to není proces s okamžitým výsledkem. Léčení se z tak komplexní poruchy, jakou je bulimie, je řetězem složeným z drobných úspěchů a neúspěchů. Je to nesmírně těžký úkol, který by neměl být brán na lehkou váhu. Rozhodnutí se ?přestat? neznamená, že od zítřka budete uzdraveni, ale jde o to dělat pro uzdravení právě teď přesně to, co je třeba. Každý malý krůček bude odměněn pocitem radosti, sebedůvěry a pozitivními myšlenkami.

Vezměte si peníze, pěkně se oblečte a zajděte si do obchodu koupit deníček. Nazvěte ho Můj zázračný záznamník. Zapisujte si do něj, malujte, kreslete, skládejte básničky. Můžete se řídit mými radami, nebo to dělejte po svém. Zapisujte si cokoli, co vám pomůže nemyslet chvíli na jídlo. Nezavrhujte to hned od začátku. Až se deníček stane vaším důvěrným přítelem, prostudujte si následující řádky.

Začněte tím, že napíšete příběh svého života. Se zaměřením na momenty, které jsou, nebo mohou být spojeny s vaší bulimií. Kdy jste si např. poprvé uvědomili své tělo? Jaké pocity jste tenkrát měli? Kdy vaše nemoc začala? Jak se projevovala? Přemýšlejte detailně o všem, co vás při psaní napadne, abyste více poznali sami sebe a pochopili, v čem vám bulimie pomáhala a co vám popřípadě nahrazovala. Je ve vaší rodině ještě někdo další, kdo má nějaké problémy s váhou a jídlem nebo problémy spojené s depresemi, alkoholismem nebo je či se cítí být vyloučen ze společnosti? Proč se snažíte o vyléčení? Dokážete přijmout skutečnost, že vaše onemocnění je reakcí na negativní prožitky a emoční zranění? Toto cvičení vám může vrátit se nazpět do nedávné minulosti, tam, kam až sahá vaše paměť. Vše záleží na tom, jak se během léčby sblížíte s vaším vnitřním já. Neustále se ke svým zápiskům vracejte, pročítejte je znovu a znovu. Nechte se překvapit objevy, které vám vytanou na mysli.

Proč s psaním deníku vůbec začínat? Spoustě lidí dělá potíž vyjadřovat své soukromé pocity a myšlenky nahlas. Psaní deníku je nejbezpečnější cestou, jak se o své vnitřní bolesti podělit ?s někým jiným?, se svým důvěrným záznamníkem. Vytvoříte si tak poměrně intimní vztah, který vás podnítí ke studiu vašich pocitů a vybudování si pravdivého vztahu k sobě samému. Deník se stane kamarádem, který na vás bude mít vždy čas a kdykoli bude připraven naslouchat vašemu srdci.

Reklama

Vaše myšlenky

Ať si myslíte o své nemoci cokoli, měli byste přijmout základní fakt. Největší problém tkví v tom, že jste v minulosti věnovali příliš pozornosti tomu, jak vypadáte. Navíc už proto, že žijeme ve společnosti, která od rána do večera popisuje tisíce diet a způsobů, jak zůstat štíhlý a krásný, prostě jste nějakou z diet jednoho dne vyzkoušeli. Nastal bludný kolotoč ? diety, diety a zase diety. Stovky diet, které k ničemu nevedly. Nebo spíše vedly. K poruše příjmu potravy se jménem bulimie. Vyléčení se z bulimie vám poskytne příležitost stát se dostatečně silnými, abyste se mohli zbavit pocitu tlaku kultury, médií a společnosti, v níž je štíhlost považována za krásnou a důležitou, v níž je nejen podporována, ale i vyžadována. Umožní vám to nový pohled na lidi kolem vás, budete sami sebe i druhé posuzovat nikoli podle toho, jak kdo vypadá a kolik váží. Naučíte se na mnohé situace reagovat jinými, novými způsoby, které vám budou dodávat pocit sebedůvěry a sebeúcty. Je důležité, abyste si uvědomili, že pokud se máte definitivně zbavit všech problémů s jídlem, kterými se bulimie projevuje, musíte zásadně změnit náhled, jenž věnujete významu tělesné hmotnosti a tvaru postavy.

Co můžete udělat s vlivem společnosti, médií a kultury

Všímejte si, jak televize porovnává lidi podle hmotnosti, a takové pořady jednoduše vypínejte (soutěže Miss, módní přehlídky apod.).
Zkuste vytrhat z jakéhokoli časopisu všechny fotografie superštíhlých modelek a žen. Kolik fotografií tam zůstalo?
Respektujte lidi bez ohledu na to, jak vypadají.
Netolerujte negativní, kritické poznámky, které ostatní říkají o hmotnosti kohokoli jiného.
Nekupujte časopisy, které prosazují a podporují hubnutí.
Přijměte svou individualitu, své vlastní názory a vnitřní já.

Chvalte se za maličkosti, za úsměv věnovaný manželovi či příteli nebo svému obrazu v zrcadle, za příjemnou procházku, za chvilku oddechu, nově nalakované nehty, za lázeň s příjemnou vůní, nový parfém?

To, jakým způsobem nahlížíte na svou vlastní postavu a váhu, automaticky odpovídá tomu, jak sami sebe v konkrétním okamžiku vidíte. Zda se cítíte hubení či silní, zda vidíte skutečné či imaginární faldy na břiše, zda se ručička na váze posunula o 2 dkg, nebo snad o 1 nebo 2 kg. Jakmile zahlédnete stoupat ručičku na váze, okamžitě propadáte depresím a pocitům frustrace z toho, jak jste neschopní, nemožní a nepřitažliví. Obézní! Nelíbíte se sami sobě, jak byste se mohli líbit ostatním, že ano? Abyste se z bulimie opravdu vyléčili, musíte změnit své stravovací návyky. S tím jde ovšem ruku v ruce, že budete muset změnit i nezdravý pohled na váhu a tvar postavy.

Zkuste si např. připravit seznam vlastností, kterých si vážíte u ostatních. Vyberte ze svého okolí, dejme tomu, deset osob, které jsou vám nejbližší. Může to být manžel, přítel, maminka, bratr nebo kamarádka. Co na nich nejvíce oceňujete? Pravděpodobně napíšete mnoho různých vlastností, mezi nimiž bude např. spolehlivost, čestnost, pracovitost, smysl pro pořádek, pohodový náhled na svět, pečlivost apod. Pak si tento seznam v klidu několikrát po sobě přečtěte. Napsali jste nějakou poznámku o tom, jak ta či ona konkrétní osoba vypadá? Zamyslete se nad tím. Rovněž vypracujte charakteristiku sebe samých. Napsali jste něco o váze? A proč píšete o váze u sebe, a ne u druhých? Proč sebe samu/samého popisujete podle jiných měřítek?

Zaznamenávejte si své vlastní reakce na to, jak se vnímáte a vidíte a usilujte o hledání jiných zorných úhlů. Klasickým příkladem je sklenice do poloviny naplněná limonádou. Pesimista ji vidí poloprázdnou, optimista poloplnou. To jsou zorné úhly. Časem zjistíte, že při hodnocení situací, v nichž se ocitáte, si postupně stále méně uvědomujete svou hmotnost. Buďte se sebou trpěliví, změna naučených zlozvyků, reakcí a chování zabere nějaký čas.

Tělo každého z nás má předem dané rozmezí hmotnosti zhruba 5 kg, při nichž je nejzdravější a při nichž funguje nejlépe. Tato stanovená hranice může být ovlivněna způsobem stravování, dědičností, věkem, zdravotním stavem i množstvím tělesné zátěže. Obecně řečeno, tělo každého z nás má svou určitou hmotnost, kterou mít potřebuje. Naše tělo bojuje ?jak o život?, aby mělo minimálně tuto optimální hmotnost. Příliš malý přísun potravy je považován za hladovění, což způsobuje, že se sníží metabolismus a tělo svou ?vnitřní činnost? zpomalí, aby si uchovalo co nejvíce kalorií. Na druhé straně, zvýšený přísun potravy je pro tělo znamením ke zrychlení metabolismu, aby se vyrovnalo s kaloriemi, které jsou nadbytečné. Naše tělo tedy funguje samo tak, aby nás udrželo ve zdravé, přirozené kondici. Tato hmotnost může být vyšší či nižší, než bychom si možná přáli, ale je prostě taková, jakou tělo považuje za sobě potřebnou, zdravou a přirozenou. Dokud nehladovíte a nepřejídáte se, můžete jíst bez obav cokoli. Vaše hmotnost se nezmění. Vyzkoušejte si to. Vyjeďte si na pár dní do nějakého sanatoria nebo hotelu a poctivě dodržujte stravovací režim, který tam bude zaveden. Jakmile se vrátíte, zvažte se. Přibrali jste? Vždyť jste jedli minimálně třikrát denně, dokonce i teplou večeři, kterou jistě normálně nejíte! Určitě si to vyzkoušejte, protože vlastní poznání je vždy silnější než to zprostředkované. Uvědomte si ale také, že hmotnost opravdu není od toho, abyste určovali, jaká má být, ale je vaše, abyste se s ní smířili a přijali ji.

Již několikrát jsem se zmínila o tom, že na počátku bulimie nestojí jen problém s jídlem. Jde o soubor mnoha problematických postojů, které vás trápí. I ty byste se měli pokusit změnit a přehodnotit. Lidé s poruchou příjmu potravy jsou plni negativních myšlenek, které umocňují jejich sebepoškozující návyky. Tohle věčné vnitřní navádění probíhá v jejich myslích od rána do večera, stále dokola jim přehrává stejné destruktivní kazety a způsobuje, že je vlastně nemožné slyšet cokoli pozitivního. Přejídání se a zvracení je jeden ze způsobů, jak tento neúnavný, sebezničující hlas utišit, i když třeba jen na pár minut. Zkuste změnit své myšlení!

Za dobu své profesionální praxe jsem poznala stovky dívek, trpících některou z forem poruch příjmu potravy. Všechny bez rozdílu byly nesmírně pečlivé, milé, slušné a perfekcionistické. Jsem si stoprocentně jista, že perfekcionismus v sobě mají všichni, kdo onemocněli bulimií. Chtějí být dokonalí, skvělí, bezchybní. Očekávají od sebe příliš mnoho. Během svého života si (vědomě i nevědomě) vytvořili jakási pravidla pro to, jací by chtěli a měli být. Nesmí se nikdy na nikoho zlobit, musí se stále usmívat, neodporovat, vždy každému vyhovět, nehádat se apod. Velmi přísně se kontrolují, a pokud se někdy zachovají jinak, jsou z toho neskutečně nešťastní. Cítí se velmi provinile a kriticky vůči sobě samým, protože se nedokázali ovládnout, což se jim nikdy nesmí stát. Tento neúměrně tvrdý postoj spolu s jídelními problémy pak o to víc zhoršuje mínění o sobě samých.

Není lehké změnit tvrdý způsob sebehodnocení a kladení nerealistických požadavků, které jste si stanovili, ale za pokus to stojí. Stanovování nadsazených cílů a porovnávání sebe sama s druhými vás staví před vlastní tvrdou kritiku. Člověk se sám sobě odcizuje a uvnitř se začíná cítit prázdný a osamělý. A právě tato prázdnota tvoří jádro problému zvaného bulimie. Je to neoblomná fixní myšlenka, která má vyplnit vnitřní prázdnotu. Vzpomínáte si, jak jsem ve svém příběhu používala dva hlasy? Své vnitřní já a bulimii. A jak jsem stále nevěděla, co jsem vlastně říkala a cítila já a co říkala bulimie? To je ono. Nácvik a studium sebedůvěry jsou pro vyléčení velmi důležité. Sebepoznáním se můžete vnitřně naplnit zdravou sebeláskou. Ano, normální lidé mají rádi sami sebe a také si sami sebe dokážou vážit. I vy máte svoji důstojnost, jste zdrojem originálních citů, které v sobě ukrýváte, jste kreativní, chytří ? jste jedinečným člověkem! Je potřeba si vybudovat silný vztah k bytostnému já, které je založeno na přesvědčení, že si zasloužíte žít spokojený a šťastný život. Sebedůvěra není něco, co se stane samo, mávnutím kouzelného proutku. Je to něco, na čem se musí pracovat a co je třeba trénovat. Poznejte sami sebe. Naučte se naslouchat vašemu vnitřnímu hlasu. Buďte sami sobě přítelem. Tato proměna musí proběhnout na velmi intimní, vnitřní úrovni. Soustředění se na vnější změnu, stejně jako na vnější obviňování je marné. Přehnaná nezdravá štíhlost vás neučiní ani spokojenějšími, ani nezlepší váš život. Když se naučíte rozeznávat své vnitřní bohatství, vaše hmotnost pak už bude nepodstatná.

Reklama

Komentáře

Katka (Čt, 21. 8. 2003 - 11:08)
Zdravím všechny čtenářky tohoto článku.
Souhlasím s tím, že při léčbě bulimie je důležité nepřikládat vzhledu a štíhlosti prioritní význam. Já se s bulimií potýkám 10 let. Začalo to před lety, kdy jsem nešťastno lásku řešila jídlem. Rodiče začali kritizovat mou postavu, snažila jsem se hubnout a tak to začalo. Až když jsem (mnohem později) zjistila, že se mužům a hlavně svému partnerovi líbím i taková, přestala jsem se snažit o hubnutí. A jako zázrakem jsem pak nějak nepozorovaně zhubla i bez diet. Byla jsem sama se sebou spokojená, neustále jsem se nevážila a vše bylo OK. Před půl rokem přišel nový partner. Je to typ muže, který si u ženy moc cení vzhledu a štíhlosti. Začala jsem mít pocit, že musím za každou denu zůstat štíhlá. No a bulimie se znovu rozběhla.
Můžete mi prosím někdo poradit, jak se tak nezabývat vzhledem, když od partnera neustále slyším kritiku na všechny ženy v okolí, které nemají právě dokonalou postavu? Deptá mě to, když slyším, jak ta má tlusté nohy, jak ta přibrala, jak ta je tlustá atd. A ještě navíc si všímá i toho, že jsem přibrala pár kil já,že mám tlustší stehna, než bych měla mít,...
Jak pak nemám myslet jen na hubnutí a následně zase na jídlo? Ono mi totiž, jak jsem zjistila, jídlo nahrazuje ten nedostatečný pocit lásky a bezpečí.
Bojuji proti tomu, ale k ničemu to nevede.
Ahoj Katka
Jana (Čt, 21. 8. 2003 - 17:08)
Nezbyva ti, nez se na chapy vykaslat.
Ja jsem mela taky stridave anorexii a bulimii a trvalo mi 8 let, nez sem se z toho dostala. Ted jim jenom kdyz mam opravdu hlad. Jsem od prirody mohutnejsi, ale to neznamena, ze jsem tlusta! Mam krasne vypracovane telo a mnohem plossi bricho nez nektere padesatikilove chuderky. Chodim totiz posilovat a behat.
Mozna jsi taky takovy typ. Spis nez vazit 55 se snaz aby tvoje postava pusobila hezky, abys krasne ladne chodila. K tomu ti dopomuze sport.
Vzdycky bude nejakej uchyl, pro koho budes tlusta.

Nedavno jsem potkala jednoho hubenoura a pry, ze se mnou chce chodit ale ze by bylo fajn, kdybych trochu zhubla. Rekla jsem mu, at si trhne nohou, ze on je ten nenormalni, kdo vypada, jako by mesic nejedl.
Urazil se, samzorejme. Kdyz me pak videl v plavkach, a uvedomil si, ze misto domnelych speku mam jenom svaly, jenom mu z pusy tekly sliny. Ale vzit zpet uz svuj vyrok nemohl ;-)

Doufam, ze si s teto histroky vezmes pouceni. O tom, jestli jsi tlusta, rozhodujes pouze TY. Zadnej debil at ti do toho nekeca, jasny!?
Šárí (Pá, 22. 8. 2003 - 13:08)
Nebojuj proti ničemu, Katko. To je předem ztracená bitva.
Toho chlapa, co máš, vyhoď a pokus se najít nějakým způsobem své vlastní sebevědomí a sebeúctu, které nebudou závislé na ostatních. Jde to, věř mi-jen se musíš zbavit pocitu, že prostě musíš s někým chodit, i když je to pták.
Kris (So, 20. 5. 2006 - 00:05)
No, tvrzení, že člověk při normálním příjmu potravu netloustne platí jenom u lidí s normální postavou a normálním metabolismem, což bulimičky většinou nemívají, takže to není tak úplně pravda.
Jinak skutečně je možné začít jíst normálně a do určité míry se smířit s tím, že člověk není vyzáblý na kost, ale myslím, že toho pocitu, že by takový být měl se člověk, který už trpěl nějakou poruchou přijmu potravy nezbaví nikdy. Je to jenom o rozumovém potlačení toho přesvědčení.
opice (So, 20. 5. 2006 - 10:05)
Taky co vůbec znamená být štíhlá. Do jaké míry hodotíš štíhlost. Vyzáblost už štíhlost není.Myslím, že je pravda, pokud člověk jí normálně a tu a tam se věnuje sportu, štíhlý bude
Jitka (So, 20. 5. 2006 - 21:05)
Stohlost je dost relativni pojem. Ja mam postavisku trosku slovanskou, od pasu naoru hubena, ale sirokou panev a trochu tlustsi stehna. No a pak zalezi, nekdo o me rekne, ze jsem stihla jak proutek a nekdo, ze jsem pri tele. Vsak kazdej ma to meritko nekde jinde.
No a co se tyce tebe, toho chlapa posli k sipku. Je to chudinka, ktery si neco dokazuje. Vsak on jiste taky neni dokonaly. Zkus mu obcas pripomenout, ze ani on neni ideal, ze by mohl zhubnout, nebo naopak pribrat (svalovinu samozrejme). Proc se maji porad o dokonaly vzhled snazit jen zenksy a chlapi jsou vykynuty a rozplacly?
Najdi si chlapa, kterej te bude brat takovou, jaka jsi...pak budes zase v klidu.
Michaela (Po, 4. 9. 2006 - 21:09)
Trpím mezi anorexii a bulimii.Léčela jsem se v Motole.A sama doktorka mi řekla,ať se smířím s tím,že bulimie mě bude provázet už celý život.A měla pravdu!Je to hodně o vůle!Nikdo vám nepomůže můžou lidi dělat cokoliv ale záleží to jen na té bulimičce nebo anoretičce!Já se s tím smiřuji,že se z toho nedostanu:(
Valerie (St, 5. 3. 2008 - 23:03)
Bohuzel musim souhlasit s tebou Miso (Michaela), i kdyz jsem se o to pokousela nekolikrat a parkrat jsem si myslela ze uz to mam pod kontrolou, spadla jsem do toho znovu...bulimii trpim pres 10let, je to hrozne zjisteni ale je to tak-bulimie zustava navzdy.Je mi 25let... a od svych 14-15 let bojuju s tim, ze jsem tlusta,hnusna,nepritazliva, atd.nikomu neverim a nekdy se bojim i toho ze neverim uz ani sama sobe...
Návštěvník (Čt, 6. 3. 2008 - 01:03)
Ahoj, mne pomohl spravny chlap po mem boku. Anorexii a bulimii jsem trepela asi 6 let, mela pritele, kteri byli velmi zamereni na vzhled a jejich poznamky, ackoliv nijak zle myslene mi davaly zabrat. Spravne je mit chlapa, ktery vas bude delat stastnou, da vam pocit sebeduvery a da vam ten pocit, ze jste nejkrasnejsi na svete.....Bohuzel tech moc neni,nebot vetsina je zblbla z vyretusovanych obalek casopisu. A vetsinou...at se kouknou na sebe!
Valerie (Čt, 6. 3. 2008 - 09:03)
No ja nikdy nemela problem s tim ze by mi kluk rekl ze jsem tlusta nebo mel nejake poznamky,mela jsem stesti na kluky, byli hodni jenze problem byl v tom, ze ja s nima nemohla chodit na vecere, nechtela jsem a nemohla jsem s nimi travit tolik casu kolik si oni prali protoze jsem porad myslela na jidlo a na to co si dam... Asi sem zatim jeste nepotkala tu velkou lasku-jenze kde ji hledat?!?!?
Bára (Pá, 16. 5. 2008 - 21:05)
Strašně moc prosím o pomoc. Moje kamarádka trpí mentální anorexií, byla na pokraji smrti, ale teď už má orgány v pořádku. Je na JIPce. Na Karláku- specializované zařízení rpo anirektičky, by ji příjmuli až za dva měsíce a to se toho může hodně stát. Slyšela jsem, že se dá léčit i v Bohnicích, ale nic jsme bohužel nenašla. Prosím poraďtě
báro (Pá, 16. 5. 2008 - 21:05)
text
Markéta (Pá, 10. 10. 2008 - 17:10)
Prosím o pomoc! nechci umřít, ale ta hnusná touha po jídle je silnější než já, ale já vim, že ta bulimie mě zabije..Už teď mám velký propblémy s trávením, průjmy,. bolesti žaludku, nevolnosti, atak...
Zkouším s tm seknout sama, ale nejde to...Nechci, aby se to dozvědli naši, 2 roky to před nima tajim.../Přitom vůbec nehubnu, jen stále a pořád kynu!!!!
Občas už přemýšlím o sebevraždě a bojím se sama sebe, že až mě jednou chytne hysterický záchvat, že to i dokončím....
Anežka (St, 29. 10. 2008 - 10:10)
Milá Markéto,úplně mi píšeš z duše..blití,jídlo,blití,jídlo,tloustnutí.Taky mám problémy s trávením.navíc se můj zdravotní stav odráží v pleti-vypadám jako puberťák.Jestli chceš,můžeme si pomoct navzájem.co ty na to?
Markétka (St, 18. 2. 2009 - 07:02)
Ahoj, sem na tom úplně stejně...(pro info je mi 17) myslíte že byste tady na sebe mohli někdo nechat nějakej mail či icq?? totiž třeba si pomůžem navzájem, když odhodíme stud z toho co děláme, před sebou můžeme myslet otevřeně.. bulimii mám dva roky a myslim že můj zdravotní stav už neni nejlepší.. a jo, taky to před rodičema dva roky tajim
tamura (Po, 30. 3. 2009 - 00:03)
ahoj, myslím, že jsem trpěl podobnými problémy, jako vy.
jen tak mimochodem, jsem kluk.
problémy se stravováním už nemám - doporučuju sepsat si jídelníček, jíst pravidelně (po dvou hodinách), časté menší porce, ovoce a zeleninu (klidně ve velkém množstvé, nic po tom nepřiberete, jen vás nezasytí) a sportovat. Začal jsem každý den skákat přes švihadlo a už se nemusím nijak omezovat. přejídáním jsem trpěl hlavně o víkendech, kdy jsem neměl žádný program a jen jsem se nudil doma, z čehož vyplývá, že byste neměli sedět celý den za počítačem a radši jít ven.
jediné, co mě trápí je, že nad tím, co sním (a co jsem snědl) musím pořád přemýšlet - nepřipadám si tlustý, ale hrozně se tlousnutí bojím.
tamura (Po, 30. 3. 2009 - 00:03)
rád bych si s někým, kdo má stejný problém, popovídal (alespoň přes internet), ale nějak se mi nechce uveřejňovat tu na sebe kontakt...
Misa (So, 11. 4. 2009 - 09:04)
Bulimii trpím 9let!!!!!A to opravdu hodně,dělám to denně.Umírám..Byla jsem krásná,oblíbená a štastná,co se mi to stalo?Dnes už nemám skoro vlasy,zuby mám hnusné,tak,že už se ani nesměju,cítím,že mi selhávají ledviny a jiné životně důležité orgány..přátele jsem odehnala.Stala se ze mě zrůda,kterou nenávidím.
Misa (So, 11. 4. 2009 - 09:04)
Bulimii trpím 9let!!!!!A to opravdu hodně,dělám to denně.Umírám..Byla jsem krásná,oblíbená a štastná,co se mi to stalo?Dnes už nemám skoro vlasy,zuby mám hnusné,tak,že už se ani nesměju,cítím,že mi selhávají ledviny a jiné životně důležité orgány..přátele jsem odehnala.Stala se ze mě zrůda,kterou nenávidím.
Roxana (St, 8. 7. 2009 - 15:07)
Ahoj, je mi 19 let a bulimií trpím asi 3 roky. Ani nevím,čím to všechno začalo.Ze začátku je to fajn,každý tě chválí jak si zhubla.Později,když už přijdeš o vlasy,obočí,zuby a nehty se začneš nenávidět.Pak ztratíš i kamarády a nevíš jak najít cestu zpět.Přitom si stále opakuješ,zas a znova - NESMÍŠ PŘIBRAT.
Hanka (St, 8. 7. 2009 - 15:07)
Roxano a Miso, tak zkus furt si opakovat "musím přibrat". Uvidíš, že pár kilčo ti přidá na kráse, přitažlivosti i zdraví. Jen si to přestavět v hlavě. Já vím lehko se to řekne. Ale zkoušej to znova a znova. " Přiberu pár kil a budu krásná a zdravá! " Tak to fakt bude!
Jája (Út, 8. 9. 2009 - 09:09)
Ježiši holky netrapte se a jezte a uvidíte,že zase budete okouzlující.
Lucka (Ne, 8. 11. 2009 - 14:11)
Zdravím všechny čtenářky...Ahojda,myslím,že odpověď znáš, partner tě musí respektovat takovou jaká si, pokud tomu tak není, tak se určitě najde někdo,komu se budeš líbit a kdo si především bude vážit tvé osobnosti. S partnerem si promluv,řekni,že tě to zranuje jako soudí jiné ženy a hlavně tebe-a uvidíš, jestli nepřestane kritizovat, radím vyměnit partnera-jsou jich přece tisíce. Také si myslím, že tvůj partner má problém sám se sebou, když posuzuje ostatní jen na základě fyzického vzhledu. Přeju hodně štěstí a važ si své individuality:)
Naty (Pá, 1. 10. 2010 - 21:10)
Rozhodla jsem se, že taky přispěju do diskuze .. U mě to začalo v 17.roce ve druháku na střední. Ani nevím co bylo vlastně prioritním startujícím aspektem, každopádně jsem postupně přestávala jíst. Zhubla jsem tehdy z 58 kilo na 44 (výška 170cm). Po roce a půl to ale přišlo, po narážkách všech kolem, jak děsně vypadám a po všech těch modřinách na těle, když jsem se jen opřela o madla v autobuse, jsem se donutila jíst. Jenže se to vymklo kontrole, začaly se projevovat záchvaty a když jsem měla najednou 63 kilo a nemohla jsem ani do školy, protože jsem vstala ráno v 5, abych mohla vybílit lednici, nezbývalo nic než zvracet. Rozhodla jsem se jít léčit - 3 měsíce na psychiatrii v Motole a ani to nepomohlo. Potýkám se s tím doteď (24 let), ne v takovém množství, ale neustále mě přepadají záchvaty. V práci je všechno v pořádku, ale jakmile přijdu domů, najednou se ve mě cosi zlomí a já to nedokážu překonat. Pořád přibírám (jako podle mého názoru velké procento bulimiček). Z okolí pořád slyším jak jsem hezká a jak mi to sluší, ale každá víme své. Já vím, že nejsem modelka a upřímně už mi o to, abych tak vypadala dávno nejde. Chci jen, abych přišla domů a najedla se jako každý a ne vzít páté přes deváté a třeba cornflaky jíst nekontrolovaně až do té doby než zůstane pytel prázdný a pak si nadávat za to, že je stejně nevyzvracím všechny. Chci mít prostě normální život a bojím se, že je to ještě pořád běh na hodně dlouhou trať .. Všem, kteří se s tímhle broukem v hlavě potýkají, držím palce, aby našli sílu a vybojovali si "svobodu" ..
miriam (Po, 7. 3. 2011 - 08:03)
Jsem už na sklonku padesátky a bulimií trpím celý život. Počátky vidím v dětsví a v charakteristické větě mojí matky - nesnáším tlusté lidi. Kdykoliv jsem së vrátila z prázdnin od babičky,matka mi nasadila dietu abych shodila knedlíková a koláčová kila. Na zvracení po nemírném jídle mě přivedla rovněž nechtěně ona, když mi dala přečíst článek v zahraničním tisku o dívkách, které se přejídají a následně se snaží jídlo vyzvrátit. Přišlo mi to jako skvělé řešení, v sedmnácti jsem byla pořád hladová, ale doma jsem slyšela jak mi roste zadek a jak jsem mohutná (při 170 cm 60kg!) Brzy jsem ovládla techniku zvracení tak, že jsem neměla ani poškrábaný krk, ani ucpaný nos - zcela bez potíží. Když jsem se odstěhovala z domu na kolej, začalo pravé peklo, nikdo mě nekontroloval a já jsem nedělala skoro nic jiného než jedla a zvracela. Nepomohlo mi ani když jsem potkala svoji životní lásku, zvracela jsem při všech těhotenstvích i při kojení, přestože jsem se stokrát zapřísahala, že už nikdy. Navíc se mi to dařilo a daří celých dvacet let manželství úspěšně tajit jak před dětmi tak před manželem - což moc nechápu. Kupodivu jsem nikdy neměla žádné vážné zdravotní potíže(snad jen trochu povadlejší pleť), pořád mám hezkou postavu a o to těžší je přestat. Po asi dvaceti letech jsem se konečně konečně na sebe dostatečně rozzlobila a rozhodla se, že musím něco udělat. Překvapivě mi pomohl pořad Jste to co jíte, svou pozornost jsem zaměřila na kvalitní potraviny a "vlčí hlad" mě najednou přešel. Dnes jsem na tom tak, že zvracím, jen když se opravdu přejím, ale snažím se nepřejídat. Mám teď krásnou pleť a skvělé vlasy a ani jsem nijak nepřibrala, ale konečně mi narostla prsa. Nikdy jsem o tomhle nikomu neřekla a teď je báječné, že jsem to vše napsala. Všem kteří jsou na tom podobně jako já, držím palce a můžu je ujistit, že dny, kdy se mi daří být "čistá" jsou skvělé a každé malé vítězství je motivující.
barča (Čt, 24. 3. 2011 - 14:03)
Bulimii trpím 9let!!!!!A to...myslis ze bys nemela zacit uz konecne neco delat,lkdyz tohe pises? je ti smrt milejsi? ozvi s emi prosim na [email protected] prosim
Hanka (Po, 16. 5. 2011 - 21:05)
Zdravím všechny čtenářky...Ahoj Katko(i ostatní holky),
taky jsem měla bulimii, trvalo mi asi 4 nebo 5 let se z toho dostat, teď už přesně nevím. Moc ráda bych Ti pomohla se z toho dostat, jestli budeš chtít, můžeme na tom společně pracovat. Jinak, z jakéhopak města jsi?
Budu ráda, když se ozveš, najdeš mě na skypu : hana.pexova
Proč Ti píšu?
Sama jsem se s bulimií hodne prala a vím, jaká je to s prominutím svině . Tak touhle cestou bych chtěla pomoct hol,ám, který na tom byli (jsou) podobně, jko jsem byla já. Chci, abysme mmy holky byly zdraví a tak, když se to povedlo mě, tak bych ráda podala pomocnou ruku i ostatním.
Jana (Ne, 22. 5. 2011 - 13:05)
pro Miriam - myslela jsem si , že něco takového se může stát jenom mně - a vidím, že je nás víc. Bude mně 50, bulimii jsem začala "znát" snad od 18-19 a vlastně úplně to neskončilo doteď - ale - úplně jsem si rozhodila metabolismus, začala jsem tloustnout, nešlo to zastavit, z mých původně 54 kg mám dnes 94 a téměř se utápím v depresích. Těch začátků, popsaných papírů,kdy jsem si lajnovala, jak budu zdravě žít, jíst atd. těch bylo tolik,a naprosto zbytečně. Teď, když mám tolik zdravotních problémů, osobních , musím s tím konečně něco dělat - asi poslední možnost.Miriam, tebe obdivuju, prostě jsi to ukočírovala a bulimie byla pro tebe pomocníkem . Já jsem to neovládla a teď jsem tam, kde jsem.
katka (Út, 31. 5. 2011 - 20:05)
Ahoj Katko(i ostatní...Hanko, jsem taky katka a mam bulimii v te nejhorsi mire tak 9 let chci se ji zbavit, strasne moc, ale nic nefunguje a me se to nedari zvladnout.
Sýkorka (So, 20. 8. 2011 - 22:08)
Zdravím všechny čtenářky...Dobrý den Katko,
ráda bych reagovala na Váš komentář. Nejdříve bych chtěla říct, že mě mrzí, čím se potýkáte, protože sama vím, jaký začarovaný a příšerný kruh to je.
Když si procházím různé články o vyléčení se z poruch příjmu potravy, všude se dočítám, že člověk nemá řešit to, jak vypadá, jestli je tlustý, hubený, prostě nemá být povrchní. Byla by to tak krásná věc - neřešit to. Ale máte naprostou pravdu. I kdybych se rozhodla neřešit tu spoustu lidí okolo sebe, co pořád sledují to, jak vypadáte, je tu ještě pořád jeden člověk, u kterého to prostě nejde neřešit - Váš partner. Můj názor je takový, že většina mužů je v podstatě povrchních, ženu posuzují hned od začátku podle vzhledu. Když se řekne slovo "krása", každý si to spojí s ženou. A jak má tedy žena (pardon) kašlat na to, jak vypadá, když si chce najít partnera? A když ho najde, ještě si ho udržet? Vždyť muži to pořád řeší, jak my ženy, vypadáme... Možná zním trochu feministicky, ale je pravda, že mě dožírá, jak se muži tolik netrápí tím, jak vypadají. I když sem tam vzácně v televizi narazí na reklamu, ve které je nádherný a takzvaně vymakaný muž, téměř žádného z nich nenapadne, že on tak nevypadá, že má větší pupek a jestli se své přítelkyni nebo manželce líbí... Je to nespravedlivé.
zdenka (St, 25. 1. 2012 - 20:01)
pro Miriam - myslela jsem si...Milá Jano a Miriam, bojuji s bulímií víc jak 25 let! Je mi 46 a do nedávna jsem si myslela, že jsem snad jediná, tak stará a tak blbá! Bulímie se u mě rozjela v pubertě po smrti maminky, prošla jsem s ní i těhotenství a celý dospělý život. Div je, že moje dcera je relativně zdravá a já nemám (zatím) závažnější zdravotní problémy. A to jsem dokázala zvracet několikrát denně. Nikdy se mi nepodařilo zhubnout na delší dobu a dnes mám téměř metrák, mindráky a deprese. Ale nechci to vzdát. Chodím občas do sdružení Anabell, kde jsem nedávno potkala úžasnou dámu - Magdu Křepelkovou, která o své nemoci a životě napsala knížku Příběh ženy. Osobní setkání s ní byla asi zatím největší pomoc v mém boji.Doporučila mi také knížku dr.F.Krcha-Bulimie,jak bojovat s přejídáním a ta mi také dost pomáhá. Přeji vám hodně sil a úspěchů.
Zdenka
Lenďa (So, 10. 3. 2012 - 23:03)
Milá Jano a Miriam, bojuji s...ahoj všichni je mi dnes 33 a taky mám bulimii už od 17 let. nevím ve které době, nebo jaké podněty mě k tomu přivedly, pravděpodobně chtivost mých rodičů na dobré studijní výsledky a potom také "posměch" ostatních. Přitom když se na celou situaci zpětně koukám z dnešní perspektivy, tak jsem nebyla tlustá nijak výrazně vážila jsem 78kg na 170 cm. Dnes mám zaplať Pánu Bohu 3 zdravé děti, ale trpím tím dál a nevím jak to ukončit. I když jsem člověk, který je zodpovědný a cílevědomý, tak na to ukončit toto trápení "nemám".Nemám pevnou vůli ve všem, co se točí kolem jídla a potravin celkově....Cítím, že se potřebuju obrátit na někoho, kdo mi pomůže, abych se v tom neplácala sama. Tenhle kolotoč mě unavuje a strašně fyzicky oslabuje, nemám už energii na nic a cítím se jako "leklá ryba". Svůj vnitřní stres koncentruju "jídlem" množstvím jídla a pak zase ty výčitky z toho, jak budu vypadat........, a je to pořád dokola a dokola...... Strašně moc si přeju, aby tím neprošlo ani jedno z mých dětí.
Verbr (Ne, 28. 10. 2012 - 17:10)
Ahoj,chtěla jsem se zeptat, ve třídě máme spolužačku bulimičku, nevíme jak ji pomoci, nebo ja se k ní vůbec chovat, máte s tím někdo zkušenosti??
Aneta (Čt, 1. 8. 2013 - 15:08)
Ahoj, já vam řeknu jak se zbavit té odporné nemoci...(dole jsou kroky pokud se vám to nechce čist :D ) Měla jsem ji asi rok a půl a začalo mi to vadit, protože mám přítele a plno koníčku. Nemoc mi zabírala denně i 3 hodiny času. Nemohla jsem se učit, spát, prostě něco dělat abych nemyslela na to blbé jídlo.
Ma nejnižší váha byla 47 kg, a to jsem ze zašátku chtěla zhubnout na 52! Začalo se mi včechno prostě vymykat z kontroly, mama mi přestala věřit, protože lžete a tak.... Takže jsem se rozhodla dost! Začnu s tím něco dělat. Mnohokrát jsem do toho sklouzla znovu ale i tak jsem se nevzdávala a věřila že tu kurvu porazím!!! A to je asi nejduležitější.

1. První krok je tedy si koupit knhu jak se zbavit bulimie(modrá), a pokud si ji přečtete, budete s tím chtít skončit.

2. Říct si čemu všemu to škodí (vlasy, zuby,..) A kolik vám to zabírá času.

3. NEVÁŽÍT SE!!!!! Alespon týden. Nejlepe vůbec at se nezděsíte jako já a nespadnete do toho znovu.

4. ZAČÍT JÍST NORMÁLNÍ JÍDLO, ale ne to na co máte absták, tomu se vyhýbejte, ale jezte normální porce. Až se z té nemoci :D vyléčíte tak pak si držte diety ale ted ne!

5. NEPŘEŽÍRAT SE!

5. b) NEBÁT SE PŘIBRÁNI a nekontrolovat to.

6. ZAČÍT MÍT RÁDA SAMA SEBE!

7. Když začnete mít chut na jídlo poslouchejte muziku, a nebo si dejte všechno jídlo před sebe a nesežerte ho :D Potom budete frajer! :D

A ted na závěr, popravdě, někdy si říkám že jsem byla štastnější s bulimii, i ted se někdy najím a vyzvracím to, ale je to max. 1 za půl roku a nepřežeru se.
Bulimie mi totiž dala skvělé tělo, sebejistotu, ale potom mi vše začala brát... Po bulimii jak jsem začala normálně jíst jsem přibrala 6 kg, ale to proto že jsem jedla víc, než je zdrávo, na jídlo jsem neměla žádnou vůli, jako kdysi před bulimii, brečela jsem že jsem tlustá ale to opadlo, a ted hubnu zpět na svých 50 kg. Zatím držím 54 ale s dělenou stravou, sice ji někdy porušuju :D ale to je jedno, prostě to zvládnem :D
Tak hodně uspěchu at se vám to podaří :)
Simona (St, 19. 3. 2014 - 21:03)
rád bych si s někým, kdo...Ahoj, je mi 17 let. Bulimií trpím už přes rok. Nedávno jsem šla doma s pravdou ven a vše mamce řekla. Ve všem mě podpořila a vyhledala mi pomoc. Nejdříve u dětské doktorky a stále navštěvuji psychologa. Beru antidepresiva, ale nic mi nepomáhá. I když si o tom můžu popovídat a všichni se mě snaží podpořit, tak je to zbytečný. Nemám silnou vůli. Je to začarovaný kruh!!! Zhoršila se mi pleť, na nějaký čas jsem přestala mít měsíčky (7 měsíců), ale za pomoci doktora, se mi cyklus zase vrátil, ale nepřestaly mi vypadávat vlasy a další věci. Prosím, pokud někdo víte, co vám pomohlo nejvíce a nebo s někým bych se o tom chtěla popovídat. Děkuji za odpovědi!
Simona (St, 19. 3. 2014 - 21:03)
rád bych si s někým, kdo...Ahoj, je mi 17 let. Bulimií trpím už přes rok. Nedávno jsem šla doma s pravdou ven a vše mamce řekla. Ve všem mě podpořila a vyhledala mi pomoc. Nejdříve u dětské doktorky a stále navštěvuji psychologa. Beru antidepresiva, ale nic mi nepomáhá. I když si o tom můžu popovídat a všichni se mě snaží podpořit, tak je to zbytečný. Nemám silnou vůli. Je to začarovaný kruh!!! Zhoršila se mi pleť, na nějaký čas jsem přestala mít měsíčky (7 měsíců), ale za pomoci doktora, se mi cyklus zase vrátil, ale nepřestaly mi vypadávat vlasy a další věci. Prosím, pokud někdo víte, co vám pomohlo nejvíce a nebo s někým bych se o tom chtěla popovídat. Děkuji za odpovědi!
:/ (Út, 23. 9. 2014 - 20:09)
Ahoj jméno nebudu uvádět ,ale je mi 17 myslím že jsem začala trpět bulimií a uvažuju zda se mám pokusit tento problém vyřešit sama nebo o něm radši říct rodičům ...ale nechci jim dělat zbytečné starosti ...poraďte prosím :)
Emka (So, 10. 12. 2016 - 15:12)
Tak ja zastupujem druhú stránku na brehu, teda mamičku bulimičky. Dcére by som dala aj modré z neba, aby som jej pomohla. Prekonala som ťažkú zdravotnú situáciu v poslednom období svojho života a teraz je mi nad slnko jasné, že moja dospelá slobodná dcéra je bulimička. Nechce o tom ani počuť, nepripúšťa si vôbec nič, je nervózna, odháňa ma zo svojej izby, úplne sa vyhýba spoločnému jedeniu, jedáva len v izbe a neviem či v zamestnaní... najhroznejšie je správanie, pripadám si ako posledný človek, na ktorom jej záleží... Také ste bulimičky? Už ma to stálo toľko sĺz, strašne je jej správanie ku mne pre mňa boľavé, je z nej úplne iný človek ako predtým, najradšej by som všetko ignorovala, ale čas uteká, poraďte, čo robiť?
Ešte dodám, že predtým sme mali mimoriadny vzťah, bola moja najmilšia dcérka na svete a myslím, že to bolo určite vzájomné.
Lisa (So, 10. 12. 2016 - 17:12)
Tak ja zastupujem druhú...N internetu si vyhledej odborníka na poruchy příjmu potravy. Pokud se jedná o mladou dívku nbo ženu, najde se takových psychologů sposta. Dále si zadej do vyhledávač Krch bulimie. je to největší český odborník na tento problém
Emka (Ne, 11. 12. 2016 - 10:12)
N internetu si vyhledej...Tú knižku Krch: "Bulímie, Jak bojovat s přejídaním" mám doma, veľa som z nej čítala, avšak stále neviem, ako doviesť dcéru k názoru, že je chorá... Ani za svet si to nepripustí, pritom je to tak... viem, že je ťažké si to priznať, ale ako dospeje k názoru, že som pre ňu najbližšia osoba /má 21 rokov, nemá priateľa, je veľmi pekné dievča/. Proste keď začnem trochu k tomu hovoriť, odíde z miestnosti nahnevaná... Mám jej dať tú knihu prečítať? Nič s tým nepokazím?
Lisa (Ne, 11. 12. 2016 - 11:12)
Tú knižku Krch:...jak dlouho to trvá? Jak dlouho se tajně přejídá a zvrací? Nachytala jsi ji přitom?
Emka (Ne, 11. 12. 2016 - 14:12)
jak dlouho to trvá? Jak...Trvá to asi 3 roky. Nestihala som všetko podchytiť, ťažko sa mi všetko presne určí /nemoc/. Vo svojej izbe má hotový bufet, ale tajný... Keď ide do kúpeľne, kde je aj WC, púšťa nekonečne dlho veľa vody... asi to chce prehlučniť a viackrát som si všimla, že vyjde ako vošla - určite sa nesprchovala, našla som raz, ako nestihá v umývadle odpratať jedlo, ktoré vyvracala... to bolo nad slnko jasné... nejedáva nikdy spoločne, vždy musí pred obedom niekam ísť.... prejedanie som videla asi dvakrát, to som nemohla očiam uveriť... najhoršie zo všetkého je to hrozné výbušné správanie.
Pampeliška (Ne, 11. 12. 2016 - 15:12)
Trvá to asi 3 roky....Emka, to musí být hrozné, pro mámu. Ta bezmoc.
Obávám se, že nikdo druhý s ní udělat nic nemůže. Přesto myslím, že ona si uvědomuje svůj problém, jen ho nechce zatím řešit. V tom pomůže jen být trpělivá a dát najevo, že tam jsi, kdyby potřebovala. Zbytek je na ní. Je dospělá.

To, jak se chová, souvisí s tím, jak se cítí, je to důsledek toho, že ztrácí kontrolu nad svým životem, a pak i chováním.

Pochybuji, že by v této fázi přijala nějakou knihu, když nechce pomoct, ale zkusit se to může, každopádně když si knihu přečteš ty, její máma, jistě tomu také lépe porozumíš.

Dále bych jako matka vyhledala odborníka (psychiatr, klinický psycholog) ke konzultaci, jak postupovat.

Držím moc pěsti, jako máma, i jako bývalá nemocná....
Lisa (Ne, 11. 12. 2016 - 15:12)
Trvá to asi 3 roky....Ano, vaše dcera trpí bulimií. Není to dlouhá doba, nemá ještě žádné fyzické následky a tápe v kruhu. Jednoho dne a myslím, že to nebude dlouho trvat, si problém přizná

Zatím můžete vyhledat pomoc vy jako matka. Informovat se a nechat si poradit jak dál. Máte dvě možnosti.

Pokud má dcera praktického lékaře, kterému můžete obě věřit, požádat o pomoc jej. Tato možnost není moc nadějná, většina praktického lékařů nevědí o PPP vůbec nic a mohou být, slušně řečeno, udivení

Nebo a to doporučuji, vyhledat odborníka na bulimii, PPP a poradit se s ním jako matka. jsou na tyto situace zvyklí, nejste jediná matka, která se do této situace dostala.
Emka (Ne, 11. 12. 2016 - 16:12)
Ano, vaše dcera trpí...Ďakujem pekne Pampeliška, aj Lisa.
Rada by som vedela - Pampeliška - ako si ty vnímala svoju mamu, či ľudí, ktorí ti chceli pomôcť. Pýtam sa preto, lebo nechápem, prečo sa práve ku mne tak hrozne správa... Nikto z ostatných ľudí mi žiadne avízo nedal o povahe a pod. Naopak pochvaľujú, akú dobrú dcéru som vychovala... A mne sa potom tisnú slzy do oči... Budem asi postupovať, ako radíte, teda poradím sa u odborníka.
Pampeliška (Ne, 11. 12. 2016 - 17:12)
Ďakujem pekne Pampeliška,...Já jsem bulimii řešila v době,kdy už jsem měla vlastní rodinu,tedy ne s maminkou,ta se to nedozvěděla. Takže z téhle strany moc poradit nemohu.

Bohužel má pravdu Lisa v tom,že opravdových profesionálů odborníků v této oblasti je fakt minimum. Přesto pro psychickou podporu i praktickou pomoc je možné si k psychologovi dojít. Snad budeš mít štěstí...
Lisa (Ne, 11. 12. 2016 - 17:12)
Ďakujem pekne Pampeliška,...Emko, tvoje dcera se před tebou projevuje jinak než ve společnosti nebo jednoduše venku mezi lidmi. Venku dokáže hrát roli, překonat se a chovat se tak jakoby se s ní nic nedělo. Když je doma v soukromí to je s vámi, tuto roli přestává hrát, uvolní se a je z ní klasická bulimička. Odnášíte to vy, ale věřte mi není to nic osobního vůči vám jako mámě. Prostě v tu chvíli jste člověk, který tuší a ona by takto bojovala s každým, s kým by byla. A nebojuje ona, ale její bulimie
Emka (Ne, 11. 12. 2016 - 17:12)
Já jsem bulimii řešila v...Vzácne sú pre mňa tieto skúsenosti a rady.
Ešte nechápem ako je možné ísť autom každý deň do zamestnania 10 km, teda pravidelne, ako to človek môže vládať? Veď je to aj nebezpečné...
Emka (Ne, 11. 12. 2016 - 17:12)
Emko, tvoje dcera se před...Tak to môže kedykoľvek vybuchnúť aj v zamestnaní? Myslím, keby už nemala síl?
Lisa (Ne, 11. 12. 2016 - 18:12)
Tak to môže kedykoľvek...Ne, bulimičky se umí neuvěřitelně ovládat. Pokud nepřejdou po letech do těžkého stadia, ale to s vaší dcery netýká
Reklama