Jak se vyhnout opakování chyb svých rodičů

Rodiče jsou naším prvním vzorem. Vyrůstali jsme a pozorovali je. Jsme prodchnuti, ať už o tom víme, nebo ne, jejich způsobem, jak se vzájemně milovat a jak milovat nás. Je obtížné odpoutat se od rodičovského vzoru, protože hluboce vězí v psychice každého z nás, napsal francouzský deník Le Figaro.

“Když jsem dospívala, přísahala jsem si, že nikdy nebudu podřízena muži tak jako matka mému otci,“ svěřuje se devětatřicetiletá Marianne. “Moje první manželství ale skončilo tak, že se podobalo všemu, co jsem tak odmítala. Zamilovala jsem se v devatenácti letech a postupně jsem snášela tyranii ze strany partnera. Jednoho dne jsem uklízela po večírku s přáteli, a on přitom ležel na pohovce. Blesklo mi hlavou, že jsem jako moje matka. Za týden jsem ho opustila. Dnes žiji v manželství s mužem, který mě respektuje. Nikdy jsem si nepomyslela, že budu potřebovat tolik let, abych se osvobodila od manželského schématu rodičů,“ vysvětluje Marianne.

Proč je tak těžké nepokračovat ve stejné roli jako rodič? “Protože získat skutečnou citovou nezávislost není jednoduché,“ říká psychoterapeutka Béatrice Voirinová. “Strach z toho, že člověk bude opakovat chyby rodičů a že bude jako oni, často bývá problémem u mých pacientů.“

Podle Voirinové je přesto možné se od rodičovských vzorů odpoutat. “Je k ničemu opakovat si, že nebudu jako otec nebo matka. Jestliže si to neustále zdůrazňujeme, svědčí to o tom, že jsme se nevymanili z jejich vlivu, že se s nimi stále srovnáváme,“ uvádí.

To pochopila po mnohaleté terapii Caroline. “Největší strach jsem měla z toho, že budu tak ustrašená, jako moje matka byla vůči mně. Samozřejmě když se mi narodila první dcerka, měla jsem o ni stále strach, neustále jsem se obávala nejhoršího. Přesně jako moje matka o mně. S pomocí psycholožky jsem nakonec pochopila, že neustálý strach o dítě je důkazem, že jsem se neosamostatnila, že jsem zůstala s matkou spojena. Dokud byla mým měřítkem, nemohla jsem být samostatná,“ vysvětluje Caroline.

Caroline vyřešila svůj problém tím, že se s tímto mateřským vzorem smířila. “Jednoho dne jsem pochopila, že jí sice mohu mnoho věcí vytýkat, ale že mi také předala cosi pozitivního, přestala jsem mít strach, že se jí podobám. A pozvolna jsem přistupovala k výchově dcery uvolněněji,“ konstatuje.

Klíč tkví v tom, abychom jasně viděli, co jsou naši rodiče, říká Voirinová. “Musíme mít jasno v tom, co nám u rodičů vyhovuje, a v tom, co nechceme opakovat. Je třeba akceptovat myšlenku, že rodiče můžeme milovat, a zároveň si být vědomi toho, co se nám nelíbí. Když jsme zaslepeni, ať už pozitivně nebo negativně, osobností otce nebo matky, je velmi složité se od ní odpoutat,“ vysvětluje.

Ostatně to je rolí krize dospívání. Během této klíčové etapy psychického vývoje osobnosti se obvykle vyskytuje fáze, kdy téměř systematicky rodiče zpochybňujeme. Už nejsou nedotknutelnými hrdiny z dětství, jejich chyby jasně vidíme a jejich rozhodnutí zpochybňujeme. Často můžeme konstatovat, že dospělí, kteří se nemohou osvobodit od rodičovského vzoru, neprožili opravdovou krizi dospívání,“ upozorňuje Voirinová.

“Člověk nepochybně potřebuje projít stádiem odporu, aby si mohl vytyčit svou vlastní cestu. Musíme se pak rozhodnout, co si chceme ponechat a co raději ponecháme stranou,“ dodává.

Zdroj. ČTK