Evansová z toho vyvozuje: "Rakovina je znamení, stejně jako většina ostatních nemocí, že v životě pacienta je cosi v nepořádku. Je to varování, aby se vydal jinou cestou."

Dnes můžeme díky práci La Shana, dr. Caroline Bedellové-Thomasové a dalších načrtnout celkem kompletní psychologický profil lidí, kteří mají k rakovině dispozice.

Typický nemocný rakovinou v dětství trpěl odtažitostí svých rodičů, a teda nedostatkem určitého druhu bezpodmínečné lásky, která by ho ujistila o jeho vnitřní hodnotě a jeho schopnosti překonávat překážky. Když vyrostl byl silně extrovertní - ani ne proto, že by tíhl ke společnosti, ale spíš aby si uvědomil vlastní cenu.
Dospívání bylo pro něj ještě horším obdobím než pro jeho vrstevníky. Obtížně navazoval vztahy, které by nebyly jen povrchním přátelstvím, což vedlo ke strastiplné samotě. Pocity vlastní nedostatečnosti v něm sílily.
Takový člověk sám sebe považuje za hloupého, neohrabaného, slabého, neschopného při sportu a společenských hrách, a to i přes úspěchy, které jsou často předmětem závisti spolužáků. V téže době si možná pěstuje představu "skutečného já" - někoho, kdo má nesmírný talent a je předurčen k prokazování dobrodiní lidstvu. Toto autentické já je však pečlivě skrýváno ve víře, že by mohlo ohrozit to minimální (chápáno subjektivně) přijímání a lásku, jichž se dané osobě dostává. Takový člověk si říká: "jestli se budu chovat tak, jak skutečné cítím jako bystré, milující a potrhlé dítě -, nikdo o mě nebude stát."
V určité době, obvykle asi kolem dvaceti, se budoucí pacient zamiluje, najde si blízkého přítele či dva, má práci, která ho uspokojuje, nebo jinak dosáhne určité úrovně štěstí, které má kořeny mimo něj. Není schopen využít tohoto obratu událostí pro sebe - zdá se mu, že je to čirá náhoda, víc, než zasluhuje ale zatím je vše v pořádku. Jako dospělý se stále ještě vyznačuje negativní představou o sobě samém a pasivitou k vlastním potřebám, a naopak se až nepřirozeně obětuje svému partnerovi, nějakému ideálu nebo skupině, jež se staly jeho životem.
Dříve nebo později - může to trvat několik let nebo i desetiletí - se však vnější význam vytrácí. Přátelé se odstěhují, o práci přijde nebo už ho tak neuspokojuje, milovaný partner odchází nebo zemře. Takové změny se stávají nám všem a jsou vždy bolestné, avšak toho, kdo vsadil vše na jednu kartu, ztráta nesmírné oslabí. Obvykle to tak nevypadá - ostatní si myslí, že "to výborně zvládá", jenže uvnitř toho člověka je prázdno. Všechny ty dávné pocity, že nestojí za nic, se vracejí, smysl života a pocit naplnění se vytrácejí.
Život většinou pokračuje ve vyjetých kolejích. Protože se už od dětství rozdával, budoucí nemocný rakovinou se dál pachtí s kýmkoli, kdo mu v životě zůstal, až je vyčerpaný a vymačkaný jako houba. Jeho přátelé a příbuzní říkají: "Byl to světec. Proč zrovna on?" Je pravda, že lidé, kteří mezi nemocnými rakovinou převažují, se rozdávají, protože kladou potřeb ostatních nad potřeby vlastní. Můžeme říci, že rakovina je nemocí hodných lidí. Jenže oni jsou "hodní" pouze v očích ostatních. Oni milují jen za určitých podmínek. Dávají jen proto, aby lásku sami dostali. A pokud jejich dávání není odměněno, jsou k nemoci ještě náchylnější než jindy. Obvykle se to projeví do dvou let poté, co se ztratila jejich hlavní psychologická opora.

Nejucelenější obraz máme od terapeutů, kteří s nemocnými rakovinou pracují individuálně, a znají proto důkladně průběh pacientova íivota i souvislost s nemocí.

Snad nejcennější práce je od dr.Caroline BedellovéThomasové z lékařské fakulty Univerzity lahnse Hopkinse. Počínaje rokem 1946 zaznamenávala osobní údaje o 1.337 studentech medicíny a po promoci pak každoročně sledovala jejich duševní a tělesné zdraví. Hledala psychologické dispozice srdečních chorob, vysokého krevního tlaku, duševních chorob a sebevražd. Do studie pro srovnání zahrnula i rakovinu, přestože původně myslela, že rakovina psychologický aspekt mít nebude. Data však vedla k "pozoruhodnému a nečekanému" výsledku: charakteristika studentů, kteří později onemocněli rakovinou, byla téměř totožná se sebevrahy. Téměř všichni, kdo onemocněli rakovinou, nedokázali ventilovat své emoce, a zejména agresivitu související s jejich vlastními potřebami. Bedellová také zjistila, že z kreseb, které studenti namalovati při jednom z testů, lze předvídat, kterou část těla rakovina postihne.

Z celoživotního sebepopírání pramení také jiné choroby. Například chronickou revmatickou artritidu nezřídka provází vědomé omezováni vysokých cílů.

Pro pacienta je důležité, aby si uvědomil svůj přístup k životu, ale v zájmu okamžitého výsledku - uzdravení - musíme problém postavit tak, aby se dal řešit ihned. Ve většině případů to předpokládá uvědomit si, jaký konflikt za vším vězí. Pro nemocné rakovinou to obvykle znamená pochopit, že jim potřeby jiných, jež vnímají jako jediné podstatné, vytěsňují jejich vlastní potřeby.

Pro osobu, která se rozdává ostatním, je často mimořádné obtížné nechat toho a začít říkat "ne" bez pocitu viny. Když lidé uvažují o tom, že začnou říkat "ne", často jim pomůže vědomí, že jejich život není nekonečný. S proměnou je třeba začít okamžitě a nejlepší cestou k tomu je položit si otázku, jak byste si přály naložit s vaším časem, kdybyste věděli, že vám zbývá den, týden či rok života.

Zdroj: MUDr. Bernie S. Siegel - Láska, medicína a zázraky