Vzhledem k osobnosti diabetika bývá všeobecně zjišťováno, že se často jedná o chytré a velmi schopné lidi. Často mají sklony k oblé tělesné stavbě s odpovídajícím cyklickým temperamentem. To ale může vyplývat ze stejného postoje k výživě, který je hlavním znakem diabetika vůbec. Analýzy charakteru těchto pacientů udávají, že problém s výživou je u nich psychicky silně zakotven. Mnozí tíhnou k tomu, že na psychicky napjaté situace reagují hladem. Toto chování může případně být podmíněno určitými výchovnými postupy, pokud dobu jídla v rodině určují tradice a vyžadují tak příjem potravy i v době klidu nebo napětí. Zdá se, že rodiny kladoucí velký důraz na jídlo si pěstují jak obezitu, tak diabetes. To je pravděpodobně i příčinou velkého počtu obézních diabetiků. Také se může zdát, že jde o onemocnění dědičné, protože specifický styl stravování předčasně zatěžuje a vyčerpává hormon slinivky břišní. Tyto problémy však ani v současné době nebyly ještě dostatečně vysvětleny a je potřeba provést další psychologické průzkumy.

Americký fyziolog Cannon dokázal, že strach a obava u zvířat a lidí zvyšují hladinu krevního cukru. Když zavřeme kočku do klece a postavíme před ni štěkajícího psa, zvýší se u ní po krátké době hladina krevního cukru. To zřejmě souvisí s takzvanou nouzovou funkcí v organizmu, který při zátěžích (psychických i fyzických) zahájí obranné procesy, krevní cukr má pokrýt zvýšenou spotřebu při útoku nebo útěku. Tento mechanizmus hraje pravděpodobně určitou roli i v duševním hospodaření diabetika: emocionální rozrušení a komplikace mají vždy za následek prokazatelně zvýšené vylučování cukru močí.

Názor, že diabetik trpí duševním hladem v nejširším slova smyslu (hlad po lásce, uznání, bezpečí), nachází jisté opodstatnění ve fyziologických pozorováních, že diabetes "je stav hladu vystupňovaný do patologické podoby" (Bahner). Proto M. Bleuler vznáší otázku, zda hlad a diabetes nemají společné psychické kořeny, a potvrzuje starou zkušenost, že diabetik se často pokouší vyřešit duševní potíže zvýšeným příjmem potravy. Franz Alexander, který ve svém Institutu pro psychoanalýzu a psychosomatiku v Chicagu provedl rozsáhlé výzkumy pacientů s cukrovkou, prohlásil, že v mnoha případech jde o lidi, "kteří si udrželi infantilní, závislý postoj s mnoha požadavky, trpěli selháním, protože jejich požadavky podpory a lásky nikdy nemohly být uskutečněny následkem toho, že se pohybovaly mimo reálné možnosti ve světě dospělých. Na toto selhání reagovali pacienti nepřátelstvím. Diabetes vznikl, když se tato infantilní přání nesplnila."


Zdroj: Josef Rattner - Základy holistické léčby, nakladatelství Eugenika