První český portálu o umírání

Umírání a důstojný odchod ze života jsou tématem v Česku zcela ojedinělého portálu www.umirani.cz. Pomoc, radu a útěchu zde najdou lidé, kteří vědí, že brzy zemřou, nebo pečují o umírajícího člena své rodiny, stejně jako lékaři, zdravotní sestry či sociální pracovníci, kteří umírajícím a jejich rodinám pomáhají.

"Naším cílem je, aby se lidé dozvěděli a odvážili se hovořit
o tom, že člověk umírá, že to není jednoduché a že se dá pomoci,
aby umíral tak, aby nebyl nešťastný, netrpěl bolestí a nebyl
sám," řekla ČTK šéfredaktorka portálu Jindřiška Prokopová.


Připomněla debaty, zda právě toto slovo má být v adrese
webových stránek. "My si myslíme, že má. Nejde obcházet situaci,
která každého z nás potká," řekla při dnešním slavnostním
představení portálu šéfredaktorka a nabídla hostům cukrářské
rakvičky, věnečky a čokoládový dort v podobě katafalku. "Smrt
patří k životu a patří k němu i rakvičky," poznamenala.


Na portálu je také místo pro diskusi o tom, jaké je umírání v
Česku. Podle průzkumu o nevyléčitelně nemocných a umírajících z
let 2003 až 2004 umírají tři čtvrtiny lidí v nemocnici nebo
léčebně, 80 procent si přitom přeje umírat doma mezi svými
blízkými. Velká část jich trpí zbytečně bolestí, podání účinných
opiátů brání předsudky. Na komunikaci s umírajícím a jeho rodinou
se necítí být připraveno 90 procent mladých lékařů.



Webové stránky jsou projektem domácího hospice Cesta domů,
finančně je podpořila Evropská unie z programu Phare. Podle
tvůrce portálu Vojtěcha Kozlíka trvala příprava půl roku, portál
má široký záběr, od pečujících odborníků po pozůstalé.


"Snažili jsme se nebýt příliš odborní a vyjít uživatelům
vstříc. Jsme si vědomi, že jsou většinou starší, aby se na
stránkách vyznali," řekl. V orientaci pomůže také mapa stránek.


Naďa Myslivcová - ČTK

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (4)

  • Obrázek uživatele Martina H.
    Martina H. (anonym)

    Podobný zážitek jako Míša mám i já ze svým taťkou. Milovala jsem ho tělem i duší a byla přešťastná, že když umíral netrpěl a mohla jsem ho držet za ruku...odcházel dokonce s humorem a úsměvem. Neuvěřitelné že?! Byli jsme s ním celá nejbližší rodinka. Jen kvůli své mamce jsem pořádala, aby s námi posečkal i lékař, protože mamka tomu nechtěla uvěřit, že taťka nám už umírá. Lékař moc s námi být nechtěl, že mu končí směna a že taťka nebyl přímo jeho pacient, ale já jsem na něj zpřísna, že alespoň kvůli mé mamce a její psychice by tam s námi mohl být. Zvládl to i můj tehdy 10-tiletý syn a taťkův jedinný vnouček. Syn neplakal, držel se statečně, nemělo ho co traumatizovat, protože dědeček před posledním vydechnutím jen půl hodinky "spal". Plakal pak až doma v pokojíku až do usnutí. Nebylo pro něj traumatizující dědečkovo umírání, ale ztráta dědečka, což se u něj začalo tak za 3 měsíce fyzicky projevovat ve formě astmatu. Vím, že jsem se odmala bále smrti blízkého, protože jsem ji těžce prožívala u svého milovaného dědečka a nikdo se mnou o tom nemluvil. Proto jsme realitu smrti se synem probírali několikrát, aby byl do budoucna trochu připravený.

    Črv 25, 2005
  • Obrázek uživatele Franta
    Franta (anonym)

    Chtěl bych touto cestou poděkovat za tuto skutečně unikátní příležitost se seznámit se smrtí. Ještě jednou děkují předem za budoucí pozůstalé.

    Kvě 13, 2005
  • Obrázek uživatele Jaroslav
    Jaroslav (anonym)

    Kéž by mne Pán nadlouho pozůstalým zachovati ráčil :-) Je to těžká role, ale mně stačí.

    Kvě 14, 2005
  • Obrázek uživatele Jindřich
    Jindřich (anonym)

    Díky za tohle téma. Je moc těžké o tomhle uvažovat, ale...

    Zář 15, 2009

Přidat komentář

Reklama

Reklama