Proč a jak mluvit o rakovině?

V České republice žije přibližně 600 tisíc lidí, kteří mají nebo měli zhoubný novotvar. Podle statistik každý třetí obyvatel České republiky v průběhu svého života onemocní rakovinou. Když však nemoc udeří, jen těžko se o ní mluví. Otevřená komunikace je přitom velmi důležitá – ať už jde o partnera, přátele či děti...

V České republice je každý rok diagnostikováno v průměru více než 87 tisíc pacientů se zhoubným novotvarem a 27 tisíc lidí zemře. Počet lidí s rakovinou přitom stále roste. Z části je to způsobeno zvyšováním průměrného věku dožití, mění se ale také životní styl a prostředí, které mohou vznik rakoviny ovlivňovat. V neposlední řadě se ovšem zlepšuje diagnostika a kvalita léčby, jež dává nemocným naději dožít se vyššího věku. Velmi pravděpodobně se proto nemoc v průběhu života objeví v okolí každého z nás, ať už v rodině, mezi známými či kolegy... Často zasáhne jako blesk z jasného nebe a jen málokdo ví, jak – a zda vůbec – o nepříjemném tématu mluvit.

Často je to o normálním lidském zájmu...

„Když jsem byla po první operaci, přišla za mnou do nemocnice moje velmi dobrá kamarádka. A přišla bez manžela. Řekla, že prostě nemohl. Mě to zaskočilo. Když jsme k nim pak šli na návštěvu, bylo to z jeho strany takové zvláštně ledové. U nich bylo zvykem vítat návštěvu přípitkem. Tak jsem najednou řekla: „A to dneska ani nenaleješ?” Ne že bych chtěla popíjet. Udělala jsem to proto, abych tu bariéru zbourala. On najednou zjistil, že se nic nezměnilo,“ vzpomíná psycholožka RSDr. Mgr. Zuzana Nemčíková, která si prošla opakovanou zkušeností s rakovinou prsu. Tvrdí, že onemocnění by nemělo být tabuizováno či zatajováno. A protože pomáhá ženám, jež prožívají podobně složité období, stává se svědkem mnoha životních příběhů. „Sama jsem se setkala se ženami, které svému okolí nepřiznaly svoji diagnózu, aby je snad nepropustily z práce – a ještě se svého těla štítily. Zamýšlela jsem se nad tím. Je nutné to bezpodmínečně přijmout. Je to tak, jak to je,“ říká žena, která jde sama příkladem a otevřeně hovoří i o věcech, na které se lidé často bojí ohledně rakoviny zeptat. Jedna z četných palčivých otázek například zní: Jak se chovat k někomu, kdo onemocněl rakovinou? „Často je to o normálním lidském zájmu. Zájmu o člověka, který byl před tím aktivní, pracoval a nyní bývá často se svým problémem sám. Třeba se mu jen ozvat, že na něj myslíte, jestli se můžete stavit nebo se někde sejít,“ radí psycholožka.

Nezamotat se do spletité pavučiny nedorozumnění...

Stěžejní je pak komunikace v rodině a zejména mezi partnery, jelikož léčba rakoviny s sebou přináší také změny vizáže a schopností, což se odráží v rodinném i intimním životě. Může se objevit strach, bolesti či nechuť. Anebo dochází ke komunikačním šumům. Protože Zuzana Nemčíková je nositelkou dědičné genetické mutace BRCA, která znamená výrazně zvýšené riziko onemocnění některým typem rakoviny, především karcinomu prsu a vaječníků, objevil se dříve zhoubný nádor i u její maminky. Ta kvůli nemoci – stejně jako později Zuzana – musela absolvovat mastektomii, tedy odstranění ňadra. „Pamatuju si od rodičů, jak to každý vnímal jinak. Maminka si myslela, že ji už táta nemá rád a že se na ni bojí sáhnout. Když jsme se pak bavili s tátou, říkal, že se na ni sáhnout opravdu bál. Ale proto, že mu dávala najevo svůj úsudek, že mu to ňadro chybí,“ demonstruje na blízkém příkladě, jak je otevřený rozhovor důležitý, aby nedocházelo k nepochopení, které pak na sebe nabaluje další problémy. Proto když se do stejně životní situace dostala také Zuzana, věděla, že jedinou cestou, jak se nezamotat do spletité pavučiny nedorozumění, je mluvit se svým mužem na rovinu. „Mám opravdu úžasného manžela. Jsme naladěni na stejnou vlnu. Má mě rád takovou, jaká jsem. Vyřešili jsme to velmi brzo po operaci. Věděla jsem, že si o tom musíme promluvit hned. Manželovi jsem řekla, že je možná rekonstrukce. On mi odpověděl: ‚Jestli bys to dělala kvůli mně, tak to nedělej‘,” popisuje svou zkušenost. Zároveň však dodává, že řada pacientek s tím má problémy a mnohé z nich už dopředu tvrdí, že manžel se o takových věcech s nimi nikdy bavit nebude. „Přitom o penězích nebo o jídle, o tom se bavíme. Ale o takových základních věcech nemluvíme. Rozhodla jsem se být otevřená právě proto, aby to nebylo takové tabu. Vztah je také o sexu, ať je vám třicet či padesát – a nedá se to odsouvat,“ dodává Zuzana Nemčíková.

I děti mají právo vědět, co se děje

Patrně nejobtížnější rozhovor o rakovině ovšem nastává, když jsou v rodině malé děti, kterým nemoc blízkých také obrací život naruby – a navíc ztrácejí pevnou půdu pod nohama a nemají představu, co se bude dít. Dospělí vědí, že nastává nelehké období, ale jak všechny aspekty spojené s nemocí vysvětlit těm nejmenším, anebo i dospívajícím? Rodiče nechtějí děti zatěžovat, ony se pak často cítí odstrčené a nechápou, co se děje. Pomocníkem, který může ulehčit nesnadnou komunikaci s dětmi o vážných onemocněních, je série Medikomiksů. Jedná se o kreslené příběhy, téměř dokonale ilustrující realitu, která po diagnostikování nemoci v rodině nastává. „Když má situaci maminka vysvětlit svému dítěti, za prvé hledá často správná slova a za druhé neví, jakým způsobem na to. Jelikož ale menší děti v obrazech lépe vnímají, mohou si na základě obrázků a příběhu vysvětlit, jak probíhá léčba, co to je rakovina. Je to vůči dítěti příznivé v tom, že věc může pochopit, je mu to blízké. Podobně, jako by hrálo třeba nějakou hru na počítači, umí si představit protivníka, a co může udělat,“ vysvětluje Zuzana Nemčíková, proč je obrazová forma pro děti vhodná. Největší přínos však spatřuje v tom, že se dítě nebude sebeobviňovat. „Nestalo se to proto, že on zlobil, ale můžou si vysvětlit, jaká je podstata nemoci – a to úměrně věku dítěte,“ dodává psycholožka velmi pádný důvod, proč by se neměly děti při rozhovorech o nemoci vynechávat. Ostatně, společné listování komiksem může odstranit bariéry i mezi partnery nebo v širší rodině. Nová situace je totiž náročná pro všechny – ale jak je známo, když se táhne za jeden provaz a jeden druhého podporuje, všechny životní překážky se zdolávají snáze.

Co je to Medikomiks?

  • Série komiksů vznikla ve spolupráci lékařů, pacientů, pacientských organizací a rodičů. Primárně jsou Medikomiksy určené dětem, z příběhu se ale mnohé dozvědí také rodiče a dospělí.
  • V Medikomiksech je možné zjistit bližší informace o hemofilii, lymfomu či karcinomu prsu. V každém díle se čtenáři setkají se superhrdiny, kterými jsou Miki a Roni, zkráceně Mikroni. Ti zavedou rodiče a jejich děti do tajuplného Mikrosvěta, tedy lidského organismu. Zde jim ukazují, jaká je příčina, průběh a léčba závažných onemocnění.
  • Vše je popsáno formou jednoduchého komiksového příběhu.
  • Kromě bezplatné online verze, dostupné exkluzivně na www.medikomiks.cz, jsou komiksy pro pacienty a jejich blízké k dispozici také v tištěné podobě, a to ve vybraných pacientských organizacích a centrech: Český svaz hemofiliků, Hemojunior, Lymfom Help, Bellis – mladé ženy s rakovinou prsu a Aliance žen s rakovinou prsu.

MK

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Zařazení na fórum: 

Komentáře (6)

  • Obrázek uživatele Věrka
    Věrka (anonym)

    Aha, s odchodem Prymuly odchází i coronavir, je tedy načase se opět vrátit ke strašení rakovinou. Abychom se náhodou nepřestali bát...Už se těším, jak té reklamy na ni zas bude plná TV, internet, tisk...Nepochopitelné!

    Lis 13, 2020
  • Obrázek uživatele vĚRKA
    vĚRKA (anonym)

    PROČ MLUVIT O RAKOVINĚ? Do doby covidu reklama (strašení) na ni byla úplně všude, člověk se pomalu bál otevřít lednici nebo zvednout záchodový poklop. Nedivím se, že jí BYLO mezi lidmi tolik, protože SUGESCE dělá mnoho, zvlášť u slabších jedinců. Najednou máme lepšího strašáka, covid - a s reklamami na rakovinu i rakovina jakoby zmizela... Proto bych spíš položila otázku jinak: Proč je lepší pořád NEMLUVIT o rakovině? O té nemoci "díky" dennímu několikanásobnému opakování toho strašení ve všech mediích jsem nakonec začala přemýšlet taky, i několikrát denně - až jsem si ji taky vsugerovala. Naštěstí jsem v té době měla nějaké přechodné pohybové potíže, a veliké, takže jsem nemohla po operaci jezdit podstupovat nějakou další léčbu, ani jsem nemohla žádat u spousty center, spolků, nezisk.org., psychologů tak propagovanou psychickou podporu, účastňovat se jejich akcí...věděli to, ale nezájem, pokud nebudu docházet já za nimi. Naštěstí podruhé , díky takové "pomoci" jsem na podobné reklamy zanevřela, zahořkla, začala jsem být skeptická, a jsem a budu vůči tomu i nadále. Je to přes 8 roků, a jsem zdravá jako řípa. Bez "NUTNÉ" chemošky, ozařování,nebo aspoň prý práškům. NĚKDY stačí se proti škodlivým sugescím obrnit a používat zdravý selský rozum. Tímto samozřejmě ale nechci tvrdit, že tato nemoc nebo některé jiné neexistují vůbec. Vzhledem k tomu, co musíme jíst, dýchat a poslední roky psychicky snášet, by to bylo i divné.

    Lis 17, 2020
  • Obrázek uživatele Hanka
    Hanka (anonym)

    Ale tady v tom článku jde spíš o to, jak mluvit o rakovině se svými přáteli, rodinou, pokud ji člověk má. To, že strašení může mít negativní vli, o tom žádná.

    Lis 18, 2020
  • Obrázek uživatele Marta
    Marta (anonym)

    Mám kamarádku od dětství , před 3roky ji našli rakovinu léčila se vše zvládla a byla v pořádku. Bohužel na jaře se jí rakovina vrátila, bojuje dál ale nebere telefon, nechce žádnou návštěvu. Chce být jen sama ,sanitka ji vždy odveze na potřebná vyšetření. Je mi jí líto a nevím, jak se zachovat s manželem se občas potkáme něco málo řekne.

    Lis 25, 2020

Přidat komentář

Reklama

Reklama