Poslušnost

Poslouchat někoho znamená podřídit se jeho požadavkům a jeho vůli a udělat to, co po nás žádá. Poslušnost je tedy jistou formou vztahu mezi dvěma nebo více lidmi. Musí zde existovat ten, kdo vyhlašuje své požadavky a svá přání a pak taky ten, kdo tyto požadavky a nařízení uskutečňuje, kdo je poslouchá. Poslušnost však v sobě zahrnuje i jiný aspekt, a sice schopnost naslouchat svým vnitřním pocitům a prožitkům a dle své volby je uskutečňovat, řídit se jimi.

A proto je zřejmé, že s jistou formou poslušnosti se denně setkáváme všichni. Někdy jsme v roli nadřízených, v roli těch, jenž formulují své požadavky a dohlížejí na jejich plnění. Jindy jsme v pozici podřízených, kdy posloucháme někoho jiného. Tady se zkusme zastavit a zamyslet. Jak se cítíme, když musíme poslechnout? Závisí naše pocity na formě a podání požadavků, jež musíme splnit? Posloucháme rádi a jsme rádi někým vedeni? Nebo naopak se cítíme lépe v pozici vůdců, v pozici těch, jenž svá přání formulují pro někoho jiného? A jak jsou pak naše přání plněna?


Každý jsme, naštěstí, jiný a každý bychom na položené otázky odpověděli jistě jinak. Jsou mezi námi lidé, kteří spíše volí cestu někoho poslechnout a podřídit se, ale i lidé, kteří umějí spíše formulovat požadavky a nařízení pro někoho jiného a docílit jejich plnění. V jednom se však shodneme téměř všichni: Neradi posloucháme někoho, kdo na nás vyvíjí příliš velký tlak a naši poslušnost vyžaduje násilným způsobem.


Násilné uposlechnutí příkazů a nařízení nás totiž stojí obrovské množství energie, kterou musíme vydat. A náš výdej energie je tím větší, čím méně se ztotožňujeme s příkazy, jenž musíme poslechnout. V práci je námi takto vydaná energie kompenzována mzdou, kterou za práci utržíme. Peníze totiž není nic jiného, než energie, kterou si, zatím, nedokážeme vzájemně předávat jiným způsobem, než prostřednictvím těchto papírků. To jsme (my, lidé) vymysleli, nebo spíše vycítili už dávno. Proto jsme taky peníze vytvořili a budeme je potřebovat do té doby, dokud mezi námi budou existovat energetické dluhy, které nebudeme umět splácet jiným způsobem (láskou, porozuměním, ohleduplností, pochopením), než penězi. Ale o tom podrobněji možná někdy příště.


Poslušnost nám tedy není vždy příjemná, protože nás omezuje. Bere nám svobodu udělat to, co si myslíme, že by bylo lepší a prospěšnější. Bere nám svobodu rozhodnout se. A náš pocit omezení roste úměrně nátlaku, který je pro uposlechnutí na nás vyvíjen.


Od koho ale obecně vyžadujeme největší poslušnost? V kontextu předchozích řádků je odpověď až tragická: od našich dětí. Už od prvních dnů jejich života vyvíjíme na ně nátlak, aby dělali to, co chceme my. A čím jsou větší, tím je po nich vyžadována větší poslušnost. Podřídí-li se tomu, vychvalujeme se svým příbuzným a známým svými metodami a svou "tvrdou rukou". A oni, místo aby nás okřikli, nám to ještě mnohdy závidí.


A tak na jedné straně je zřejmé, že uposlechnutím nějakého příkazu o hodně přicházíme (o energii, o svobodnou volbu a podobně). Navíc ani pozice toho, jenž příkazy vydává, není jednoduchá - všechno to násilí a nařizování se mu vrací a obrací se proti němu. Na druhé straně je ale jasné i to, že bez poslušnosti to taky nepůjde. Bude-li si každý dělat co chce, bez vzájemného sladění a skloubení jednotlivých činností, taky se daleko nedostaneme.


Ale jak je potom možné, že některé firmy vcelku dobře fungují a lidé, kteří tam pracují nepociťují tlak a omezování své svobody? Jak je možné, že dítě neuposlechne příkaz, aby si uklidilo hračky, ale za chvíli si je uloží samo, aniž by se cítilo omezeno nebo jinak porobeno? Souvisí to pak ještě s poslušností, nebo je to už něco jiného? Co se vlastně změnilo?


Chceme-li s poslušností něco udělat, chceme-li aby nás naše děti poslouchaly nebo chceme aby nás poslouchali naši podřízení, musíme začít se změnou nejprve u sebe. Musíme si uvědomit, že pokud bude trvat náš tlak, naše násilí a nařizování, pokud neuhneme ani o píď, všechno poběží tak, jak chceme, ale za jakou cenu. Za cenu našeho obrovského vypětí, za cenu omezení svobody těch, jenž nás mají nebo musí poslouchat. A tento tlak svého okolí poneseme sebou všude, naše kroky se stanou těžšími a nám se půjde stále hůř.


Když ale povolíme, možná nalezneme řešení. Lidé nejsou až tak líní, jak se na první pohled zdá. Rádi udělají to, v čem vidí nějaký smysl nebo co jim pomůže na cestě k věcem, po kterých touží. Chceme-li aby nás někdo poslechl, aby udělal to, co chceme my, měli bychom zapomenout na násilí a snažit se spíše o pochopení. Dokážeme-li v lidech vzbudit touhu a nadšení pro danou věc, dokážeme-li nahradit uposlechnutí příkazu tvořivostí, elánem a zanícením lidí, dosáhneme stejných, ne-li lepších výsledků mnohem menší námahou a pod mnohem menším tlakem. Zkusme příště, když budeme potřebovat, aby si naše děti uklidily hračky, použít místo příkazu nějakou motivaci, například, že když bude uklizeno, uděláme si tam slavnostní rodinné posezení nebo cokoliv jiného pro děti zajímaváho.


Poslušnost je reakce a odpověď na požadavky a nátlak, který je na nás vyvíjen. Tvůrčí akt je svobodná volba, možnost rozhodnout se, co a jak udělám a jestli to vůbec udělám. Je-li poslušnost nahrazena uvědomělou činností, tvůrčím aktem, pak jsme spokojeni a šťastni a s námi i celé naše okolí. Buďme šťastni, že můžeme tvořit a dopřejme toto štěstí všem kolem.


Autor: Ingrid Nagyová

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (3)

  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Rozhodně mě to zaujalo... Něco mě nadchlo a něco podráždilo. Myslím, že jistá míra poslušnosti, kterou od svých dětí vyžadujeme, může být (někdy dokonce musí být) oproštěná od tvořivosti a mnohdy časově náročné motivace. Především v situacích typu

    Bře 12, 2006
  • Obrázek uživatele Kateřina
    Kateřina (anonym)

    Nesouvisí snad poslušnost s láskou a úctou? U dětí vyžadujeme poslušnost právě proto, že nám na nich záleží, chceme, aby měli v životě to nejlepší a vyrostli z nich co nejlepší lidé... Myslím si také, že odměna je dobrá věc, ale neměli bychom ji používat jako obchod (nebo příště budeme muset nabídnout ještě víc) ...ještě důležitější mi totiž připadá udání důvodu(opět klidně motivující formou.)

    Čer 01, 2006
  • Obrázek uživatele Sylva
    Sylva (anonym)

    Článek mě zaujal a souhlasím s tím. Když jste někým do něčeho tlačeni, není to příjemné. I když udáváte důvod,stejně tvrdě prosazujete svou.Poslušnost nemá s láskou a úctou co dělat. Jakmile si někdo podmiňuje lásku tím, že ten druhý musí udělat vše podle mě, jinak ho nebudu mít ráda, kolik je v tom lásky ? Možná máš Kateřino třeba strach o své blízké a myslíš si, že jen ty je zachráníš, ale věř, že ani tvoje řešení nezaberou vždycky. A neboj se nabízet víc, ono se opravdu v životě všechno vrací, ať dřív než později.... a děti to jednou prohlídnou

    Lis 27, 2006

Přidat komentář

Reklama

Reklama