Odpusťte svým rodičům

odpusťte svým rodičům

I já jsem v mládí odsuzovala své rodiče za některé jejich prohřešky,ale čím jsem byla starší,tím víc jsem chápala,že život není jen o stoprocentním chování,že i oni mají právo zakopnout.Když jsem si tohle uvědomila a byla tolerantnější,začala jsem vidět to vše dobré co pro mě udělali a byla jsem na ně pyšná.Ale jeden můj přítel se přes to nedokázal přenést a přestože je už starší,tak svému otci nikdy nedokázal odpustit a vinil ho za své neůspěchy .Kdyby dokázal odpouštět,lépe by se mu žilo,bez výčitek

Odpouštím svým rodičům, odpouštím svému tátovi to,že pro mě měl jenom slova, jak jsem úplně neschopná, jak všechno dělám špatně, jak za všechno, co jsem kdy udělala špatně, může máma, protože mě "měla seřvat" a nedovolit.ODpouštím mu,že mě málokdy pohladil, že jsem se mu nikdy nemohla svěřit.( a vlastně ani nechtěla). Svojí mamince odpouštím,že když jsem se chtěla bránit nebo stát si za svým názorem, že jsem musela být zticha, aby "byl klid", aby se táta nerozčílil. (a on se stejně rozčílil). Maminko a tatínku, odpouštím Vám, protože vím, že jste mi nikdy nechtěli ublížit. Vím, že chcete pro mě to nejlepší a že se pro mě obětujete. Děkuji Vám, že jste na světě, protože bez Vás bych tu nebyla ani já. Mám Vás moc ráda.

Miši - napsala jsi to pěkně, ale já například mám zcela jinou filozofii pro odpouštění: ten člověk se musí změnit, musí svou chybu uznat a o odpuštění stát. Dokud tyto podmínky nenastanou, tak já neodpouštím. Dokud budou rodiče zcela suveréně tvrdit, že mě mlátili v dětství zcela oprávněně, tak se nemám s nimi o čem bavit. Každý si musí důsledky svého chování uvědomit. Odpustím jim v den jejich smrti, protože tímto dnem bude tato kapitola pro mě uzavřena.

Angelo,nejsi nějaký moc tvrdý?
Tvoje rodiče tě nevychovávali,neživili,nešatili?Nepomáhali ti v životě?Na co jim bude,že jim odpustíš po smrti,třeba máš i ty u nich nějaké hříchy k odpouštění,nebo ne?

Angelo,člověk se NEMUSÍ změnit, NEMUSÍ uznat svou chybu a NEMUSÍ stát o odpuštění. Třeba si myslí, že jedná správně. To já musím změnit svůj pohled na něj a odpustit mu.

Angelo má nějaký velký problém v sobě,neví ještě,že kdyby odpustil,žilo by se i jemu samotnému lépe.Ne nadarmo je v desateru-cti otce svého a matku svou a budeš dobře žít.

Živit, šatit a dopřát vzdělání je povinnost každého rodiče, který zplodí dítě, není to žádná zásluha. Tak jako jsem já tohle zajistil mým dětem a rozhodně od nich neočekávám za to žádný vděk, ale očekávám, že i ony v tomto budou pokračovat. Ano, jsem možná tvrdý, ale férový, nejsem neomylný a svých chyb lituji a snažím se je napravit. A navíc si neumím představit odpouštění někomu, kdo ve svém špatném chování neustále pokračuje. Já nikomu neberu jeho názor, tak ze mě nedělejte pitomečka, který něco neví. Rodiče ctím tak, že jim maximálně pomáhám, ale nemám k nim žádný citový vztah. Nejsem zastáncem "idealistické" filozofie, že za to mohu já. Já jsem byl dítě a neměl jsem žádnou možnost se bránit.

Stojím za Angelem, má pravdu. Člověk má odpouštět, ale není povinen to dělat. A když oni neuznávají chybu, nechtějí se zamyslet a vyjít mu vstříc. Dle desatera máme rodiče ctít, to rozhodně neznamená, že jim všechno zlé autoamticky odpustíme. Myslím, že problém v sobě má spíš Luisa a miši.

Já souhlasím s Angelem, když oni neuznají svou chybu, proč by jim měl odpouštět? To není jeho povinnost,naopak rodiče mají povinnost se o své děti starat s láskou, protože je přivedli na svět.To by se pak mělo automaticky odpouštět i takovým rodičům, kteří své dítě psychicky nebo fyzicky týrali?Angelo v sobě problém nemá, to spíš Luisa.

Když jako dospělá vím, že rodiče mohli a měli plno věcí udělat jinak, těžko jim teď vyčítat,jak jednali. Nemůžu po nich chtít, aby oni mě požádali o odpuštění. Musím to udělat sama v sobě. Protože ten problém mám já.Proto svým rodičům odpouštím...

Miši - já o voze a Ty o koze. Nejde o to, že někdo měl udělat plno věcí jinak než udělal. To nikomu nevyčítám, takový je život. Já zde mluvím o vážných selháních, o takových, které druhému člověku, potažmo dítěti dlouhodobě ničily život. Proč jsou někteří lidé v životě hodní a setkání s nimi je jako pohlazení po duši a naopak jsou lidé zcela opační? Ne, opravdu nemohu uznat "automatický" nárok na odpuštění.
A jinak pro ty, kteří chtějí vytrhávat z kontextu věty z Bible chci jenom napsat, že v bibli se mluví o pokání.

Můj táta vždy říkal, že je zajímavé, že v Bibli je psáno Cti otce svého a matku svou, že tam není nic psáno o dětech. Lidi považujou za samozřejmost starat se o své děti, hůře už jsou na tom se starání se o staré rodiče. To se jim musí občas připomenout.

Angelo, souhlasím s Tebou, že automaticky se nemá odpouštět. To by se stejně minulo účinkem. Ale když najednou cítíš, že je to TO správné, cítíš to v duši, tak to udělej.

Dovedete si představit, že vaši rodiče byli kdysi mladí lidé jako vy a četli si někde v knížce rady, jak odpustit zase svým rodičům, kteří z nich i svými chybami udělali nedokonalé, ale jedinečné lidi, kteří totéž zase udělali s vámi? Staráte se o tyto chyby, abyste je jednou nepředali dál, nebo se jen nimráte v bolístkách?

Blbost co chcete odpouštet člověku který vás řeže hlava ne hlava ,nebo před ostatními ponižuje ,tím, že neustále všem kolem říká jak má neschopné a nepořádné děti

Já jsem své mamince odpustila dávno a zítra jí zajdu zase dát kytičky hrob.Měly jsme problémy,ale měly jsme se rády a i když je už pár let po smrti,často na ni myslím a hrnou se mi do očí slzy.Moc mi chybí.To místo nezaplní nikdo,děti,ani manžel.

No,myslím,že to je to,co všichni moc potřebujeme. Tedy,zbavit se obviňovat jiné za náš osud. Vždyť stejně pomyslime,co všechno pěkné jsme také od jiných dostali,třebaže i na první dojem si to ještě neuvědomujeme!...

mám mámě odpustit že mě vyhodila s přítelem niní manžel na ulici když se vrátila s lochu,ještě ke všemu jsem byla těhotná,podrželi jseme ji byt aby chudinka o něj nepřisla a zaplatili jsme ji dluhy,vybílili byt myslím zednicky,koupili nove syfony prkénko na záchod a vše jsme dali do pořádku moderně a co nám to bylo platné vyhnala nás jak prašivé psi,je to tři roky život bez mamy a nemohu si stěžovat ani mi nechybí,jen na sebe upozornuje a trhá mi poštu když nejaká se objeví na mé jméno,jinak já jsem hodná paní nekouřím nepiji a děti mám zdravé jsem spokojený clověk ,s manželem společně stavíme domeček.ahojky

Odpouštím mé mamince, že umřela, když jsem byla ještě malá, odpouštím mému tátovi, že se o mě nikdy nechtěl starat a že ho nezajímám a doufám,, že mi moje děti jednou nebudou muset odpouštět.

Upřímně řečeno, nechápu vůbec větu, že odpouštíš mamince, že umřela. To si jako myslíš, že umřela jenom tak, pro svoji zábavu a potěšení?

Trvalo mi 3roky než jsem odpustila svému tatínkovi,že umřel.Dnes vím ,že mi dal všechno co mohl a možná proto se snažím žít tak, aby až se jednou v nebi setkáme, byl na mně pyšný. Já na něho pyšná jsem.Díky tati.

Me je uplne jedno, jestli to nekdo nechape, me to pomohlo. Dlouhych 10 let mi trvalo, nez jsem pochopila, ze ji musim odpustit sama pro sebe, v sobe. Neni to racionalni, ale pomohlo to.

myslím, že som to nemal s rodičmi jednoduché, bol to boj, ale nechcel by som také deti ako som bol ja, myslím si, že som im veµmi ublížil a oni tiež vnímajú veci ináč, ale nikto si neprizná svoju vinu

Odpouštím mé mamce, že od nás odešla ,když mi bylo 10 let. Je mi 41. Po smrti tatínka mi byla velkou oporou .Našla jsem sílu žít dál, smát se a bojovat.Píšete ,abychom odpustili našim rodičům.Moc bych si přála ,aby i oni odpustili nám,svým dětem .

Odpouštím tátovi, který pro mě nikdy neměl vlídného slova. Odpouštím mamce, že mě vždycky nechala plácat se samotnou a že ve všem viděla pouze strach. Odpouštím sama sobě...

6 let jsem nevidela sveho tatu.Je to alkoholik a navic clovek s nulovym sebevedomim.Ja i muj bratr mame velmi dobrou zivotni uroven,jsme sebevedomi mladi lide s velmi dobrym vzdelanim a uspechem.Na co v zivote sahneme se nam podari a otec nas za to nenavidi.Opustil nas,kdyz jsme byli deti,ale jeste predtim nez tak ucinil,jsme se den co den museli divat na opily oblicej,poslouchat vyhruzky,nadavky,srdicko mi busilo jako na poplach,co zase prijde...No,napsala jsem tu jen zlomek toho,proste nam ublizoval.
Plakala jsem a prosila ho (i za mamku)at toho necha a nic-bylo mi 12 let...Nabidli jsme mu pomoc,lecbu-nic...
Pred 3 tydny se mi narodila dceruska,nedockala jsem se ani blahoprani-a ted se ptam-CO MAM ODPUSTIT?

Léta jsem nemohla odpusti mému otci,že byl alkoholik a nezajímal se o nás.Zůstali jsme s mámou sami.Pak se podruhé vdala ale manželství nebylo šťastné.Rozvedla se se svým druhým manželem, když mi bylo 12.Nenáviděla jsem jí za to,ale dnes s odstupem času to vidím vše jinak.Držet manželství jen kvůli dětem,opravdu nemá smysl.Děti vycítí,že to v rodině není v pořádku.Jaký příklad by jsme jim dali do života.Když jsem sama vdaná a jsem mámou,dokázala jsem jí odpustit a pochopit.

Také nemůžu říct,že by mí rodiče byli dokonalí,jsem jedináček, ale s odstupem doby(mí rodiče před rokem a před 3 lety zemřeli)musím uznat, že měli i velice pěkné vlastnosti a tak jim a sobě dodatečně odpouštím ty chyby a snažím se vzpomínat jen na to dobré a hledět do budoucna s poznáním čeho se mám vyvarovat a čeho zase držet,ono mi stejně ani nic jiného nezbývá.

Souhlasím s tím, že každý si neseme odpovědnost za svůj život. Přestože to někdy není jednoduché a svádí nás to, abychom své nezdary sváděli např. na špatné podmínky v rodině, nebo hodnoty, které nám v životě rodiče nedali, myslím, že je osvobozující uvědomit si svou vlastní tíhu odpovědnosti...Mí rodiče jsou téměř důchodového věku, mně je 21 let a zatím se pokouším o studium na VŠ(jsem v 1. ročníku)jako "rodina" žijeme v domácnosti společně s jednou z mých 2 starších sester, které už je 31, trpí schizofrenií a její život je v podstatě celý smutný případ..od dětství ji rodiče opečovávali, protože se narodila s vrozenou vadou ledviny, od lékařů měla zakázané věškeré sportovní aktivity, takže už od malička byla svým způsobem vytržená ze společnosti svých vrstevníků...navíc v "dospělosti" se to nějak zvrtlo, když se rozešla se svou 1. láskou, přestala mít o cokoliv zájem a můj táta ji "přesunul" na 2. kolej - vlastně ji vyhodil z domu a šla bydlet k babičce... v té době (tedy asi před 10 lety)začaly její psychické problémy(tuším), jenže nikdo nevěděl (rodina s nízkým vzděláním z vesnice..)co dělat, jak jí pomoci...ztratila přímý kontakt s rodinou, odcizila se nám a my jsme se odcizili jí - v té době jsem těžko chápala, co se děje, ale teď cítím povinnost jí pomoct, ale je to jeden velký začarovaný kruh...oba rodiče by si zasloužili v jejich věku klidný život, ale je pravda, že především oni měli dávno začít všechno řešit..můj otec je slaboch, kterého na jednu stranu nenávidím (mou sestru neustále slovně "terorizuje" a myslím, že už dávno zničil všechno sebevědomí, co kdysi měla, jenže kdokkoli se z rodiny snaží zakročit, nebere ho v úvahu, navíc mě živí na studiích,na která se ale nedokážu plně soustředit a přemýšlím, "jak se se svým životem vypořádám"...jsem na obou rodičích finančně závislá...)na druhou stranu mi je mého táty líto...
maminka se snaží zachránit, co se dá, hraje v naší rodině roli "hasiče", možná spíš "mučednice", protože tiše trpí rodinnou situací a její slabá mírumilovná povaha se nedokáže postavit mému tátovi a rázně se se vším vypořádat...marně se v něm snaží najít oporu, kterou, kdoví jestli jí někdy dával...máma je ten nejzlatější člověk, jakého znám, ale jsou situace, které se nedají řešit sklopením hlavy..za tu dobu, co se náš "rodinný případ" táhne, se ani nedivím, že nemá sílu..
Navíc psychiatři, kteří se mou sestru zatím pokoušeli léčit (s tím, že ona jakoukoli léčbu odmítá - především "polykat léky") ji brali jako "případ", ne jako člověka...
kdybyste kdokoli měl opravdu kladnou zkušenost s něj. psychiatrem, psychologem, ústavní léčbou....prosím, NAPIŠTE
..a díky za možnost podělit se s vámi o své "rodinné zkušenosti"..

neco odpustit neni lehke,ale musime si uvedomit jednu vec, ze rodice kteri nepohladi a nedaji vlidne slovo, to nemeli v detstvi jine a muzu rici, ze to jde pres mnoho generaci, navstevuji vzdelani v konstalaci rodiny a tam je to krasne videt, proc se rodice takhle chovaji,

rodice nemusime milovat, ale je ctit je, pak se nam povede lepe, mozna i tuto vec je dobre napsat na kousek papiru, vsechny nekladne vkastnosti, ale take co dobreho nam dali,

Jak ctít např matku alkoholičku, nebo otce, který Vás zneužíval?

Taky bych to s tím velkodušným odpouštěním nepřeháněl!

Já mám hodné rodiče, ale moji kamarádku táta mlátil, vysmíval se jí, nikdy ji v ničem nepomohl, tak proč by si ho měla vážit.Jen proto, že ji zplodil, to je snad trochu málo.

Taky nechápu, proč dělat zásluhu z toho, že si párkrát zapíchal s její matkou...
Proč si takovýho vážit? Jak mu odpustit?

Angelo, tím, že neodpouštíš a to bezvýhradně, tím netrestáš v tomto případě rodiče, ale SEBE.Pokud dokáš odpustit všem, kteří se proti Tobě provinili, a to, opakuji, bez výhrad, bude se TOBĚ lépe žít. To, že nedokážeš odpustit, to zatěžuje celý Tvůj organizmus, což Ti potvrdí každý léčitel.

Docela fajn téma.Kdysi jsem otci měl za zlé, že mě bil a ponižoval, dnes ve svých 40letech to vidím trochu jinak a spíše je mi otce docela líto, protože mi došlo, že ani on to neměl v dětství taky lehké a výchově dětí se nedá naučit, to se musí zažít.Mou zlobu během let vystřídal soucit se starým člověkem

Pro me by bylolehke odpustit, ja sama nedokazu nenavidet, sve rodice porad miluju, mozna ze si jich uz tolik necenim, ale laska tam stale je. A to ze jsem sama matkou, take velmi pomaha.
Ale co s tim, kdyz se rodice nadale chovaji odmitave? Vidame se nyni jednou za 5 let, a pak asi tak 2 mesice probrecim pri vzpomince na to co mi rekli, jak se chovali apod. Neda se s nimi komunikovat, nemame si co rict, neni tu jedine objeti, pohlazeni... Jen hadky a vycitky. Posledne kdyz jsem prijela domu do Cech, nikdo na me necekal na letisti, po 12ti hodinovem letu pres noc jsem si pujcila auto v pujcovne a dojela "domu" za dalsi 3 hodiny, nikdo mi nepripravil pokoj, ubytovali jsme se v hotelu. Parada co? Tak jak se v tomhle pripade odpousti? Ja jenom vim ze je dulezite se spise odprostit.

To Vanessa:
odpuštění je skutečně velmi důležité, ale také je nutné vědět jak to udělat "správně". Je o tom krásná kniha Luule Viilma - Duševní světlo. Mnohé pochopíš.

Nevím jaké odpuštění.Svím takzvaným rodičům neodpustím co budu živa.Kdy nás vlas. otec znásilňoval.Když jsme se odhodlali to říct.Jsme dosud špatné mi.Matka sice ví že je to pravda.Ale nic neudělala.Radši se vzdala svích dětí než chlípníka.Teď jí to sice bolí ale nic proto nedělá.Je fakt že víc nedokážu odpustit matce.6e mi nepomohla.Ale vzdala se nás.Tak od svích 12let mne vychovávala babička.Tak jaké pak odpuštění?

Odpustit múzes stýkat se nemusís kdyz odpustís strasne se ti uleví a nebude te to tolik uzírat v srdci.Já vím je to hodne tezké múzes odpustit sama ve svém srdci a nemusís to ríkat nahlas.Já odpustila v srdci ale uz nikdy nechci otce videt!

Blbec odpustí všechno. Aby si nemusel zatěžovat paměť (T.G.M.)

Já taky v životě neodpustím fotrovi, že mě v opilství sprostě vojel a ne jednou, když máma něco namítala, tak ji mlátil.
A fotrova máma mu v tom vždycky ještě pomáhala!
To mám jako říct OK, odpouštím, vlastně mě oba dali cennou životní zkušenost? To tedy ne. Že se mě uleví? To možná jemu. Protože některé věci se nedají tolerovat, nebo vyřešit jenom odpuštěním. Na co by potom byla policie, soudy a vězení.
To, že to milostpán Havel nechtěl chápat, neznamená, že mě tím zlomil.

Vyrustal jsem od narozeni jen s mamou,ktera to mela take uz od malicka tezke,protoze uz i jeji rodice atd.,navic uz musela jit pracovat od 16let.Dnes je ji uz davno pres 50let.Detstvi bylo hnusny{ale popravde zazival jsem i krasne chvile}a uvedomuju si ze jsou nektere deti na tom i podstatne hur,ale opakovat detstvi uz ne!!!!Kdyz na ni prisly ty jeji stavy nenavisti vuci jejimu prazdnymu zivotu,tak jsem to pekne schytaval{nejakou debilni zaminku si musela vzdy najit}uplne silela jak demonem posedla rvala a mlatila mne nekdy i smrti vyhrozovala.Mela na to pravo? Nekdy k ni citim Lasku nebo spis litost a nekdy je ve mne take vuci tomu vsemu take nenavist!Ona mi vlastne davala oboji,jeden den lasku druhu nenavist.Teda uz s ni neziju,navic jsem v zahranici.Ja jen ted vim ze pokud budu mit deti,nesim byt stejny,vim ze ji musim poskytnout na stary kolena materialni pomoc....a toho prokletyho demona jednou znicit z naseho rodu!!A az demon chcipne a ja ho svoji vnitrni velikosti snad jednou znicim,tak pak.....snad?.............promin a odpoustim maminko....ale ted to vnitrne uprimne jeste nejde.......kousek demona je stale ve mne a szira mi taky dusi.....tak pryc s nim!!!! Snad jednou......vzdyt nas zivot je tak kratky

At se na mě nikdo nezlobí,ale odpouštět otcovi,který znásilnoval své vlastní dcery-nikdy.nikdy.nikdy.využívání dětí s přesilou vlastní dospělosti-to bych nikdy neodpustila.to není člověk.ostatní věci snad ano-tohle ne.

Nepoznáte, že Míša to opsala ze stránek politických vězňů komunizmu, tam se i znásilnění a vražda v rodině svádí na deformaci rudejma a takovejch slintů je tam hafo. A sem to nalepila asi aby byla zajímavá? Neznám ani jednu holku se zdravým rozumem a ne z menšiny , která by od takovýho otce neutíkala jak před požárem. Nakonec, to odpuštění pomůže jemu a nééé jí. Pro mě je to důkaz, že nikdy nečetla, co se píše o odpuštění v Písmu:)a jenom tady plandá. Nebo je úchylná a ten tatínek jí opravdu moc schází, i takoví žijí mezi námi, bohužel.

Míšo ty musíš být neuvěřitelně hloupá.

diki moje mamce trpim panickou poruchou,neumela jsem ji odpustit to vse cim jsem si v detstvi prosla,tolik let jsem ji nesnasela a milovala,dnes vim ze take to nemela jehke,a odpustila jsem,mam mamu moc rada,je to clovek za kterej bych dala zivot

Odpuštění? PROČ? O vině a trestu má v demokracii rozhodovat v oprávněných případech soud! Něco jinýho by bylo pochopení. Ale k tomu mě na téhlee diskuzi nikdo nevyzývá.
A taky je něco jinýho odpustit psychické nebo zdravotní postižení když matka měla dítě v době, kdy ještě nebylo známé a když matka šla do těhotenství s tím, že Bůh to nějak srovná. Pak už je pozdě dokopávat postižené dítě k odpuštění.
Taková ta známá věta "kdo odpustil uzdraví se" neplatí doslovně.

Proč? Protože se ti pak hodně uleví...ale to poznáš pouze až odpustíš... a máš pravdu, že je k tomu i nutné pochopení...otázka, zda hlavou či srdcem...

Podle SZ odpuštění nepomáhá oběti,ale pachateli.Někdy i k tomu, aby se nezdráhal opakovat zločin. Tobě se uleví, když tě přepadne kretén a uteče s kreditkou a ty místo blokování konta odpustíš a zapomeneš?
Odpustit může jen Pánbůh. Jestli mu to nějak uleví, netuším:)