Oběť syna-milence

Žena, která je věrná své vnitřní bohyni, instinktivně zná potřebu obětovat syna. Ve vnější realitě často vidíme matku, která žije svůj život zástupným způsobem skrze svého syna. Jeho úspěchy jsou jejími úspěchy; její cíle a touhy nesměřují k tomu, aby si našla své místo v životě, ale aby to pro ni učinil její syn. Matka a syn jsou potom spojeni v bezmocném symbiotickém vztahu, v němž se on ani ona nemohou individuálně rozvíjet.

K podobné situaci dochází tehdy, když žena (která nemusí mít biologické syny) přenáší svou nejistotu do každého vztahu k muži; její mateřský postoj "adoptuje" syna. Najde způsoby, jimiž učiní muže stále závislejším a závislejším. Přitom jde o zdánlivě nevinná a laskavá gesta, jako je například snaha vždy mu pomoci, přehnaná shovívavost či přílišná starostlivost. Tím, že takto v muži vytváří pocit bezmocnosti, staví sama sebe do nadřízeného postavení.

V obou výše zmíněných případech je syn obětován - ovšem bez vykoupení či proměny. Z oběti nemá prospěch život, ale touha ženského já po moci. Takové ženě chybí vztah k vnitřní bohyni, který vyžaduje oběť syna jiného druhu, oběť přetrhávající nezdravé svazky, která syna osvobozuje.

V mýtu o Inanně má bohyně při výstupu z podsvětí, kde prošla nesmírně vyčerpávající proměnou, poskytnout náhradu, která zaujme její místo. Aby to skutečně učinila, doprovází ji z podsvětí dvojice démonů galia Inanna najde svého milence Dumuziho, jak skvěle oděn sedí na velkolepém trůnu - nezdá se, že by v její nepřítomnosti držel smutek. Inanna vykřikne: "Tohoto si vezměte!" a démoni se jej zmocní. Mýtus pokračuje a vypráví o Inannině pláči a hlubokém smutku: "Můj manžel odešel, drahý manžel. Má láskaje pryč"."

Že bohyně nejprve oběť svého syna-milence podnítila a pak nad jeho ztrátou truchlila, jako by si to snad rozmyslela, může působit jako protimluv; psychologicky vzato je však tento proces pochopitelný a před rozumem obstojí1". Smutek je způsobem, jak vědomě integrovat skutečnost, že se změnily podmínky. To, co bylo, již není a není možné, aby věci byly takové jako předtím. Ritualizované truchlení napomáhá změnám, jež jsou během života pro vývoj osobnosti nutné. Kdybychom například nedokázali obětovat idealizaci dětství a ne-prožili období smutku, během něhož přijmeme jeho ztrátu, zůstali bychom provždy těmi, kteří neustále vyhledávají a dožadují se ochrany a bezpečí, a nebyli bychom tak připraveni na rizika a nebezpečí vnějšího světa.


Dojde-li k rozpadu vztahu a člověk se pokusí nahradit hluboce prožívanou bolest ze ztráty partnera fantaziemi o jeho návratu, dostane se jeho život do slepé uličky. I v partnerském vztahu, který zůstává pevný, musejí být stará očekávání obětována, mají-li se partneři psychologicky rozvíjet. Výsledkem může být velká nespokojenost, nejistota a sklíčenost, což opět představuje čas smutku. Smrt a smutek však mají smysl, umožňují totiž obrodu vztahu. Bez procesu, v němž dochází ke střetům se starými premisami - ať už je tento proces jakkoli bolestný - je vztah v každém případě mrtvý.


Síla bohyně tkví ve schopnosti vzdát se toho, co je nejcennější, aby se zajistil růst a obnova. K proměně může dojít jen tehdy, když staré názory a postoje uvolní místo novým. Bohyni není vlastní studená, kalkulující síla která by odpírala všechny city; cítí naopak ty nejhlubší emoce a neomezuje svůj smutek.


Tento aspekt bohyně je snad nejobtížněji pochopitelný a lze jej jen těžko integrovat, neboť jde proti všem naukám naší kultury. Aktivní, dynamický aspekt ženské přirozenosti, který podněcuje změnu a proměnu, vyvažuje statický, základní aspekt mateřský. Ačkoli zabezpečuje růst, je tento aspekt v podstatě konzervativní a ochranný. V psychologickém vývoji mají oba stejnou důležitost. Má-li být žena za konkrétních okolností otevřena zdravým možnostem, musejí být oba vědomě integrovány. Kdy chránit a vychovávat? Kdy je potřeba přestat věnovat vztahům další pozornost? Vypořádání se s těmito otázkami vyžaduje udržení křehké rovnováhy.


Muž se musí během svého psychologického vývoje s obětí rovněž vyrovnat. Vzhledem k tomu, že prvotní vztah naváže malé dítě s ochrannou, vyživující matkou, identifikuje se chlapec nejprve se ženstvím. Tento vztah je pohodlný a nenáročný; utváří ovšem dětinské a závislé já. Schopnost vidět sebe sama jako toho "kdo je jiný", v níž dominuje mužské vědomí já, vyžaduje oběť synovství. "Synem" je zde onen psychologický (či fyzický) aspekt, který chce být chráněn, přijímán a také vychováván. Muž se musí osvobodit z fixace oidipovské fáze vývoje, respektive v pozdějším věku odolat nebezpečí regrese na tuto úroveň.
Příklad tohoto složitého přechodu líčí Robertson Davies v románu Fifth Business. Vypravěč popisuje rozporné pocity, které chová k matce:


Nevěděla, jak jsem ji miloval a jak mizerně jsem se cítil, když jsem se jí postavil, ale co jsem měl dělat? Hluboko uvnitř jsem cítil, že podřídit se a slíbit, co chtěla, by znamenalo konec všeho, co ve mně bylo k něčemu dobré".


Jiné příklady, v nichž se muž osvobozuje od matky, najdeme v mytologii, byť nejsou vyjádřeny tak klidným způsobem jako v právě citované pasáži. V jedné verzi mýtu o Kybele a Attido-vi žárlivá a pomstychtivá bohyně přivodí Attidovi - synu-milenci - delirium. Ve stavu šílenství se Attis vykastruje a svá varlata vmete matce bohyni do tváře. Tento mýtus velmi názorným způsobem ilustruje nezbytnost oběti syna proto, aby se mohl znovuzrodit muž". Jakmile se panovačné matky zbaví, může muž vstoupit do dospělého vztahu k ženě".


Muž, který se od matky neodloučil, chápe ženu pouze jako objekt, který na požádání okamžitě uspokojí jeho sexuální tužby. Toto uspokojení je efemérní; rychle vyprchá. S podobným postojem k ženství není nikdy prožit duchovní rozměr pohlavního aktu. Nedotkne se srdce; duši není dodávána výživa. Afrodíté ztělesňuje nejen instinkt, ale též touhu duše. Ve zralém svazku uskutečňují partneři jak erotický, tak duchovní potenciál vztahu.


V jungiánské terminologii je anima personifikací ženské stránky mužova nevědomí - je to jeho vnitřní ženská přirozenost, oduševnělý prvek v jeho psýché. Je vnitřním průvodcem, který vede muže labyrintem nevědomí k fundamentálnímu středu jeho bytí, k bytostnému Já. Bohyně je analogická ženskému prvku, který spolu s prvkem mužským tvoří celost bytostného Já.


Podle Ericha Neumanna je anima v muži "nástrojem proměňující funkce par excellence". "Je to hybná síla, podněcovatelka změny, jejíž kouzlo žene, láká a povzbuzuje muže ve všech dobrodružstvích duše a ducha, hybná síla činnosti a tvorby ve vnitřním a vnějším světě". Její obraz vyvolává emocionální odpověď pozitivní i negativní povahy. Může být zakoušena jako femme inspiratrice, milující tvůrčí múza, či jako femme fata-le, která muže svede do svých nástrah. Její personifikace sahají od profánní prostitutky až k Sofii, duchovní moudrosti".


To, jak se mužova anima vyvíjí, se konkrétně odráží v jeho vnějších vztazích k ženám. Vnímá-li ženu jako zlověstné nebezpečí, jako někoho, ke komu nemá důvěru, či jako nějaký nižší druh, kterému je potřeba vykázat odpovídající místo, je to znakem toho, že jeho vnitřní ženská přirozenost se stále nachází v mladistvé fázi a muže si dobírá a popichuje jej. Takový muž se obrní proti emocím z obavy, že se projeví přílišnou sentimentalitou či nevhodnou agresí. Vnitřní ženství a vztahy k ženám se vzájemně ovlivňují a společně vyvíjejí, je-li schopen ženství vědomě docenit. Vnitřní i vnější žena pak může být rozpoznána
jako ztělesnění radosti, vášně, inspirace, tvořivosti, duchovnos-ti a - na nejvyšší úrovni - moudrosti.


Zralá anima se projevuje v mužově úctě k síle a schopnosti bohyně lásky. Na začátku Euripidova Hippolyta říká Afrodíté: "Ty, kteří respektují mou moc, pozdvihuji k poctám, ale ty, kteří se přede mnou chlubí, přivádím ke zkáze". Afrodíté pokračuje a říká o Hippolytovi: "Pohrdá láskou a nechce souložit ... Již dnes Hippolyta za to, že mě tak hříšně zanedbává, potrestám".
Pro jedince, který není ochoten změnit předpojaté kolektivní postoje - zejména ty z nich, které jsou založeny na zákonech patriarchátu -je dosažení psychologické zralosti nemožné. Zanedbávání bohyně ústí do sterilního, drsného střetu se životem; vkrádá se jednotvárnost a ztráta smyslu. Radost z lásky je nahrazena nutkavou potřebou moci. Je-li ženská přirozenost doceněna, není-li chápána jako hračka, ale jako energie, které je potřeba se chopit, pak psychický život vykvete a nese ovoce; přináší novou perspektivu.


Bohyně lásky, archetypický obraz zvláštního druhu psychické energie, je nejmocnější bohyní. Její království zahrnuje nebe i zemi, tajemný svět posvátného i naši vnější skutečnost. Rozzářená bohyně, která miluje smích, je životně důležitým psychickým činitelem jak v životě muže, tak i ženy. Je to aktivní princip erótu, jenž nám dovoluje navázat vztah s našimi vlastními emocemi a dotknout se též emocionální podstaty druhého.


Bohyně přináší lásku a vytržení. Spojuje přirozené instinktivní sexuální puzení s vysoce kultivovaným uměním milovat. "Afrodítina podstata tkví v proměně skrze sílu krásy a lásky - té [psychické] síly, která stojí za všemi proměnami"


Zdroj: Nancy Qualls-Corbettová - Posvátná prostitutka, nakladatelství Tomáše Janečka

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (5)

  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    TAK JO.A CO DÁL.

    Kvě 14, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Nic pane Kaprál..

    Kvě 14, 2007
  • Obrázek uživatele Tai Wu Ce
    Tai Wu Ce (anonym)

    Posvátná prostitutka je pouze jeden pohled, navíc velice parabolický a tudíž velice odtržený od reality. Ale mate svou rádoby vědmoslovnou hrou, je to spíš beletrie - něco jako duševní pornografie. Správná otázka byla položena čtenářem 14.5.2007: Tak jo, co dál? Odpověď zní: Dem dál.

    Kvě 23, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    :-))

    Kvě 23, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Co je to za kravinu???

    Kvě 23, 2007

Přidat komentář

Reklama

Reklama